Seznam bodů

V rychlosti si vyjmenujeme některé další lidské ctnosti. Vím, že ve vaší modlitbě k Pánu se objeví ještě mnoho dalších. Já bych se chtěl na chvíli zastavit u jedné nádherné vlastnosti. Je to velkodušnost.

Velkodušnost. To je veliký duch, široká duše, do které se toho hodně vejde. Je to vlastnost, která působí, že jsme ochotni vyjít sami ze sebe a vykonat velké činy ve prospěch druhých. U velkodušného člověka se nemůže uhnízdit úzkoprsost, nemá u něho místo skrblictví ani sobecká vypočítavost ani intrikánství. Velkodušný člověk věnuje své síly bez výhrady tomu, co za to stojí, a proto je i ochoten odevzdat se i on sám. Nespokojuje se s dáváním, ale on sám se dává. A tehdy se mu podaří nejvyšší projev velkodušnosti: dát se Bohu.

Říkám vám, že když budete upřímní, když se budete chovat přirozeně, když se budete snažit rovnat Bohu, z pokory, ne z pýchy, pak vy i já budeme bezpečni v jakémkoli prostředí, vždy zvítězíme. Budou to duchovní vítězství Boží lásky, které přinášejí klid, duševní štěstí, porozumění.

Pokora nás povede k tomu, že vykonáme velké věci, ale jen tehdy, když neztrácíme ze zřetele svou vlastní malost, když si stále budeme uvědomovat vlastní nedostatečnost. Přijmi bez váhání, že jsi služebníkem, který má vykonávat plno služeb. Nevychloubej si, že jsi nazýván Božím synem- buďme si vědomi milost, ale nezapomínejme na vlastní přirozenost-; nebuď domýšlivý, jestliže jsi dobře sloužil, protože jsi splnil pouze svou povinnost. Slunce plní svůj úkol, i měsíc poslouchá, andělé plní své poslání. Nástroj vyvolený Bohem pro osvícení pohanů říká: "nejsem hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev" (1 Kor 15, 9)… Ani my bychom se neměli sami chválit za vlastní, vždy jen nepatrné zásluhy.

Ježíš se tedy zastavil a řekl, ať ho zavolají. A některý z těch lepších, kteří ho obklopovali, mu řekl: buď dobré mysli, volá tě. To je křesťanské povolání. Ale Boží volání nebývá jen jedno jediné. Pán nás přece volá v každém okamžiku našeho života —říká nám— vyjdi ze své lenosti, ze své pohodlnosti, ze svého sobectví, ze svých nedůležitých problémečků. Odlep se od země, nebuď takový nanicovatý, bezvýznamný, beztvarý! Získej nadpřirozenou výšku, rozměr i nadpřirozený pohled.

Ten člověk odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Odhodil plášť! Nevím, zda jsi byl ve válce. Před mnoha lety jsem míval příležitost kráčet po bitevním poli několik hodin po skončení bitvy. Ležely tam na zemi odložené přikrývky, polní láhve a batohy plné rodinných památek —dopisů, fotografií milovaných osob… A tyto věci nepatřily poraženým, ale vítězům. To všechno se ukázalo jako přebytečné a překáželo jim, aby mohli běžet co nejrychleji a napadnout nepřátelský zákop. Jako Bartimaiovi, aby mohl běžet za Kristem.

Nezapomínej, že dojít až ke Kristu vyžaduje oběť, znamená to odhodit všechno, co překáží: přikrývku, batoh, polní láhev. I ty musíš jednat stejně v životním boji za Boží slávu, v tomto boji lásky a pokoje, který se snažíme vést o rozšíření Božího království. Kvůli službě Církvi, Římskému veleknězi i lidem musíš být odhodlán vzdát se všeho, co je přebytečné, zůstat bez přikrývky, která by chránila v chladných nocích, bez milovaných památek na rodinu, bez občerstvující vody. Bude to lekce víry, lekce lásky. Protože Krista je třeba milovat pravě takto.

Už jsme se tedy dostali na cestu modlitby. Jak pokračovat? Jistě jste si všimli, jak tolik lidí, mužů i žen, při modlitbě vypadá: jako by mluvili sami se sebou a se zalíbením si naslouchají. Je to jakési neustálé povídání, jakýsi monolog opakující problémy, které tyto lidi trápí, ale není tu žádná snaha udělat cokoli pro jejich vyřešení. Tito lidé jsou hnáni patrně nějakou klamnou představou, že je bude někdo litovat nebo obdivovat. Jako by se zdálo, že o víc ani neusilují.

Když chceme opravdu ulehčit svému srdci, otevřeně a upřímně vyslechneme rady lidí, kteří nás mají rádi, kteří nám rozumí: promluvíme s matkou, otcem, manželem, manželkou, bratrem nebo sestrou, s přítelem. Je to rozhovor, i když často nechceme toho tolik slyšet, spíše se chceme vypovídat, vyprávět, co se nám přihodilo. Začněme se takto chovat k Bohu, buďme si jisti, že nás vyslechne a odpoví nám. Budeme mu pozorně naslouchat a začneme pokorný rozhovor a důvěrně mu sdělíme všechno, co máme na srdci: své radosti, bolesti, naděje, svou nespokojenost, své úspěchy i neúspěchy, i ty nejbanálnější každodenní zážitky. Vždyť víme, že našeho nebeského Otce zajímá všechno, co se nás týká.