Seznam bodů

Svatý Pavel při vzpomínce na toto tajemství propuká v radostný hymnus: Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus: ačkoli má Božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale v podstatě byl roven Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži.

Náš Pán Ježíš Kristus nám ve svém učení nabízí příklad své pokory: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Abychom všichni, ty i já, věděli, že není jiné cesty, že pouze upřímným poznáním a uznáním svého nic můžeme dostat Boží milost. Ježíš přišel kvůli nám, aby hladověl a sytil, přišel, aby žíznil a dával pít, přišel, aby se oblékl do naší smrtelnosti a odíval nesmrtelností, přišel chudý, aby obohacoval.

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost, učí apoštol sv. Petr. V každé době, v každém postavení, neexistuje jiná cesta —abychom měli Boží život— než cesta pokory. Je tomu snad tak, že se Bůh těší z naší pokory? Ne. Čeho by dosáhl naším ponížením ten, který všechno stvořil, všechno chrání a všechno řídí, dokud to žije? Bůh se přeje naši pokoru pouze proto, abychom se vyprázdnili od sebe samých, aby pak On nás mohl naplnit, chce, abychom mu nekladli překážky, aby —po lidsku řečeno— se do našeho ubohého srdce vešlo více milosti. Protože ten Bůh, který nás povzbuzuje k pokoře, je ten, který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené, způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všechno.

Nevím, zda vám v dětství vyprávěli bajku o venkovanovi, kterému někdo daroval zlatého bažanta. Po prvním překvapení a radosti z tohoto daru přemýšlel nový majitel bažanta, kam by ho zavřel. Po několika hodinách přemýšlení, po mnoha pochybnostech a nápadech se konečně rozhodl, že ho dá do kurníku. Slepice, nadšená krásou nově příchozího tvora, kolem něho užasle kroužily, jako by v něm viděly nějakého poloboha. A přišel čas krmení. Když pán rozhodil mezi ptáky první hrsti otrub, bažant, vyhladovělý dlouhým čekáním, si začal hltavě cpát břicho. Při takové hrubé podívané —onen div krásy jedl stejně dychtivě jako ten nejobyčejnější živočich— se jeho rozčarované družky z kurníku pustily svými zobáky do tohoto padlého idolu, až mu vytrhaly všechno peří. Takto smutně končí každý samolibý člověk, tím hroznější je jeho pád, čím je takový člověk pyšnější na své vlastní síly, domýšlivě spoléhající na své vlastní schopnosti.

Vyvoďte si z tohoto příběhu praktické důsledky pro svůj každodenní život, mějte na paměti, že nám byly svěřeny vlohy —nadpřirozené i lidské— kterých byste měli správně využívat, a nepodléhejte směšnému omylu, že vám něco patří, jako by to byl výsledek pouze vašeho úsilí. Nezapomínejte, že je tady Bůh, bez kterého se nikdo nemůže obejít.

Vryjme si dobře do srdce, tak aby to bylo znát na našem jednání: nejprve spravedlnost vůči Bohu. To je prubířský kámen skutečného hladu a žízně po spravedlnosti (srov. Mt 5, 6), jímž se odlišuje od pokřikování lidí závistivých, uražených, sobeckých a chamtivých. Protože upírat našemu Stvořiteli a Spasiteli uznání hojných a nevýslovných darů, které nám poskytuje, znamená tu nejstrašnější a nejnevděčnější nespravedlnost. A vy, jestliže budete usilovat o spravedlnost, budete si vážit své závislosti na Bohu - máš snad něco, co bys nedostal? (1 Kor 4, 7) - a budete naplněni vděčností a touhou splácet svému Otci, který nás neskonale miluje.

A tak budete mít správnou synovskou odevzdanost a něžný, srdečný vztah k Bohu. Až budou pokrytci kolem vás šířit pochybnosti, zda má Pán právo tolik od vás žádat, nenechte se zviklat. Naopak, bezvýhradně a poslušně se odevzdejte Bohu jako hlína v rukou hrnčířových (Jer 18, 6) a oddaně mu vyznejte: Deus meus et omnia. Ty jsi můj Bůh, mé všechno. A když někdy přijde nečekaná rána, nezasloužené příkoří, jistě dokážete zase radostně zvolat: ať se stane, ať se splní, ať je pochválena a věčně velebena nanejvýš spravedlivá a laskavá Boží vůle. Amen. Amen.

Ctnost naděje —jistota, že Bůh nad námi vládne se svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává vše potřebné— k nám mluví o nestávající Boží dobrotě k lidem, k tobě, ke mně, Bůh je vždy ochoten nás vyslechnout, protože on nikdy nepřestává naslouchat. Zajímá se o tvé radosti, o tvé úspěchy, o tvou lásku, ale i o tvé starosti, o tvou bolest, o tvé nezdary. A proto v něho nedoufej jen, když ve své slabosti klopýtneš, ale obracej se na svého nebeského Otce a hledej u něho milosrdnou ochranu, když je ti dobře i když se ti nic nedaří. A vědomí, že my sami jsme pouhé nic —a není k tomu zapotřebí ani příliš velké pokory, abychom tuto skutečnost uznali, protože jsme opravdu velké množství nul— se stane nezvratnou jistotou, protože před nulou našeho já bude vepsán Kristus a pak výsledné číslo bude velmi vysoké. Hospodin je má záštita a mé útočiště, koho bych se bál?

Měli byste za vším vidět Boha, měli byste vědět, že On nás vždy očekává, že nás pozoruje a vyžaduje, abychom ho věčně následovali, aniž bychom opustili své místo, které máme na tomto světě. Musíme za ním jít s oddanou bdělostí, s poctivou snahou bojovat, abychom neztratili jeho Božský doprovod.