Josemaría Escrivá Obras
58

Být Božím vyvoleným znamená — a vyžaduje! — osobní svatost.


59

Odpovíš—li na volání Pána, tvůj život, tvůj ubohý život zanechá v dějinách lidstva brázdu hlubokou a širokou, úrodnou, zářící, věčnou a božskou.


60

Pociťuj každý den svou povinnost být svatým. Být svatým neznamená konat mimořádné skutky, nýbrž denně vést boj ve svém nitru a hrdinsky plnit povinnosti až do konce.


61

Svatost nespočívá ve velkých skutcích. Spočívá v neustálém boji o to, aby tvůj nadpřirozený život nevyhasl a aby ses až do poslední třísky nechal strávit ohněm ve službě Bohu na posledním místě... nebo na prvním: zkrátka tam, kde tě Pán povolá.


62

Pán se neomezil pouze na slovní projev své lásky, ale dokázal nám ji svými skutky, celým svým životem. A co ty?


63

Miluješ—li doopravdy Pána, ”nutně” pocítíš požehnanou tíhu duší, abys je k němu mohl vést.


64

Pro toho, kdo chce žít v Lásce s velkým L, je průměrný cíl příliš málo — je to jen lakota a ubohá vypočítavost.


65

Toto je průvodce tvou křesťanskou cestou: modlitba, pokání, práce bez oddechu a láskyplné plnění povinností.


66

Můj Bože, nauč mě lásce! Můj Bože, nauč mě modlitbě!


67

Musíme prosit Pána o víru, naději a lásku: s pokorou, soustavnou modlitbou, čestným chováním a ctnostnými způsoby.


68

Řekl jsi mi, že nevíš, jak se mi odvděčíš za svaté zanícení, které zaplavuje tvou duši. Okamžitě jsem ti odpověděl: Ne já, ale Duch svatý ti sesílá tyto vnitřní záchvěvy.

Miluj ho, obracej se k němu. Jen tak jej budeš mít stále raději a nepřestaneš mu děkovat za to, že právě on se usídlil v tvé duši proto, abys žil vnitřním životem.


69

Bojuj za to, aby se Nejsvětější oltářní oběť stala středem i základem tvého vnitřního života. Aby se celý tvůj pracovní den změnil v projev zbožnosti, v obřad - v pokračování mše svaté, které ses zúčastnil, a v přípravu na tu následující —, aby překypoval střelnými modlitbami, návštěvami svatostánku, obětováním tvých činností na pracovišti i v rodinném životě.


70

Snaž se vzdávat díky Ježíšovi v eucharistii a chválit naši Paní, Pannu čistou a neposkvrněnou, která dala světu Spasitele.

A říkej Ježíši s odvahou dítěte: ”Má nádherná lásko, ať je požehnána Matka, která tě přivedla na svět.”

Zcela jistě se mu tak zalíbíš a on vloží do tvého srdce ještě více lásky.


71

Evangelista svatý Lukáš vypraví, jak se Ježíš modlil... Jaká asi byla modlitba Ježíšova!

Zamysli se nad tím, jak učedníci rozmlouvají s Ježíšem a jak je on při těchto rozhovorech — a také skutky — učí modlitbě a připomíná jim úžasné Boží milosrdenství: že jsme děti Boží a můžeme se k němu obracet, jako se obracejí děti ke svému Otci.


72

Každý den, kdy se chystáš pracovat vedle Krista a věnovat se tolika duším, které ho hledají, přesvědč (nejprve) sám sebe, že není jiné cesty než obrátit se k Pánu.

Pouze v modlitbě a s modlitbou se učíme sloužit druhým!


73

Pamatuj si, že modlitba nespočívá ve vymýšlení krásných, vznešených či útěšných proslovů...

Modlitbou je někdy pohled na obraz Pána nebo jeho Matky, jindy vyslovená prosba; jindy zase obětování dobrých skutků nebo plodů věrnosti.

Musíme stát u dveří Pána našeho Boha jako voják na stráži. A to je modlitba. Buďme jako psík, který se svému pánu uloží k nohám.

Ať ti nikdy není zatěžko říkat mu: ”Pane, tady mě máš jako věrného psa, nebo lépe, jako oslíka, který nikdy nekopne toho, kdo ho má rád.”


74

Každý z nás musí být ipse Christus — samotným Kristem. Tak nám to přikazuje svatý Pavel ve jménu Páně: induimini Dominum Iesum Christum — oblečte se v Pána Ježíše Krista.

Každý z nás — i ty! — musí myslet na to, jak se obléká roucho, o němž mluví apoštol. Každý osobně musí vést nepřetržitý rozhovor s Pánem.


75

Tvá modlitba se nesmí omezovat na pouhá slova, musí se stát skutečností s praktickými důsledky.


76

Modlitba je cestou k odříznutí všeho zla, které v sobě máme.


77

Dám ti radu, kterou neustále opakuji všem duším: ”Miluj až k zešílení Matku Boží, která je i naší Matkou.”


78

Hrdinství, svatost i odvaha vyžadují neustálou duchovní přípravu. Vždy budeš dávat ostatním pouze to, co budeš mít sám. A abys mohl předávat Boha, musíš s ním rozmlouvat, žít jeho Život, sloužit mu.


79

Nepřestanu na tebe naléhat, aby sis vštípil do paměti slova: zbožnost, zbožnost, zbožnost. Protože pokud nemáš dostatek lásky k bližnímu, příčinou bude nedostatek vnitřního života, nikoliv tvoje špatná povaha.


80

Stejně jako malé dítě potřebuje vstávajíc lehajíc přítomnost svých rodičů, ty jako dobré dítě Boží potřebuješ, aby každá tvá první i poslední myšlenka patřila jemu.


81

Vytrvej a buď na sebe náročný při plnění norem zbožnosti. A to i tehdy, když jsi unavený nebo si připadáš vyprahlý. Vytrvej! Tyto okamžiky jsou jako dlouhé, červeně natřené tyče, které slouží jako orientační body na zasněžených horských stezkách a které — vždycky! — ukáží bezpečnou cestu.


82

Snaž se konat v každém okamžiku to, oč tě Bůh žádá. Svou lásku mu vědomě dokazuj skutky. Malými skutky: nevynechej však ani jeden z nich.


83

Vnitřní život sílí bojem v každodenních úkonech zbožnosti, které musíš plnit — ba co víc: prožívat! — s láskou, protože cesta nás Božích dětí je cestou lásky.


84

Hledej Boha v hloubi svého čistého a nezištného srdce, v hloubi své duše, jsi—li mu věrný, a nepozbývej nikdy této důvěrnosti!

A nevíš—li někdy, jak s ním máš jednat, co mu máš říci, nebo se neodvážíš hledat Ježíše ve svém nitru, obrať se na svatou Marii — tota pulchra — všecku čistou a obdivuhodnou — a svěř se jí: ”Paní, Matko naše, Pán si přál, aby právě tvoje ruce opatrovaly Boha. Nauč mě, nauč nás všechny jednat se svým Synem!”


85

Vryjte si do svých duší toto hrdinství: dokonale plnit drobné každodenní povinnosti, jako by na každé z nich závisela spása světa.


86

Tvůj zbožný život tě naučí uplatňovat ctnosti vlastní synu Božímu a křesťanovi.

Společně s těmito ctnostmi pak získáš celou stupnici duchovních hodnot. Zdají se sice malé, ve skutečnosti jsou to však zářící drahokamy, které musíme cestou posbírat a donést až k Božímu trůnu, abychom jimi posloužili lidem: prostota, radost, věrnost, mír, drobná odříkání, skryté služby, zodpovědné plnění povinností, přívětivost...


87

Nevymýšlej si jiné povinnosti, než je... Boží sláva, jeho Láska, jeho Apoštolát.


88

Pán ti jasně ukázal tvou cestu křesťana uprostřed světa. Přesto mě ujišťuješ, že jsi mnohokrát — řekl jsi mi, že v pozadí byla tvá pohodlnost — s trochou závisti přemýšlel, jakým štěstím je ukrýt se a pracovat, nikým nepovšimnut, v tom nejzazším koutku.

Jen Bůh a ty!

A nyní, vedle plánované misijní činnosti v Japonsku, pomýšlíš i na tento skrytý a trpitelský život. Kdyby ses ale, osvobozen od ostatních svatých pozemských povinností, snažil ”skrýt” v některém řeholním společenství, aniž bys k tomu měl povolání, nebyl bys šťasten. — Nenalezl bys klid, protože bys tak splnil svou, a ne Boží vůli.

Tvé ”povolání” by dostalo jiné jméno — odpadnutí. Nebylo by výsledkem Božího vnuknutí, ale obyčejného lidského strachu před blížícím se bojem. A to tedy ne!


89

Před ctnostný život a svatou čistotu se staví jedna velká překážka, které všichni čelíme. Tou je nebezpečí, že se staneme — v duchovním i profesionálním životě — měšťáky; nebezpečí, hrozící také těm, které Bůh povolal k manželství, že si budeme připadat staromládenečtí, sobečtí, bez lásky.

Bojuj ze všech sil proti tomuto nebezpečí a neustupuj.


90

Abys přemohl svou smyslnost — protože všichni za sebou vláčíme oslíka vlastního těla —, musíš velkomyslně prožívat každodenní malé, a občas také velké, sebezápory. Musíš též setrvat v přítomnosti Boha, který tě nikdy nepřestane sledovat.


91

Tvou čistotu nelze omezovat na pouhou snahu vyhýbat se pádům, příležitostem... Nemůže jí v žádném případě být chladné a vypočítavé odmítání.

Uvědomil sis, že čistota je ctnost a jako taková musí sílit a zdokonalovat se?

Nestačí být zdrženlivým v souladu se svým stavem, tvá čistota musí být ctností hrdinskou.


92

Bonus odor Christi, libá vůně Kristova, je rovněž vůní našeho počestného života, čistoty — opakuji, že se u každého řídí jeho stavem. Svatá čistota je radostným souhlasem, něčím celistvým a křehkým zároveň, co se dokonce vyhýbá i používání nevhodných slov, která se nemohou líbit Bohu.


93

Zvykni si děkovat předem andělům strážným, aby sis je tím ještě více zavázal.


94

Každému křesťanu by se mělo udělit přízvisko používané v prvních dobách: ”nositel Boha”.

Pracuj tak, aby ti právem příslušelo toto obdivuhodné pojmenování.


95

Uvědom si, k čemu by došlo, kdybychom nechtěli žít jako křesťané, a naprav své chování.


96

Snaž se vidět Pána v každé situaci, za všech okolností. Jen tak z nich dokážeš vytěžit stále více Boží lásky a stále větší touhu tuto lásku opětovat. Vždyť on nás očekává neustále a nabízí nám možnost plnit průběžně naše předsevzetí: Serviam! Budu ti sloužit!


97

Každý pracovní den obnovuj své účinné přání — pokořit se, zapřít sám sebe, zapomínat na sebe, kráčet in novitate sensus, s novým smýšlením, a zaměnit svou vlastní ubohost za skrytou a věčnou velikost Boží.


98

Pane! Dej, ať natolik náležím tobě, že do mého srdce nevstoupí ani ty nejšlechetnější úmysly jinou cestou než tvým zraněným Srdcem.


99

Snaž se chovat ohleduplně a zachovávat dobré mravy. Nebuď obhroublý!

Ohleduplnost však neznamená strojenost.


100

Láskou k bližnímu docílíš všeho. Bez ní nelze vykonat nic.

Láska! To je tajemství tvého života. Miluj! Trp s radostí, posiluj svou duši, chovej se vědomě jako muž. Upevňuj svou odevzdanost Boží vůli, s tím přijde účinnost.


101

Buď prostý a zbožný jako dítě a pevný a silný jako vůdce.


102

Mír, který s sebou přináší radost, ti nemůže dát svět.

Lidé se neustále smiřují a neustále vedou války, protože zapomněli na radu, aby bojovali uvnitř sebe, obraceli se o pomoc k Bohu, aby On vítězil, a dosáhli tak míru ve svém nitru, doma, ve společnosti i ve světě.

Budeme—li takto jednat, radost bude na tvé i na mé straně, protože je vlastnictvím vítězů. S milostí Boha, který bitvy neprohrává, se budeme nazývat vítězi, staneme—li se pokornými.


103

Tvůj život ani tvá práce nesmějí být odmítáním, ”bojem proti ničemu”. Musejí být naopak radostným souhlasem, plným optimismu, mladistvé síly, radosti a klidu.


104

Pro život lidské společnosti jsou zásadní dvě věci: zákony týkající se manželství a zákony o vzdělávání.) A právě zde musejí z lásky ke všem lidem děti Boží projevit spolehlivost i odhodlání k dobrému a šlechetnému boji.


105

Radost je křesťanské dobro, které nám náleží, pokud bojujeme, neboť je důsledkem míru. Mír je plodem vyhrané války a pozemský život člověka je, jak čteme v Písmu svatém, boj.


106

Náš Boží boj je úžasnou setbou míru.


107

Ten, kdo přestává bojovat, působí zlo církvi, svému nadpřirozenému úkolu svým bratrům i všem duším. Zamysli se nad sebou: Nemůžeš se už více chvět láskou k Bohu ve svém boji duchovním? — Modlím se za tebe... a za všechny. Ty čiň totéž.


108

Pane Ježíši, je—li ve mně něco, co tě pohoršuje, svěř se mi, abychom to společně vykořenili.


109

Existuje jeden nepřítel vnitřního života. Malý, hloupý, ale naneštěstí velmi účinný. Nedostatečná snaha o zpytování vlastního svědomí.


110

V křesťanském asketismu odpovídá zpytování svědomí na potřebu lásky a soucitu.


111

Není—li některá tvá činnost ve shodě s duchem Božím, ihned jí zanech.

Mysli na apoštoly. Neznamenali nic, ale ve jménu Páně konali zázraky. Pouze Jidáš, který snad také konal zázraky, sešel z cesty, protože se dobrovolně vzdálil od Krista a nezpřetrhal rozhodně a statečně to, co nebylo ve shodě s Božím duchem.


112

Pane Bože, kdy se obrátím?


113

Nečekej se svou svatostí až na stáří. Byl by to velký omyl.

Začni teď hned, vážně, radostně, prostřednictvím svých povinností, práce, každodenního života.

Nečekej se svou svatostí až na stáří. Kromě toho, že by to byl velký omyl — na tom trvám —, vůbec nevíš, zda se svého stáří dožiješ.


114

Pros Pána o tolik citlivého přístupu ke svým běžným hříchům, abys poznal jejich škodlivost, abys je považoval za úhlavního nepřítele své duše a aby ses jim s pomocí Boží vyhýbal.


115

Se vší vážností a bez váhání se musíš zamyslet nad svým životem a prosit o odpuštění. Stanov si pevné, konkrétní a přesné předsevzetí: zlepšit se v této oblasti, v této maličkosti, která tě stojí značné úsilí, i v té, kterou obvykle neplníš tak, jak máš, a víš o tom.


116

Naplň se dobrými přáními, to je svatá věc, kterou Bůh chválí. Nesetrvávej však jen u nich! Musíš být duší — mužem nebo ženou —činu, skutečnosti. Abys uskutečnil svá dobrá přání, musíš si vytvořit jasná a přesná předsevzetí.

A potom, můj synu, s pomocí Boží do boje za jejich uskutečnění!


117

”A co mám dělat pro to, aby má láska k Pánu pokračovala a sílila?” ptáš se mě se zapáleným srdcem.

Musíš v sobě, synu, potlačit starého člověka a radostně se odříci všech věcí, které jsou samy o sobě dobré, ale brání ti vzdát se tvého vlastního já. Musíš stále říkat Pánu slovy i skutky: ”Tady mě máš, připraveného ke všemu, co si budeš přát.”


118

Svatý! Dítě Boží bude muset přehánět své ctnosti, pokud je v tom možné přehánět, protože ostatní se v něm budou vzhlížet jako v zrcadle.

A jenom stanoví—li toto dítě hodně vysoký cíl, uvidí ostatní ten správný obraz.


119

Nestyď se odhalovat ve svém srdci fomes peccati — sklon ke zlu, který tě bude provázet celým tvým životem. Vždyť nikdo není zbaven této zátěže.

Nestyď se, protože Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám dal všechny vhodné prostředky k překonávání těchto sklonů: svátosti, zbožný život, posvěcování vlastní práce...

Využívej je vytrvale, buď odhodlán začínat stále znovu a neklesej na mysli.


120

Pane, vysvoboď mne ode mne samotného!


121

Apoštol bez soustavné a promyšlené modlitby se nutně stává vlažným... a přestává být apoštolem.


122

Pane, ať se od této chvíle stanu jiným člověkem. Ať nejsem sám sebou, ale stanu se takovým, jakého si mě ty přeješ mít.

Ať ti neodpírám nic z toho, co ode mne žádáš. Ať se umím modlit. Ať umím trpět. Ať mě neznepokojuje nic kromě tvé slávy. Ať neustále pociťuji tvou přítomnost.

Ať miluji svého Otce. Ať po tobě, Pane Ježíši, toužím v neustálém svatém přijímání. Ať mě Duch svatý osvěcuje.


123

Meus es tu: jsi můj, sdělil ti Pán.

Bůh, který je krása a moudrost, velikost i dobrota sama, ti stále říká, že mu náležíš!

A ty neumíš jeho slova opětovat!


124

Nemůžeš se divit, cítíš—li ve svém životě tíhu, o které hovořil svatý Pavel: ”Pozoruji, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu...”.

Připomeň si tedy, že patříš Kristu, a obrať se k Matce Boží, která je tvou Matkou. Oni tě neopustí.


125

Přijímej rady svého duchovního rádce jako rady samotného Ježíše Krista.


126

Žádal jsi mě o radu, jak vítězit ve svých denních bitvách, a odpověděl jsem ti: Jakmile otevřeš svou duši, pověz nejdříve to, co nechceš uvést ve známost. Tak bude pokaždé ďábel přemožen.

Mezi čtyřma očima otevři jasně a prostě svou duši, aby i do jejího nejzazšího koutku vstoupilo slunce Boží lásky!


127

Vloudí—li se do duše němý ďábel, o kterém vypráví evangelium, je všechno určeno k záhubě. Pokud se však ihned odmrští, vše dopadá dobře, cítíme se šťastni a vše se nám daří.

Rozhodni se pevně pro naprostou upřímnost v duchovním vedení, spojenou se zdvořilostí...; a ať je tato upřímnost bezprostřední!


128

Miluj a hledej pomoc svého duchovního rádce a dovol mu, ať ve tvém srdci objevuje všechno — i případnou zkaženost — s upřímnou snahou o uzdravení. Nestane—li se tak, tvá špatnost nikdy nevymizí.

Jdeš—li za člověkem, který vyčistí pouze povrch tvé rány, jsi zbabělec, protože chceš spíš skrývat pravdu, a tím škodíš sám sobě.


129

Nikdy se neboj říkat pravdu, nezapomínej však, že některé věci je lépe z lásky k bližnímu zamlčet. Nikdy ale nemlč z nedbalosti, pohodlnosti nebo zbabělosti.


130

Svět žije ze lži, přestože je tomu už dvacet století, co přišla Pravda mezi lidi.

Je třeba říkat pravdu! A to je úkolem nás, dětí Božích. Až si lidé uvyknou hlásat pravdu a naslouchat jí, bude na naší zemi více porozumění.


131

Projevovali bychom neupřímnou, ďábelskou a nepravou lásku, kdybychom ustupovali v otázkách víry. Fortes in fide — silní ve víře, pevní, jak žádá svatý Petr.

To není fanatismus, nýbrž obyčejný život ve víře. Ustupujme ve všem, ale ve víře ustupovat nelze. Nemůžeme darovat olej ze svých lampiček, protože až později přijde Ženich, nalezl by je vyhaslé.


132

Pokora a poslušnost jsou nepostradatelnými podmínkami, abychom získali dobrou doktrínu.


133

Přijmi slovo Svatého otce a připoj se k němu zbožně, pokorně, niterně a účinně. Staň se jeho ozvěnou.


134

Miluj a cti Svatého otce, každý den se za něho modli a umrtvuj se stále větší láskou. On je základním kamenem církve a neustále šíří mezi všemi lidmi, po všechna staletí až do konce světa, dílo posvěcení a vlády, které Ježíš svěřil Petrovi.


135

Tvá největší láska, oddanost, poslušnost i úcta musí platit také Kristovu zástupci na zemi, Svatému otci.

My katolíci si musíme uvědomit, že Svatý otec následuje v hierarchii lásky a autority po Bohu a naší Matce, nejsvětější Panně Marii.


136

Denně si připomínej, jaká tíha doléhá na Svatého otce a na biskupy. Ať tě toto poznání podněcuje k opravdové lásce a úctě i k tomu, abys jim pomáhal svou modlitbou.


137

Učiň svou lásku k Panně Marii živější, nadpřirozenější.

Nechoď k ní pouze žádat, ale chtěj jí také dávat: svou náklonnost, lásku k jejímu božskému Synu, kterou projevíš ve službě ostatním, neboť oni jsou také jejími syny.


138

Ježíš je naším vzorem. Napodobujme ho!

Napodobujme ho ve službě svaté církvi i všem duším.


139

Když rozjímáš nad scénou Vtělení, upevni ve své duši rozhodnutí usilovat o ”praktickou pokoru”.

Pohleď, on se ponížil a vzal na sebe naši ubohou přirozenost.

— Proto i ty musíš každý den s milostí Boží a s láskou přijímat ponížení, která ti Pán sesílá.


140

Žij svůj křesťanský život přirozeně! Opakuji: ať se dá Kristus poznat z tvého chování stejně, jako když obyčejné zrcadlo odráží obraz, aniž by jej deformovalo či karikovalo. Budeš—li přirozený jako toto zrcadlo, budeš zrcadlit život Krista a ukazovat jej též ostatním.


141

Jsi—li domýšlivý a staráš se pouze o vlastní pohodlí, vztahuješ—li existenci ostatních a dokonce celého světa na svou osobu, nemáš právo nazývat se křesťanem ani Kristovým učedníkem. On přece naznačil hranice lidství v obětování et animam suam — své vlastní duše a celého života.


142

Snaž se, aby se ”pokora rozumu” stala tvou zásadou.

V klidu o tom přemýšlej a... není pravda, že nejde na rozum, jak mohou existovat lidé s ”pýchou rozumu”?

Správně to vysvětlil jeden svatý učitel církve: ”Je až odporné, že někdo vidí Boha, který se stal dítětem, a přesto se sám chce zdát na tomto světě velkým.”


143

Jakmile máš někoho — ať už je to kdokoliv — vedle sebe, hledej způsob, jak mu předat, aniž bys dělal cokoli zvláštního, svou radost, kterou ti působí skutečnost, že jsi syn Boží a žiješ jako syn Boží.


144

Velké a krásné poslání je služba, kterou nám svěřil božský Mistr. Proto je tento dobrý duch — velká moc! — dokonale slučitelný s láskou ke svobodě, kterou musí být prodchnuta práce křesťanů.


145

Nemůžeš s nikým jednat bez milosrdenství. Jestliže se ti zdá, že někdo není hoden tvého milosrdenství, uvědom si, že ani ty sám si nic nezasluhuješ.

— Nezasloužil sis být stvořen, stát se křesťanem, dítětem Božím ani členem své rodiny...


146

Neopomíjej bratrské napomenutí, které je jasným důkazem nadpřirozené lásky. Stojí tě to značné úsilí, pohodlnější je držet se zpátky. Pohodlnější, ne však nadpřirozené.

A z těchto opomenutí budeš skládat účty Bohu.


147

Až budeš nucen přistoupit k bratrskému napomenutí, musíš jeho obsah i formu naplnit láskou a ohleduplností, láskou! Vždyť v té chvíli jsi nástrojem Božím.


148

Umíš—li milovat druhé a šířit jemnou a něžnou lásku Kristovu, stanete se jedni druhým oporou, takže ten, kdo by padal, pocítí, jak jej podpírá bratrská pomoc a jak na něj naléhá, aby byl věrný Bohu.


149

Upevňuj v sobě ducha umrtvování v drobných skutcích lásky a snaž se, abys zpříjemňoval všem lidem cestu ke svatosti uprostřed světa.

Mnohdy může být jediný úsměv nejlepším důkazem tvého pokání.


150

Nezapomínej se denně obětovat, abys sloužil druhým radostně, diskrétně a láskyplně a zpříjemňoval jim tak život.

Takovéto jednání je opravdovou láskou Ježíše Krista.


151

Musíš se snažit, aby všude, kde se objevíš, vládla ona ”dobrá nálada” — ona radost —, jež je plodem vnitřního života.


152

Procvičuj si neustále jedno velmi zajímavé umrtvování. Snaž se, aby se tvůj hovor netýkal pouze tvé osoby.


153

Jeden dobrý způsob, jak provádět zpytování svědomí:

Přijal jsem dnes jako pokání protivenství z Božích rukou? Přijal jsem i ta, která mi způsobili svou povahou moji přátelé? I ta, která zapříčinila má vlastní ubohost?

Uměl jsem nabídnout Pánu jako odčinění tutéž bolest, kterou cítím proto, že jsem ho tolikrát urazil? Nabídl jsem mu stud za své vlastní ponížení, když jsem si uvědomil, jak málo jsem pokročil na cestě ke ctnostem?


154

Obvyklá, pravidelná umrtvování, to ano — ale dbej, ať se nestanou tvou utkvělou myšlenkou.

Nemusíš se nutně omezovat na stále jedna a ta samá. Duch umrtvování má být stálý, trvalý, nemá však být návykem.


155

Chceš kráčet ve stopách Kristových, odít se jeho rouchem, ztotožnit se s Ježíšem. Ať je tedy tvá víra tvořivá, plná obětí a služeb. Musí též odhodit všechno, co jí škodí.


156

Svatost je ohebná jako uvolněné svalstvo. Kdo chce být svatým, umí se přizpůsobit. Zatímco koná jedno umrtvování, vynechá — není—li to urážka Boha — druhé, které jej také stojí značné úsilí, a děkuje Pánu za toto ulehčení.

Kdybychom se my křesťané nechovali tímto způsobem, vystavovali bychom se nebezpečí, že se staneme strojenými, jako hadroví panáci bez života.

Svatost není tuhá jako karton, umí se usmívat, ustupovat, čekat. Je to život, život nadpřirozený.


157

Neopouštěj mě, Matko! Dej, ať hledám tvého Syna, ať nalézám tvého Syna, ať miluji tvého Syna... celou svou bytostí! Pamatuj na mne, Paní, pamatuj na mne!


Předchozí Další