Nechápu, že by bylo možno žít křesťansky a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem skrze slovo a chléb, skrze modlitbu a eucharistii. Ale chápu naopak velmi dobře, že během staletí chtěly generace věřících nějak vyjádřit tuto eucharistickou úctu: někdy masovými pobožnostmi a veřejným vyznáním víry, jindy v tichosti a mlčky, v posvátném klidu chrámu nebo v soukromí srdce.

My bychom měli především milovat mši svatou, která by měla být středem našeho dne. Budeme-li dobře prožívat mši, nutně pak budeme prožívat i celý den v myšlenkách na Pána, budeme toužit po tom, abychom byli stále v jeho přítomnosti, abychom pracovali, jako pracoval on, a milovali, jako miloval on. Naučíme se pak děkovat Pánu za jeho další ohleduplnost: a sice tu, že nechce omezovat svou přítomnost jen na sloužení mše svaté u oltáře, ale že se rozhodl být stále ve svatostánku ve svaté hostii.

Pro mne osobně znamenal vždy svatostánek Betánii, tiché a klidné místo, kde přebývá Kristus, kde mu můžeme vypovědět všechny své starosti, bolesti, své sny i své radosti, a to stejně prostě a přirozeně, jako s ním kdysi mluvili jeho přátelé Marta, Marie a Lazar. Proto, když jsem v nějakém městě nebo vesnici, jsem rád, když zahlédnu, byť jen z dálky, siluetu kostela: je to další svatostánek, další příležitost, jak se mohu v myšlenkách spojit se svátostným Ježíšem.