Dnes o svátku Božího Těla spolu budeme rozjímat o nesmírné lásce našeho Pána, který zůstává skrytý ve svátostných způsobách, ale nám připadá, jako by k nám promlouval a učil zástupy: Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný (Mt 13,3–8).

Toto podobenství je aktuální i dnes. Božský rozsévač i dnes rozhazuje svá semena. Také dnes se uskutečňuje dílo vykoupení a Pán k tomu chce použít i nás: chce, abychom my křesťané, připravovali jeho lásce všechny cesty této země, vyzývá nás, abychom šířili Boží poselství slovem i příkladem do všech končin země. Chce od nás, aby se jeden každý z nás stal – jakožto občan církevního i světského společenství a věrným plněním svých povinností – druhým Kristem a posvěcoval práci a povinnosti svého stavu.

Když se díváme kolem sebe a pozorujeme tento svět, který máme rádi, protože je Božím dílem, všímáme si, že se toto podobenství o rozsévači uskutečňuje: slovo Ježíše Krista je plodné, u mnoha duší probouzí horlivou oddanost a věrnost. Život a práce těch, kdo slouží Bohu, mění dějiny světa, a dokonce i mnoho těch, kdo Pána neznají, je přitahováno – snad nevědomky – ideály majícími původ v křesťanství.

Vidíme ovšem také, že část zrn padá na neúrodnou půdu nebo mezi trní a bodláčí: že jsou srdce, která se uzavírají světlu víry. Mnozí přijímají a hlásají ideály míru, smíření, bratrství, ale dosti často jsou tyto ideály v rozporu s jejich skutky. Někteří lidé chtějí za každou cenu potlačit Boží hlas, brání jeho šíření hrubým násilím nebo poněkud méně okázale, ale zato krutěji: lhostejností, která znecitlivuje ducha.