Josemaría Escrivá Obras
14

Božský smysl Ježíšova pozemského putování

Vždy, když mluvím před jesličkami, snažím se hledět na Krista, našeho Pána, ležícího na slámě a zabaleného do plenek. Ačkoli je ještě dítě, které nemůže mluvit, vidím v něm už učitele a mistra. Musím se na něho tak dívat, neboť se od něho mám učit. A k tomu musím poznat jeho život, číst evangelium, ponořit se do událostí Nového zákona, a tak pochopit božský smysl Ježíšova života na zemi.

V našem životě se má obrážet život Ježíšův; stane se tak, seznámíme-li se s Kristem, budeme-li znovu a znovu číst Písmo svaté a rozjímat o něm, modlit se a znovu a znovu se modlit jako právě teď před jesličkami. Pokusme se pochopit poučení, které nám Ježíš už teď dává: jako dítě, jako novorozeně, jehož oči se právě teď otevřely, aby byla požehnána země lidí.

Když Ježíš rostl a žil jako jeden z nás, zjevil nám, že lidská existence, obyčejné a všední jednání má jistý božský smysl. Kdykoli jsme o této pravdě rozjímali, vždy nás uváděla v úžas myšlenka na třicet let jeho obyčejného, skrytého života, na oněch třicet let, která tvoří největší část jeho pozemského přebývání mezi lidmi, jeho bratry. Jsou to roky ve stínu, ale pro nás jasné jako sluneční svit. Nebo lépe jako záře, osvěcující naše dny a dávající jim jejich skutečný smysl; neboť jsme obyčejní křesťané, kteří vedou normální život jako milióny lidí na nejrůznějších místech země.

Ježíš tak žil třicet let jako fabri filius (Mt 13,55), jako syn tesařův. Pak teprve přijdou tři roky veřejného života mezi hlučnými davy. Lidé se s úžasem ptají: Kdo to je, odkud to všechno zná? Byl přece jedním z nich, žil jako lidé jeho země. Byl faber, filius Mariae (Mk 6,3), tesař, syn Marie. A byl Bůh, který přišel, aby vykoupil lidské pokolení a přitáhl všechny k sobě (Jan 12,32).

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další