Josemaría Escrivá Obras
124

Setba pokoje a radosti

Co tedy dělat? Už jsem řekl, že se nepokouším popisovat společenské nebo politické krize, kulturní deformace nebo neduhy. Z hlediska křesťanské víry mluvím o zlu jakožto o urážce Boha. Křesťanský apoštolát není ani politickým programem, ani kulturní alternativou: předpokládá a chce šířit dobro, touhu milovat. Křesťanský apoštolát znamená konkrétní zasévání pokoje a radosti. Je samozřejmé, že z takto pojatého apoštolátu budou mít prospěch všichni: bude pak na světě více spravedlnosti, více porozumění, více úcty člověka k člověku.

Nesmíme se stát překážkou věčné blaženosti duší, které žijí vedle nás. Jsme povinni být opravdovými křesťany, stát se svatými, nezklamat Boha ani všechny ty, kteří očekávají od křesťanů příklad a poučení.

Náš apoštolát by měl být založen na porozumění. Znovu zdůrazňuji: láska k bližnímu spočívá více v porozumění než v dávání. Nechci zatajovat, že i já sám jsem zažil na vlastní kůži, co to znamená být nepochopen. Ačkoliv jsem se snažil, aby mi bylo porozuměno, mnozí toho nebyli schopni. O důvod více, abych já chtěl porozumět všem. K tomu, abychom měli široké, všestranně chápající, katolické srdce by nás ovšem neměl přimět jen nějaký náhodný podnět. Křesťanská láska opravdového dítěte Božího by se měla vždy projevovat duchem porozumění: protože Bůh nás miluje na všech cestách této země a chce rozhojnit semeno bratrství – ne semeno koukolu –, semeno omluvy, odpuštění, lásky k bližnímu, semeno pokoje. Nikdy nikoho nepovažujte za svého nepřítele!

Křesťan by měl být vždy ochoten sdílet život se všemi, dát svým chováním všem možnost přiblížit se k Ježíši Kristu. Měl by se ochotně a s radostí obětovat za všechny své bližní, aniž by jejich duše dělil do škatulek, aniž by jim dával nálepky, jako by šlo o zboží nebo rozpitvaný hmyz. Křesťan by se neměl oddělovat od ostatních lidí, protože by jeho život byl ubohý a sobecký: Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé (1 Kor 9,22).

Kdybychom žili jako opravdoví křesťané, kdybychom uměli svým jednáním a postojem rozsévat ušlechtilost, kdybychom byli plni touhy po pokojném soužití, rostla by opravdová osobní nezávislost lidí, každý jednotlivec by na sebe bral svou odpovědnost za úkol a práci, která mu přísluší na této zemi. Křesťan by měl dokázat hájit především svobodu druhého, aby posléze mohl hájit svou vlastní. Měl by umět přijímat své bližní takové, jací jsou – protože každý bez výjimky s sebou vláčí břemeno svých nedostatků a dopouští se chyb –, a měl by jim umět pomáhat s Boží milostí i s lidskou vnímavostí překonávat zlo, vytrhávat plevel, abychom se všichni mohli vzájemně podporovat a důstojně nést své postavení lidí i křesťanů.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další