Josemaría Escrivá Obras
146

Připadá mi, že nosíš své srdce na dlani, jako by to bylo zboží na prodej: kdo je chce? — Až je nikdo nebude chtít, půjdeš a odevzdáš je Bohu.

Myslíš, že takto jednali svatí?


147

Stvoření pro tebe? — Stvoření pro Boha: a pokud pro tebe, pak kvůli Bohu.


148

Proč pít z kaluží světských útěch, když můžeš utišit svou žízeň vodami tryskajícími k věčnému životu?


149

Odpoutej se ode všeho stvořeného tak, až zůstaneš úplně oproštěný. Protože — jak říká papež svatý Řehoř — ďáblovi na tomto světě nic nepatří a do boje nastupuje nahý. Půjdeš-li s ním zápasit oblečený, brzy tě strhne k zemi: protože tě bude mít za co chytit.


150

Zdá se, jako by ti tvůj anděl strážný říkal: máš své srdce plné tolika lidských náklonností!... — A pak: toto chceš, aby tvůj anděl strážný střežil?


151

Odpoutání. — Jak je to obtížné!... Kéž bych tak nebyl připoután ničím jiným než třemi hřeby a necítil v těle nic jiného než kříž!


152

Netušíš větší pokoj a hlubší spojení, když budeš opětovat onu mimořádnou milost, která od tebe vyžaduje naprostou odpoutanost?

— Bojuj pro něho, aby ses mu zalíbil: ale posiluj svou naději.


153

Běž!, a velkoryse a jako dítě mu řekni: co mi asi dáš, když mě žádáš o ”toto“?


154

Bojíš se, aby ses pro ostatní nestal chladným a domýšlivým. Tak moc se chceš odpoutat!

— Neobávej se: patříš-li Kristu — cele Kristu! —, budeš mít pro všechny oheň, světlo a teplo, pocházející od Krista.


155

Ježíš se nespokojuje s ”polovičatostí“: chce všechno.


156

Nechceš následovat vůli Boží... a přitom se přizpůsobuješ vůli kdejakého tvora.


157

Nepřevracej řád věcí: jestliže se ti dává sám Bůh, nač se připoutáváš ke stvořeným věcem?


158

Teď jsou to slzy. — Bolí to, že? — Ovšem!: proto tě zasáhli právě tam.


159

Tvé srdce slábne a hledáš nějakou oporu na zemi. — Dobře; dej si ale pozor, aby se tato opora nezměnila v tíhu, která by tě strhla dolů, nebo v řetěz, který by tě zotročil.


160

Řekni mi: toto... je přátelství, anebo řetěz?


161

Plýtváš něhou. — A já ti říkám: láska k bližnímu ano: vždycky. — Ale — poslouchej mě dobře, duše apoštolská — ten druhý cit, který sám Pán vložil do tvého srdce, je vyhrazen Kristu a pouze jemu. — Navíc... není-liž pravda, že když jsi otevřel jednu ze závor svého srdce — a potřebuješ jich sedm —, nejednou se na tvém nadpřirozeném obzoru objevil malý mráček pochybností... A pak se utrápeně, navzdory čistotě svých úmyslů, ptáš sám sebe: nezašel jsem ve vnějších projevech své náklonnosti příliš daleko?


162

Srdce stranou. Napřed povinnost. — Ale když ji plníš, vlož do toho srdce: to je jemnost.


163

Svádí-li tě tvé pravé oko..., vyloupni ho a odhoď od sebe! — ubohé srdce, které tě pohoršuje!

Stiskni je, sevři je pevně ve svých rukou: nedávej mu žádnou útěchu. — A když tě o ni žádá, odpověz mu pomalu, jakoby důvěrně, pln vznešeného soucitu: ”Srdce, srdce na kříži!, srdce na kříži!“


164

Jak se daří tvému srdci? — Neznepokojuj se: svatí — kteří byli naprosto obyčejnými a normálními lidmi, jako ty a já — také pociťovali tyto ”přirozené“ sklony. A kdyby je nepociťovali, pak by byla jejich ”nadpřirozená“ reakce střežit svoje srdce — duši i tělo — pro Boha, místo aby je odevzdali nějakému tvoru, málo záslužná.

Proto věřím, že slabost srdce nesmí být překážkou pro odhodlanou a ”opravdově zamilovanou“ duši, která uviděla svou cestu.


165

Ty..., který jsi pro ubohou pozemskou lásku tolikrát spadl tak hluboko, opravdu myslíš, že miluješ Krista, když zároveň odmítáš přijmout kvůli němu toto pokoření?


166

Píšeš mi: ”Otče, mám... ,bolení zubů' v srdci.“ — Já se tomu nesměji, protože chápu, že potřebuješ dobrého zubaře, aby ti několik ”zubů“ vytrhl.

Jen kdyby sis dal říci!...


167

”Ach, kdybych s tím býval skoncoval hned na začátku!“ řekl jsi mi. — Kéž tento opožděný nářek nebudeš muset opakovat.


168

”Zaujalo mě, když jste mluvil o ,vyúčtování', které od Vás Pán bude žádat. Ne, pro Vás nebude Soudcem — v přísném slova smyslu —, ale bude prostě Ježíšem.“ — Tyto řádky od jednoho svatého biskupa, které utěšily nejedno sklíčené srdce, mohou utěšit i to tvoje.


169

Bolest tě drtí, protože ji přijímáš zbaběle. — Přijmi ji statečně, v křesťanském duchu: a budeš si ji cenit jako poklad.


170

Jak jasná cesta!... Jak zjevné překážky!... Jak dobré zbraně, abychom je překonali!... — A přece, kolik sejití z cesty a kolik klopýtnutí! Že?

— Ta tenká nitka — vlastně řetěz: řetěz z kovaného železa —, o kterém ty a já víme a který nechceš přetrhnout, ten tě odvádí z cesty a působí, že klopýtáš, ba i padáš.

— Na co čekáš, abys ho přetrhl... a postupoval vpřed!


171

LÁSKA... rozhodně stojí za lásku!


Předchozí Další