Budete mě volat … a já vás vyslyším (Jer 29,12). A my ho voláme, mluvíme s ním a obracíme se na něho. Měli bychom uposlechnout apoštolovy výzvy: Sine intermissione orate (1 Sol 5,17); bez přestání se modlete, ať se děje, co se děje. Nejen srdcem, ale celým srdcem.

Patrně si pomyslíte, že život je někdy nesnesitelný, přináší plno těžkostí, strádání a zármutku. Odpovím vám opět se sv. Pavlem, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38—39).

Doporučovat toto trvalé spojení s Bohem, není to ukazovat nějaký vznešený ideál, který se bude stejně zdát většině křesťanů nedosažitelným? Je to skutečně vysoký cíl, není však nedosažitelný. Cesta, která vede ke svatosti, je cesta modlitby. A modlitba musí pomalu a postupně zapouštět v duši kořínky jako malé semínko, z kterého vyroste později košatý strom.