Někteří lidé se usmívají, když slyší o čistotě. Je to smích (spíše grimasa) neradostný, mrtvý, smích popletených hlav, které jen opakují: velká většina lidí přece v tohle nevěří! Chlapcům, s nimiž jsem se setkával ve čtvrtích a lazaretech madridské periferie, jsem říkal: jistě víte, že existuje říše nerostná, dokonalejší je říše rostlinná, v níž vedle pouhé existence je život, pak následuje říše živočišná, kterou tvoří tvorové obdaření cítěním a pohybem.

Vysvětloval jsem jim, i když zřejmě málo vědecky, ale názorně, že bychom měli tvořit další říši, a to říši lidskou, říši lidských bytostí, protože rozumový tvor má obdivuhodný rozum, jiskru božské moudrosti, takže může svobodně přemýšlet. A má báječný dar svobody, s nímž může podle své svobodné vůle to či ono přijímat nebo naopak odmítat.

Vycházel jsem ze své kněžské zkušenosti, když jsem chlapcům říkal, že v této říši lidí je téma sexu u normálního člověka na čtvrtém nebo pátém místě jeho zájmů. Na první místo se řadí duchovní život, pak následují problémy, které zajímají každého normálního muže či ženu: otec, matka, domov, děti. Dále je to jejich povolání. A teprve na čtvrtém nebo pátém místě je pohlavní touha.

Proto, když jsem se setkal s lidmi, kteří tento problém staví jako ústřední téma svého rozhovoru a zájmu, pomyslel jsem si, že nejsou zcela normální, že jsou nějakým způsobem nešťastní, snad i nemocní. A dodával jsem - následoval smích a žerty chlapců, na které jsem se obracel - že mi je těchto nešťastníků líto, stejně jako by mi bylo líto dítěte s nestvůrně velkou hlavou. Jsou to nešťastní lidé. Musíme mít s nimi kromě modlitby bratrský soucit, protože chceme, aby se ze své žalostné nemoci vyléčili. V žádném případě však nejsou o nic víc muži nebo ženami než ti, kteří sexem posedlí nejsou.