Nevěřte ani trochu těm, kdo tvrdí, že ctnost pokory znamená lidské pokoření nebo věčné odsouzení ke smutku. Cítit se jako zadrátovaná hliněná nádoba je zdrojem neustále radosti, znamená to, že uznávám před Bohem svou nepatrnost, že jsem dítě, syn. A existuje snad větší radost než ta, že se cítíme sice jako malí a slabí, ale víme, že jsme Boží děti? Proč vlastně my lidé upadáme do smutku? Protože náš život se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali, protože vyvstávají překážky, které nám brání dělat to, co chceme nebo nám to alespoň ztěžují.

Nic z toho se nemůže stát, když člověk prožívá nadpřirozeně Boží synovství. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Ať jsou smutni ti, kdo se zatvrzele nechtějí uznat za Boží děti, říkávám od nepaměti.

Na závěr najdeme v dnešní liturgii dvě prosby, které by měly vycházet z vašeho i z mého srdce jako střelná modlitba: všemohoucí Bože, dej, ať si skrze Božská tajemství vždy zasloužíme dary nebeské A prosíme tě, Pane, dovol nám, abychom ti bez přestání podle tvé vůle sloužili. Sloužit a zase sloužit, moje synové, to je náš úkol, být služebníky všech, aby v našich dnech neustále rostl věrný lid.