Seznam bodů

Jsou lidé, kteří chybují ze slabosti — dík křehkosti hlíny, z které jsme uhněteni —, ale pevně se drží učení církve. A právě tito lidé s milostí Boží projevují hrdinskou statečnost a hrdinskou pokoru vyznat svůj omyl a houževnatě hájí pravdu.

Píšeš mi, že jsi konečně došel ke zpovědnici a zakusil pokoření, že musíš otevřít stoku — tak to říkáš — svého života před „nějakým člověkem“. — Kdy ze sebe konečně vyrveš to prázdnou sebeúctu? Potom půjdeš ke zpovědi radostně ukázat, jaký jsi, před „pomazaného člověka“ — druhého Krista, samotného Krista! —, který ti dá rozhřešení, odpuštění Boží.

Vánoce. Píšeš mi: „Zároveň se svatým očekáváním Mariiným a Josefovým, také já čekám netrpělivě na Dítě. Jak spokojený budu v Betlémě! Cítím, že má radost bude bez hranic. Ach, a s ním se chci také znovu narodit…“

— Kéž by se toto tvoje přání stalo skutečností!

Znovu jsi zabředl do starých bláznovství!… A pak, když se vracíš zpět, zakoušíš jen málo radosti, protože ti chybí pokora.

Zdá se, že nechceš znát druhou stránku podobenství o marnotratném synu a stále ještě lpíš na ubohém štěstí žaludů. Pyšně raněn svou křehkostí, nechce se ti žádat o prominutí a uvědomit si, že když se pokoříš, čeká tě jásavé přijetí od tvého Boha Otce a slavnost na počest tvého návratu a nového začátku.

„Otče, řídím se vaší radou, směji se svým ubohostem — aniž bych zapomínal, že se s nimi nemám smiřovat —, a pak se cítím daleko veselejší.

Naopak, když se dopustím té hlouposti, že jsem smutný, dopadne to tak, že sejdu z cesty.“

Je třeba živit v našich duších opravdovou hrůzu z hříchu. Pane — opakuj to s kajícným srdcem —, ať už tě víc neurážím!

Ale neděs se, když zjistíš přítěž ubohého těla a lidských vášní: bylo by hloupé a naivně dětské, kdyby ses teď začal zabývat tím, že „to“ existuje. Tvoje ubohost není překážkou, nýbrž ostruhou, která tě pobízí, aby ses více spojil s Bohem a abys ho vytrvale hledal, protože On nás očišťuje.

Protože musíš nutně, dříve či později, narazit na svou vlastní očividnou ubohost, chci tě uchránit před několika pokušeními, která ti tehdy vnukne ďábel a která musíš okamžitě odrazit: jedná se o myšlenku, že Bůh na tebe zapomněl, že tvé povolání k apoštolátu je klamné, nebo že tíha bolesti a hříchů světa přesahuje tvé síly apoštola… — Nic z toho není pravda!

Bolelo tě v duši, když ti řekli, že to, co hledáš, není obrácení, ale útočiště pro tvé ubohosti, abys mohl pokračovat pohodlně — byť s příchutí pelyňku! — ve svém způsobu života a vléci za sebou ten smutný náklad.

Jsi zahanben před Bohem i před ostatními. Odhalil jsi v sobě starou znovu probuzenou špínu: není instinkt ani špatná náklonnost, kterou bys nepociťoval na své kůži… a v srdci máš mrak nejistoty. Kromě toho se pokušení objevuje, vždy když to nejméně chceš a nejméně čekáš, ve chvílích, kdy únavou slábne tvoje vůle.

Nevíš už ani, jestli tě to pokořuje, i když tě bolí vidět se takhle… Ale dovol, ať tě to bolí pro Něho, pro jeho lásku; a kajícnost lásky ti pomůže zůstat bdělý v této bitvě, která potrvá, dokud budeme žít.

Deprese, způsobené tím, že sám vidíš nebo že druzí odhalují tvoje vady, nemají opodstatnění… Pros o opravdovou pokoru.

Jsem pořád jen ubohé stvoření, říkáš mi.

Dříve, když sis to uvědomil, působilo ti to starosti. Nyní však si bez úlev a ústupků zvykáš usmívat se a s radostí se vrhat do boje sám se sebou.

„Neposkvrněná Panno, dobře vím, že jsem bídný ubožák, že nedělám nic jiného, než že zvětšuji každý den počet svých hříchů…“ řekl jsi mi, že takhle jsi mluvil jednoho dne s naší Matkou.

A já ti poradil, aby ses určitě modlil svatý růženec: blahoslavená monotónnost zdrávasů, která očišťuje monotónnost tvých hříchů!