Seznam bodů

Když s vámi hovořili o osobní angažovanosti, vaší reakcí byla tato úvaha: „V tom případě bych mohl udělat toto…, v jiném bych musel udělat zase tohle…“

Odpověděli vám: „Tady s Pánem nečachrujeme. Boží zákon, Pánovo pozvání, se buď přijme, nebo se nechá bez povšimnutí. Je nutné se rozhodnout: buď vpřed, bez jakékoliv rezervy a s velkou odvahou, nebo odejít. >Qui non est mencum…< — Kdo není se mnou, je proti mně.“

Od nedostatku velkorysosti je k vlažnosti jenom krok.

Abys to nenapodoboval, opisuji z jednoho dopisu tento příklad zbabělosti: „Ovšem, že jsem vám velice vděčný, že si na mne vzpomenete, protože potřebuji hodně modliteb. Ale také bych vám byl vděčný, až budete žádat Pána, aby ze mne udělal >apoštola<, abyste se nesnažil ho žádat, aby ode mne požadoval odevzdání mé svobody.“

Jeden tvůj známý, velice inteligentní, dobrý a spořádaný člověk, říkal: „Plnit zákon, ale s mírou, bez překročení jisté meze, co možná nejstřízlivěji“.

A dodával: „Hřešit? Ne. Ale dát se — také ne.“

Jsou skutečně politováníhodní tito ubozí, vypočítaví lidé, neschopní obětovat se, odevzdat se vznešenému ideálu.

Když tě tvoje sobectví vzdaluje od společného zdravého a oprávněného úsilí o blaho lidí, když se stáváš vypočítavým a nedojme tě materiální nebo morální bída tvých bližních, nutíš mě, abych ti vmetl do tváře něco hodně silného, abys zareagoval: Jestliže necítíš požehnané bratrství se svými bratry lidmi a žiješ na okraji velké křesťanské rodiny, jsi ubohý nalezenec.

Projevuje mnoho nadšení a pochopení. Ale když vidí, že se jedná „o něho“, a že „on má doopravdy přispět, jde zbaběle stranou“.

Připomíná mi ty, kdo ve chvílích vážného nebezpečí křičeli s falešnou odvahou: Válka! Válka!, ale nechtěli ani dát peníze, ani se dát naverbovat na ochranu své vlasti.

Trápí tě samota, stěžuješ si, všechno tě obtěžuje. — Protože tvé sobectví tě odděluje od tvých bratří a protože se nepřibližuješ k Bohu.

Plníš náročný životní úkol: časně vstáváš, modlíš se, chodíš ke svátostem, hodně pracuješ nebo studuješ, jsi skromný, umrtvuješ se…, ale pozoruješ, že ti něco chybí!

Zařaď do rozhovoru s Bohem tuto úvahu: Jelikož svatost — boj za její dosažení — je plnost lásky, musíš revidovat svou lásku k Bohu, a kvůli Němu i lásku k ostatním. Možná tehdy objevíš, že v tvé duši se skrývají veliké nedostatky, proti kterým jsi snad ani nebojoval: nejsi dobrý syn, dobrý bratr, dobrý druh, dobrý přítel, dobrý kolega, a protože miluješ nezřízeně „svou svatost“, jsi závistivý.

„Obětuješ se“ v mnoha „osobních“ drobnostech: proto jsi přivázán ke svému já, ke své osobě a v jádru nežiješ pro Boha ani pro ostatní, ale pouze pro sebe.

Nemáš ani špetku nadpřirozeného vidění a v lidech kolem sebe vidíš pouze osoby s lepším nebo horším společenským postavením. Na duše si ani nevzpomeneš ani jim nesloužíš. Proto nejsi velkorysý a žiješ ve své falešné zbožnosti velmi daleko od Boha, přestože se hodně modlíš.

Mistr hovořil velmi jasně: „Pryč ode mne, do věčného ohně, protože jsem měl hlad…, měl jsem žízeň…, byl jsem ve vězení…, a neujali jste se mě.“

Nelze zároveň milovat dokonale Boha a nechal se v jednání s bližními ovládat sobectvím nebo apatií.

Tvoje láska musí odpovídat a přizpůsobit se potřebám ostatních…, ne tvým.