Seznam bodů

Jako o každé jiné události v Ježíšově životě, ani o těchto skrytých letech nemáme nikdy rozjímat, aniž bychom nepociťovali dojetí, aniž bychom je neuznali za to, co jsou: Pánovou výzvou, abychom překonali své sobectví a svou pohodlnost. Pán ví, že jsme omezení, sobečtí a ctižádostiví, ví, jak těžko zapomínáme na sebe a obětujeme se pro druhé. Ví, co to znamená, vždyť nenašel lásku a musil zakusit, že i ti, kteří prohlašovali, že ho následují, to dělali jen napůl. Vzpomeňme si jen na tu trapnou scénu v evangeliu, která nám ukazuje apoštoly ještě zcela v zajetí světských tužeb a ryze pozemských představ. Ale Ježíš si je vyvolil. Ponechal je u sebe a dal jim poslání, které dostal od Otce.

Také nás Ježíš volá, také nás se Ježíš ptá, jako se ptal Jakuba a Jana: Můžete pít kalich, který já budu pít? (Mt 20,22). Můžete pít tento kalich dokonalé oddanosti do Otcovy vůle? Můžeme, odpověděli Jan a Jakub. Jsme všichni, vy a já, opravdu ochotni plnit ve všem Boží vůli? Je naše srdce zcela oddané Pánu? Nebo ještě lpíme na sobě, na svých zájmech, na své pohodlnosti, na své sebelásce? Je v nás ještě něco, co se neshoduje s křesťanstvím a co nám brání se očistit? Dnes máme příležitost to odložit.

Nejdřív si připomeňme, že tyto otázky nám dává sám Ježíš. On se ptá, ne já! Ano, já bych se ani neodvážil takové otázky si klást. Pokračuji jen hlasitě ve své modlitbě, a vy, každý z vás, ať ve svém nitru vyzná Pánu: Pane, jak málo jsem se snažil, jak často jsem byl zbabělý! Kolika chyb jsem se dopustil při té nebo oné příležitosti, tu a tam! A přesto můžeme říci: Děkuji ti, Pane, že jsi mě držel za ruku, neboť vidím, že jsem schopen všech hanebností. Drž mě pevně – neopouštěj mě! Dohlédni na mě jako na dítě. Abych byl silný, statečný, pevný. Pomoz mně, neobratnému tvoru, vezmi mě za ruku, Pane, a dovol, aby mi též tvá Matka stále po boku a ochraňovala mě. A pak: possumus (můžeme)! Potom si tě dokážeme vzít za vzor.

Tvrzení possumus není domýšlivostí. Této božské cestě nás učí Ježíš Kristus a žádá, abychom se na ni vydali, neboť ji učinil cestou lidskou a zpřístupnil naší slabosti. Proto se také tak velice ponížil. Proto tedy sám sebe zmařil a přijal podobu služebníka ten, který v podobě Boha je roven Otci; ale zbavil se velebnosti a moci, nikoliv dobroty a milosrdenství.

Boží dobrota nám chce usnadnit cestu. Neodmítejme Ježíšovo pozvání, nevzpírejme se mu a nestavme se vůči jeho výzvě hluší; nemůžeme se vymlouvat, nemůžeme tvrdit, že bychom to nedokázali – přece nás předešel svým příkladem. Snažně vás tedy prosím a naléhám, bratři, nedovolte, aby byl zbytečný ten drahocenný příklad, který vám byl dán, ale připodobňujte se mu a obnovujte v duchu své smýšlení.

Pertransiit benefaciendo. Jak mohl Ježíš zahrnout zemi tolika dobry, a jen dobry všude, kamkoli přišel? V evangeliu nacházíme další popis Ježíšova života, shrnutý do tří slov, která nám dávají odpověď: Erat subditus illis (Lk 2,51), poslouchal je! Dnes, kdy je ve světě tolik neposlušnosti, si musíme poslušnosti zvlášť vážit.

Nade všechno miluji svobodu, a právě proto miluji křesťanskou ctnost poslušnosti. Musíme se cítit Božími dětmi, které s radostí plní vůli svého Otce. Dělat všechno podle Boží vůle, a to proto, že se nám chce: nadpřirozenější důvod nenajdeme.

Duch Opus Dei, kterým jsem se snažil už víc než 35 let žít a učit mu, mě naučil chápat a milovat osobní svobodu. Když Bůh, náš Pán, dává lidem svou milost, když jim dává zvláštní povolání, je to tak, jako by jim podával ruku, ruku otcovskou, plnou síly, ale především lásky; hledá každého z nás jednotlivě, jako své syny a dcery, neboť zná naši slabost. Pán od nás čeká – jako znamení naší svobody –, že se o to přičiníme. Podaří se nám to, když budeme pokorní, když se staneme jakoby malými dětmi a budeme milovat požehnanou poslušnost, kterou můžeme odpovědět na požehnané otcovství Boha.

Je dobré, dopustíme-li, aby se Pán „vmísil“ do našeho života, aby do něj vstoupil v důvěře, že nenarazí na překážky ani okolky. My lidé máme sklon sami sebe ospravedlňovat a lpět na svém sobectví. Vždy chceme hrát krále, i kdyby to bylo jen v království naší bídy. Tyto úvahy ať nám pomohou pochopit, proč se musíme držet Ježíše: proto, aby nás skutečně osvobodil a my se tak stali schopnými sloužit Pánu a všem lidem. Jen tak pochopíme pravdu oněch slov svatého Pavla: Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život. Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 6, 22–23).

Buďme tedy na stráži, neboť náš sklon k sobectví nikdy neumírá a pokušení se může vloudit nejrozmanitějšími způsoby. K tomu, abychom poslouchali, Bůh vyžaduje život z víry, neboť svou vůli nezjevuje údery bubnů. Někdy projeví svou vůli tichým hlasem, v nitru svědomí, a my musíme pozorně naslouchat, abychom tento hlas uslyšeli a věrně se jím řídili.

Často k nám Pán mluví prostřednictvím druhých lidí. Potom se ale může stát, že pro nás znalost jejich chyb nebo představa, že slyšeli o všech skutečnostech daného problému, představuje výzvu k neposlušnosti.

To všechno může být pokládáno za Boží znamení, neboť Pán nám nepřikazuje poslušnost slepou, ale rozumnou, a my musíme cítit, že jsme zodpovědní za to, abychom svým poznáním druhým pomohli. Buďme však sami k sobě upřímní, pokaždé se znovu zkoumejme, zda to, co nás vede, je láska k pravdě nebo naše sobectví a lpění na svém názoru. Když nás naše názory dělí od druhých lidí a přispívají k tomu, že narušujeme jednotu a svornost se svými bratry, pak je to zřetelné znamení, že nejednáme podle Pánova ducha.

Nezapomeňme: kdo chce poslouchat, musí být pokorný. Připomeňme si znovu Kristův příklad. Ježíš poslouchá, poslouchá Josefa a Marii. Bůh přišel na zem, aby poslouchal, aby se podřídil lidským tvorům. Maria, naše Matka, – větší než ona je jen Bůh – a Josef, onen spravedlivý a ryzí člověk, jsou dva dokonalí tvorové, ale jen tvorové. A Ježíš, který je Bůh, je poslouchá. Musíme milovat Boha, milovat jeho vůli, přát si, abychom odpověděli na jeho volání, kterým se k nám obrací skrze povinnosti našeho všedního dne: v povinnostech našeho stavu, v zaměstnání, při práci, v rodině a společnosti, ve vlastním i cizím utrpení, v přátelství a v úsilí o uskutečňování toho, co je dobré a spravedlivé.

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.

Učitelka apoštolů

Ale nemyslete jen sami na sebe, rozšiřte své srdce a zahrňte do něho celé lidstvo. Myslete především na své nejbližší – příbuzné, přátele, spolupracovníky – a snažte se poznat, jak byste je mohli přivést k hlubšímu přátelství s naším Pánem. Jestliže jsou to lidé spravedliví a čestní, schopní slyšet Boží hlas, svěřte je, každého konkrétně, naší Paní. A proste i za tolik lidí, které neznáte, protože všichni plujeme společně na jedné lodi.

Buďte poctiví, velkomyslní. Jsme částí jednoho těla, mystického těla Kristova, církve svaté, do které jsou zváni všichni, kdo poctivě hledají pravdu. Proto je naší povinností ukazovat ostatním lidem velikost a hloubku Kristovy lásky. Křesťan nesmí být sobecký, jinak by zrazoval své povolání. Nemá co dělat s Kristem postoj těch lidí, kteří se spokojí s klidem vlastní duše – je to klid falešný –, a při tom se nestarají o dobro druhých lidí. Jestliže si uvědomíme, jaký je pravý význam lidského života – bylo nám to zjeveno skrze víru –, není možné, abychom nadále spokojeně žili v přesvědčení, že jednáme správně, jestliže prakticky a konkrétně neděláme nic pro to, aby se i druzí přiblížili k Bohu.

Při apoštolátu existuje jedna skutečná překážka: je to jakási falešná úcta, obava dotknout se duchovních témat, protože mnoho lidí se domnívá, že podobný rozhovor se do každého prostředí nehodí, protože existuje riziko, že se dotkneme choulostivých míst. Takové úvahy bývají často pouhým maskováním sobectví! Nechceme se přece někoho dotknout, chceme sloužit. Ačkoli se osobně necítíme hodni, Boží milost z nás může učinit užitečný nástroj pro druhé lidi, když jim budeme hlásat radostnou zvěst o tom, že Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy (1 Tim 2,4).

Je vlastně dovoleno vnikat takto do života druhých lidí? Je to dokonce nutné! Kristus přece vnikl do našeho života, aniž požádal o dovolení! A podobně jednal i se svými prvními učedníky: Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!“ (Mk 1,16–17). Každý si samozřejmě může zachovat svou svobodu, falešnou svobodu, a říci Bohu „ne“, jako onen bohatý mladík, o kterém vypráví svatý Lukáš (srov. Lk 18,23). Ale náš Pán i my, kteří poslechneme jeho jděte a učte (srov. Mk 16,15), máme přece právo i povinnost mluvit o Bohu, o tak důležitém lidském námětu, protože touha po Bohu tryská z hlubin každého lidského srdce.

Svatá Maria, Regina apostolorum, královno všech těch, kdo touží hlásat lásku tvého Syna, ty, která máš tolik pochopení pro naši bídu a nedokonalost, vyprošuj nám odpuštění za náš život, za všechno to, co u nás mohlo být ohněm, a bylo jen popelem, za světlo, které přestalo osvěcovat, za sůl, která se zkazila. Matko Boží, všemocná orodovnice, dej nám s tímto odpuštěním také sílu opravdově žít z naděje a lásky, abychom mohli své bližní přivádět k víře v Krista.