Seznam bodů

Ježíš Kristus – dokonalý Bůh a dokonalý člověk

Syn Boží přijal lidské tělo, on, který je perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk. V tomto tajemství se skrývá něco, co musí vyvolávat v křesťanech neklid. Ještě dnes cítím tehdejší pohnutí. Rád bych Loreto znovu navštívil a v myšlenkách tam zalétám, abych prožil Ježíšovo dětství, když rozjímám o tom, že se zde Slovo stalo tělem.

Iesus Christus, Deus homo, Ježíš Kristus, Bůh-člověk. To je jeden z velkých Božích skutků (srov. Sk 2,11), o kterých musíme vděčně rozjímat před Pánem, který přišel, aby přinesl na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14) – všem lidem, kteří chtějí svou vůli podřídit Boží vůlí: nejen bohatým a nejen chudým, všem lidem, všem bratřím. Neboť všichni jsme bratři, Boží děti, Kristovi bratři: jeho Matka je naše Matka.

Na zemi je jen jeden lid: lid Božích dětí. My všichni se musíme naučit tuto řeč, kterou nás učí náš nebeský Otec, řeč rozhovoru Ježíše s jeho Otcem, řeč, která mluví srdcem a rozumem, řeč, kterou teď prožíváme v modlitbě. Je to řeč kontemplativních lidí, kteří vedou duchoví život, protože si uvědomili, že jsou Božími dětmi. Tato řeč se projevuje v podnětech vůle, v osvíceních rozumu, v hnutích srdce a v rozhodnutích vést poctivý život, konat dobro, šířit radost a pokoj.

Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat prohloubit jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí.

Vidíme, říká svatý Jan Zlatoústý,že Ježíš vyšel z nás a z naší lidské přirozenosti, že se narodil z matky a panny, a nevíme, jak k tomuto zázraku mohlo dojít. Nepokoušej se to pochopit, prostě to přijmi, jak ti to Bůh zjevil a nehloubej zvědavě nad tím, co je pro tebe zahaleno tajemstvím. Takovým postojem se naučíme chápat a milovat; a toto tajemství pro nás bude naléhavým poučením, přesvědčivějším než každý lidský důkaz.

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.

Tajemství tiché oběti

Všimněte si dále: Bůh chtěl svou matku oslavit, ale ona během svého pozemského života nebyla ušetřena ani bolesti, ani únavy z práce, ani pochybností ve víře. Vzpomeňte si na onu ženu z lidu, která jednoho dne začala chválit Ježíše a zvolala: Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily! A Pán odpovídá: Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho (Lk 11,27–28). Byla to vlastně chvála jeho matky a jejího fiat (Lk 1,38), jejího prostého, oddaného staň se, které splnila do všech důsledků, které neprojevovala žádnými okázalými činy, ale skrytou každodenní obětí.

Když se budeme zamýšlet nad těmito pravdami, pochopíme poněkud více Boží logiku. Uvědomíme si, že nadpřirozená hodnota našeho života nezáleží na velkých činech, o kterých tak často sníme, ale na věrném přijímání Boží vůle, na velkodušné ochotě k drobným, každodenním obětem.

Abychom byli svatí, Boží, musíme být nejprve velmi lidští, musíme prožívat v Boží přítomnosti svůj život obyčejných lidí a tuto zdánlivou obyčejnost posvěcovat. Tak žila Maria, milostiplná, ta, v které Bůh našel zalíbení. Ta, která je nad anděly a svaté, žila normální život. Maria je člověk jako my, se srdcem jako je naše srdce, schopným těšit se a radovat, trpět a plakat. Před Gabrielovým zvěstováním Maria neví, že byla od věčnosti vyvolena za matku Mesiáše. Sama sebe považuje za nepatrnou (srov. Lk 1,48), proto potom s hlubokou pokorou uznává, že jí učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,49).

Mariina čistota, pokora a velkomyslnost kontrastují s naší ubohostí, s naším sobectvím. Je tedy dobré uvědomit si to a snažit se ji napodobovat. Jsme Boží tvorové stejně jako ona a stačí, abychom se snažili být věrni Bohu, a také v nás bude moci učinit veliké věci. Naše nedostatečnost nebude na překážku, protože Bůh si volí to, co je nepatrné, aby tím více zazářila síla jeho lásky (srov. 1 Kor 1,27–29).

Napodobovat Marii

Naše Matka je nám vzorem, jak odpovídat na Boží milost, a když budeme rozjímat o jejím životě, Bůh nám dá světlo, abychom i my uměli posvěcovat svůj všední život. My křesťané myslíme na Pannu Marii během roku, o mariánských svátcích i během všedního dne. Jestliže se v okamžicích našeho každodenního života budeme snažit představit si, jak by se asi naše Matka postavila k úkolům, které máme vykonat, budeme se pomalu učit napodobovat ji, až se jí budeme podobat tak, jako se děti podobají své matce.

Napodobujme především její lásku. Láska není jen záležitostí citů, musí být patrná nejen ve slovech, ale především ve skutcích. Svatá Panna neřekla pouze své fiat, ale toto pevné a neodvolatelné rozhodnutí plnila v každém okamžiku svého života. A tak i my, až nás Boží láska přivede k poznání toho, co Bůh chce, musíme slíbit věrnost, oddanost, a to s opravdovostí. Protože ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Dále bychom měli napodobovat její přirozenou i nadpřirozenou jemnost a takt. Ona je privilegovaným tvorem v dějinách spásy: v Marii Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Byla vnímavým svědkem, působícím v skrytu, neměla ráda chválu, protože nehledala vlastní slávu. Maria prožívá všechna tajemství dětství svého Syna, lze-li to tak nazvat, tajemství normální. V okamžiku velkých zázraků a provolávání slávy ze strany davů mizí. Když je v Jeruzalémě Kristus na oslíku provoláván za krále, Maria tam není. Ale objevuje se pod křížem, když všichni utíkají. Toto její chování svědčí o velikosti, hloubce a svatosti její duše.

Snažme se od ní naučit poslušnosti vůči Bohu, jemné kombinaci poslušné služebnosti a moudré autority. Maria nemá nic z onoho chování pošetilých panen, které sice poslouchají, avšak ztřeštěně. Naše Paní naslouchá pozorně tomu, co chce Bůh, uvažuje o tom, čemu nerozumí, ptá se na to, co neví. A potom naprosto odevzdaně plní Boží vůli: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova! (Lk 1,38). Vidíte tu nádheru? Svatá Maria, učitelka všeho našeho počínání, nás nyní učí, že poslušnost vůči Bohu není žádné patolízalství, že nezotročuje svědomí, ale vede nás ke svobodě Božích dětí (srov. Řím 8,21).