Seznam bodů

Ježíš Kristus – dokonalý Bůh a dokonalý člověk

Syn Boží přijal lidské tělo, on, který je perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk. V tomto tajemství se skrývá něco, co musí vyvolávat v křesťanech neklid. Ještě dnes cítím tehdejší pohnutí. Rád bych Loreto znovu navštívil a v myšlenkách tam zalétám, abych prožil Ježíšovo dětství, když rozjímám o tom, že se zde Slovo stalo tělem.

Iesus Christus, Deus homo, Ježíš Kristus, Bůh-člověk. To je jeden z velkých Božích skutků (srov. Sk 2,11), o kterých musíme vděčně rozjímat před Pánem, který přišel, aby přinesl na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14) – všem lidem, kteří chtějí svou vůli podřídit Boží vůlí: nejen bohatým a nejen chudým, všem lidem, všem bratřím. Neboť všichni jsme bratři, Boží děti, Kristovi bratři: jeho Matka je naše Matka.

Na zemi je jen jeden lid: lid Božích dětí. My všichni se musíme naučit tuto řeč, kterou nás učí náš nebeský Otec, řeč rozhovoru Ježíše s jeho Otcem, řeč, která mluví srdcem a rozumem, řeč, kterou teď prožíváme v modlitbě. Je to řeč kontemplativních lidí, kteří vedou duchoví život, protože si uvědomili, že jsou Božími dětmi. Tato řeč se projevuje v podnětech vůle, v osvíceních rozumu, v hnutích srdce a v rozhodnutích vést poctivý život, konat dobro, šířit radost a pokoj.

Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat prohloubit jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí.

Vidíme, říká svatý Jan Zlatoústý,že Ježíš vyšel z nás a z naší lidské přirozenosti, že se narodil z matky a panny, a nevíme, jak k tomuto zázraku mohlo dojít. Nepokoušej se to pochopit, prostě to přijmi, jak ti to Bůh zjevil a nehloubej zvědavě nad tím, co je pro tebe zahaleno tajemstvím. Takovým postojem se naučíme chápat a milovat; a toto tajemství pro nás bude naléhavým poučením, přesvědčivějším než každý lidský důkaz.

Každý křesťan si je vědom toho, že je napojen na Krista křtem, pověřen bojovat za Krista biřmováním, povolán pracovat ve světě účastí na Kristově královském, prorockém a kněžském úřadě, ví, že je sjednocen s Kristem v eucharistii, která je svátostí jednoty a lásky. Proto musí – stejně jako Kristus – žít s ostatními lidmi, mít rád všechny lidi ze svého okolí, každého jednotlivce, celé lidstvo.

Víra nás učí uznávat Krista jako Boha, vidět v něm našeho Spasitele a ztotožňovat se s ním tak, že budeme jednat, jako jednal on. Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukáže Tomášovi své rány a zbaví ho tak pochyb, říká: Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili (Jan 20,29). Tady – komentuje sv. Řehoř Veliký – se mluví o nás, protože máme v duši toho, koho jsme nemohli vidět. Mluví se o nás, ale jen tehdy, jsou-li naše činy v souladu s naší vírou. Opravdově věří jen ten, kdo jedná podle své víry v praxi. Na adresu těch, kteří z víry znají jen slova, říká sv. Pavel: „Vyznávají Boha slovy, ale svými činy ho popírají.“

Nelze oddělovat Krista Bohočlověka a Krista Spasitele. Slovo se stalo tělem a přišlo na svět, ut omnes homines salvi fiant (1 Tim 2,4), aby všichni byli spaseni. A každý z nás, se vší svou bídou a lidskou omezeností, je druhý Kristus, sám Kristus, a je povolán sloužit ostatním lidem.

Je třeba, aby znovu znělo přikázání, které je i po staletích stále nové. Milovaní – praví sv. Jan – nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přichází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením (1 Jan 2,7–10).

Náš Pán přišel, aby přinesl pokoj, radostnou zvěst, život všem lidem, ne pouze bohatým, ani pouze chudým. Ne pouze učeným, ani pouze prostým. Všem. Bratřím, neboť jsme přece bratry, protože jsme děti jednoho Otce. Existuje tedy pouze jedna rasa dětí Božích. Existuje jen jedna barva pleti: barva pleti Božích dětí. A existuje jen jeden jazyk, který mluví k srdci i k rozumu, aniž potřebuje slova, ale dává nám poznat Boha a působí, že se máme navzájem rádi.

Kristus a náš každodenní život

Zastavili jsme se na několika stránkách evangelia, abychom rozjímali o Ježíšově chování k lidem a naučili se přinášet Krista svým bližním tím, že i každý z nás bude Kristus. Uplatňujme tedy tyto poznatky i ve svém všedním životě. Náš všední, každodenní život, který prožíváme mezi svými spoluobčany, mezi svými bližními, není totiž nic bezvýznamného. Pán chce, aby se jeho děti posvěcovaly právě v podmínkách všedního života.

Je třeba stále znovu a znovu opakovat, že Ježíš se neobracel jen na nějakou skupinu privilegovaných, ale že přišel, aby nám zjevil všeobjímající Boží lásku. Bůh miluje všechny lidi a ode všech lidí očekává lásku. Ode všech, bez ohledu na jejich osobní vlastnosti, společenské postavení, povolání nebo zaměstnání. Běžný všední život není něco, co má malou cenu: na všech cestách této země můžeme najít příležitost k setkání s Kristem, který nás vyzývá, abychom se s ním ztotožnili a tak uskutečňovali – právě tam, kde jsme – jeho božské poslání.

Bůh nás povolává právě skrze události každodenního života, utrpení i radosti osob, které žijí v naší blízkosti, v lidských starostech našich přátel, ve všednosti rodinného života. Bůh nás povolává i skrze závažné problémy, konflikty a úkoly, které má každé historické období a které na sebe poutají zájem i naděje velké časti lidstva.

Setba pokoje a radosti

Co tedy dělat? Už jsem řekl, že se nepokouším popisovat společenské nebo politické krize, kulturní deformace nebo neduhy. Z hlediska křesťanské víry mluvím o zlu jakožto o urážce Boha. Křesťanský apoštolát není ani politickým programem, ani kulturní alternativou: předpokládá a chce šířit dobro, touhu milovat. Křesťanský apoštolát znamená konkrétní zasévání pokoje a radosti. Je samozřejmé, že z takto pojatého apoštolátu budou mít prospěch všichni: bude pak na světě více spravedlnosti, více porozumění, více úcty člověka k člověku.

Nesmíme se stát překážkou věčné blaženosti duší, které žijí vedle nás. Jsme povinni být opravdovými křesťany, stát se svatými, nezklamat Boha ani všechny ty, kteří očekávají od křesťanů příklad a poučení.

Náš apoštolát by měl být založen na porozumění. Znovu zdůrazňuji: láska k bližnímu spočívá více v porozumění než v dávání. Nechci zatajovat, že i já sám jsem zažil na vlastní kůži, co to znamená být nepochopen. Ačkoliv jsem se snažil, aby mi bylo porozuměno, mnozí toho nebyli schopni. O důvod více, abych já chtěl porozumět všem. K tomu, abychom měli široké, všestranně chápající, katolické srdce by nás ovšem neměl přimět jen nějaký náhodný podnět. Křesťanská láska opravdového dítěte Božího by se měla vždy projevovat duchem porozumění: protože Bůh nás miluje na všech cestách této země a chce rozhojnit semeno bratrství – ne semeno koukolu –, semeno omluvy, odpuštění, lásky k bližnímu, semeno pokoje. Nikdy nikoho nepovažujte za svého nepřítele!

Křesťan by měl být vždy ochoten sdílet život se všemi, dát svým chováním všem možnost přiblížit se k Ježíši Kristu. Měl by se ochotně a s radostí obětovat za všechny své bližní, aniž by jejich duše dělil do škatulek, aniž by jim dával nálepky, jako by šlo o zboží nebo rozpitvaný hmyz. Křesťan by se neměl oddělovat od ostatních lidí, protože by jeho život byl ubohý a sobecký: Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé (1 Kor 9,22).

Kdybychom žili jako opravdoví křesťané, kdybychom uměli svým jednáním a postojem rozsévat ušlechtilost, kdybychom byli plni touhy po pokojném soužití, rostla by opravdová osobní nezávislost lidí, každý jednotlivec by na sebe bral svou odpovědnost za úkol a práci, která mu přísluší na této zemi. Křesťan by měl dokázat hájit především svobodu druhého, aby posléze mohl hájit svou vlastní. Měl by umět přijímat své bližní takové, jací jsou – protože každý bez výjimky s sebou vláčí břemeno svých nedostatků a dopouští se chyb –, a měl by jim umět pomáhat s Boží milostí i s lidskou vnímavostí překonávat zlo, vytrhávat plevel, abychom se všichni mohli vzájemně podporovat a důstojně nést své postavení lidí i křesťanů.

Spojeni s Duchem svatým

Žít podle Ducha svatého znamená žít z víry, naděje a lásky a dovolit Bohu, aby se nás zmocnil, od základu proměnil naše srdce a učinil z nich srdce podle srdce svého. Zralý a hluboký křesťanský život je něco, co nelze improvizovat, protože je výsledkem růstu Boží milosti v nás. Ve Skutcích apoštolů se popisuje situace prvotní křesťanské obce jednou krátkou, ale výstižnou větou: Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42).

Tak tedy žili první křesťané a tak bychom měli žít i my: měli bychom promýšlet křesťanské učení a zcela ho přijmout za své, setkávat se s Kristem v eucharistii a osobně s ním hovořit, konkrétně a osobně se modlit k Bohu tváří v tvář. Když to nebudeme dělat, pak lze snad hovořit o učených úvahách, více či méně usilovné činnosti, pobožnostech, případně praktikování. Ale nelze hovořit o opravdovém křesťanském životě, protože bude chybět ztotožnění se s Kristem, bude chybět skutečná a živá účast na Božím díle spásy.

Je to učení, které se týká každého křesťana, protože jsme všichni povoláni ke svatosti. Neexistují křesťané druhé kategorie, kteří by se cítili povinni uskutečňovat pouze jakousi okleštěnou verzi evangelia: Všichni jsme přece byli pokřtěni, a i když existují rozmanité dary a odlišné životní situace, je jen jeden Duch, který udílí Boží dary, jedna víra, jedna naděje, jedna láska (srov. 1 Kor 12,4–6 a 13,1–13).

Můžeme tedy na sebe vztahovat otázku apoštola Pavla: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? (1 Kor 3,16), a považovat ji za výzvu k osobnějšímu a přímějšímu styku s Bohem. Pro některé křesťany je bohužel Duch svatý pouze velkou neznámou: jménem, které se sice vysloví, ale které neznamená někoho s velkým N, jednu ze tří osob jediného Boha, někoho, s kým se můžeme hovořit a kdo dává život.

Naopak je třeba se k němu neustále obracet, vytrvale, prostě a s důvěrou, jak nás to učí církev v liturgii. Tak budeme i více poznávat našeho Pána a plněji si budeme uvědomovat, jaký je to dar nazývat se křesťany: budeme mít účast na Božím životě a budeme se cítit ztotožnění s Bohem, jak jsem o tom už mluvil dříve.

Protože Duch svatý není umělec, který by v nás vytvářel Boží obraz, jako by to bylo něco od něho odlišného, nevede nás k podobnosti s Bohem takto; on sám je Bůh a z Boha vychází, vtiskuje se do srdcí, která ho přijímají, jako pečeť do vosku, a tak spojením se sebou vytváří přirozenou krásu podle Božího vzoru a utváří člověka k Božímu obrazu.

Maria z nás dělá bratry

Nemůžeme se jako děti obracet na Marii a myslet jen sami na sebe, na své vlastní problémy. Nemůžeme vzývat Nejsvětější Pannu a pěstovat si své osobní, sobecké problémy. Maria nás vede k Ježíši a Ježíš je primogenitus in multis fratribus, první z mnoha bratří (Řím 8,29). Poznat Ježíše znamená tedy uvědomit si, že nemůžeme prožívat svůj život jinak, než že se dáme do služeb ostatních lidí. Správný křesťan se nemůže zastavit pouze u svých osobních problémů, neboť má žít s všeobecnou církví a myslet na spásu všech duší.

A tak dokonce i to, co by se dalo považovat za velmi soukromé a vnitřní – péče o vlastní vnitřní růst –, ve skutečnosti není osobní: neboť posvěcování jde ruku v ruce s apoštolátem. Měli bychom se tedy snažit o dobrý duchovní život a o růst v křesťanských ctnostech a myslet přitom na dobro celé církve, neboť bychom nemohli konat dobro a učit druhé poznávat Krista, kdyby v nás nebylo upřímné úsilí o praktické uskutečňování učení evangelia.

Naše modlitby, jsou-li naplněny tímto duchem – i když začínají myšlenkami a úmysly zdánlivě osobními –, nakonec budou směřovat ke službě bližním. A jestliže půjdeme vedeni za ruku Nejsvětější Pannou, ona způsobí, že se budeme cítit bratry všech lidí: protože všichni jsme dětmi toho Boha, jehož ona je dcerou, manželkou i matkou.

Problémy našich bližních by měly být i našimi problémy. Křesťanské bratrství má být zakotveno v naší duši tak hluboko, aby nám nikdo nebyl lhostejný. Maria, Ježíšova matka, která se o něho ráda starala, vychovávala ho a žila s ním v jeho pozemském životě a nyní je u něho v nebi, nám pomůže, abychom poznávali Ježíše mezi námi, Ježíše, který je s námi v potřebách našich bratří – lidí.