Seznam bodů

Boží synovství

Jak lze vysvětlit tuto důvěryplnou modlitbu, toto přesvědčení, že v boji nezahyneme? Tím, že jsme přesvědčeni o skutečnosti, která mě znovu a znovu velmi hluboce dojímá: o našem Božím synovství. Pán, který nás v této postní době prosí o obrácení, není žádný tyran, ani přísný, nesmiřitelný soudce. Je to náš Otec. Upozorňuje nás na naše hříchy a omyly, na naši nedostatečnou šlechetnost; ale dělá to proto, aby nás z nich vysvobodil a nabídl nám své přátelství a svou lásku. Vědomí Božího synovství dodává našemu obrácení radost: říká nám, že se vracíme do Otcova domu.

Boží synovství je základem ducha Opus Dei. Všichni lidé jsou Boží děti. Ale dítě se může chovat ke svému otci velmi různě. Musíme usilovat o to, abychom byli dětmi, které se snaží uvědomovat si, že Pán – maje nás rád jako své děti – chce, abychom žili uprostřed tohoto světa v jeho domě, abychom byli jedna rodina, aby jeho bylo naše a naše jeho, abychom s ním měli důvěrný vztah, který nám dovolí prosit jako malé dítě – třeba o Měsíc!

Boží dítě se setkává s Pánem jako se svým Otcem. Jeho vztah není ani ponížená úslužnost, ani formální úcta, ani pouhá zdvořilost; nýbrž je to vztah proniknutý upřímností a důvěrou. Bůh si nás nezoškliví pro naše nevěrnosti. Náš nebeský Otec odpustí každou urážku, jen když se syn obrátí a opět se k němu přimkne, lituje a prosí o odpuštění. Náš Pán je takový Otec, že dokonce předchází naši touhu po odpuštění a jde nám vstříc s otevřenou náručí, aby nám daroval svou milost.

Můžete se sami přesvědčit, že si nic nevymýšlím. Připomeňte si jen ono podobenství, které nám vyprávěl Boží Syn, aby nám pomohl pochopit lásku nebeského Otce: podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11nn).

V Písmu se praví: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil (20. verš). To jsou slova Písma svatého. Políbil ho, zahrnul polibky. Může někdo mluvit více lidsky? Může někdo působivěji popsat otcovskou lásku Boha k lidem?

Vůči Bohu, který nám vychází vstříc, nemůžeme zůstat němí – řekněme mu se svatým Pavlem Abba, Pater (Řím 8,15), Abba, Otče! Neboť on, tvůrce všehomíra, neklade důraz na nabubřelé tituly, nezáleží mu na patřičném uznání jeho důstojnosti. Touží, abychom ho nazývali Otcem, abychom toto slovo vychutnávali a naplňovalo naši duši radostí.

Lidský život je v jistém smyslu neustálým návratem do domu našeho Otce. Návrat skrze lítost, toto obrácení srdce, které předpokládá přání změnit se a pevné rozhodnutí polepšit svůj život, se proto projevuje skutky oběti a oddanosti Bohu. Vracíme se do domu svého Otce ve svátosti smíření, když vyznáváme své viny, oblékáme se v Krista a stáváme se tak jeho bratry, členy Boží rodiny.

Bůh na nás čeká s otevřenou náručí jako onen otec v podobenství, ačkoli si to nezasloužíme. Na naší vině nezáleží. Jako u marnotratného syna stačí jen otevřít své srdce, toužit po Otcově domě a radovat se z Božích darů, pro které se nazýváme Božími dětmi a jimiž také skutečně jsme, i když dosti často nejednáme podle jeho milosti.

Být v lásce k Bohu jako děti

Uvažujme pozorně o tomto bodu, protože nám může pomoci pochopit velmi důležité věci, protože Mariino tajemství nás učí, že, abychom se přiblížili k Bohu, je třeba stát se malými. Amen, pravím vám – řekl Pán svým učedníkům –, jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3).

Být jako děti: vzdát se pýchy soběstačnosti, uznat, že my sami nic nezmůžeme, protože potřebujeme milost a sílu našeho Boha Otce, abychom se naučili kráčet po cestě a vytrvat na ní. Být malým vyžaduje, abychom na sebe nedbali, jako na sebe nedbají děti, abychom věřili, jako věří děti, abychom prosili, jako prosí děti.

A toto všechno se naučíme, když se budeme utíkat k Marii. Úcta k Nejsvětější Panně není něco změkčilého nebo slabošského: je to útěcha a radost, která naplňuje duši, zároveň však předpokládá hluboké a angažované prožívání víry, která nás nutí, abychom vyšli sami ze sebe a vložili svou naději v Pána. Hospodin je můj pastýř – zpívá žalm –, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou (Žl 23[22],1–4).

Maria je matkou, její uctívání nás učí být dětmi: bezvýhradně milovat pravdu, být prostými, bez komplikací, které pocházejí ze sobectví, když myslíme sami na sebe; být radostnými, protože víme, že nic nemůže zničit naději. Začátek cesty, která vede k nádheře Boží lásky, je důvěřivá láska k Nejsvětější Panně. Tak jsem to napsal už před mnoha lety v předmluvě k výkladu svatého růžence, a od té doby si stále znovu ověřuji platnost oněch slov. Nebudu tady rozvíjet úvahy o této myšlence, spíše bych vás chtěl vybídnout, abyste vy sami udělali svou zkušenost, abyste na to přišli sami, až se budete s láskou obracet k Marii, až jí budete otvírat svá srdce, svěřovat jí své radosti i své bolesti, když ji budete prosit, aby vám pomáhala poznávat a následovat Ježíše.