Seznam bodů

Přirozené lidské ctnosti od nás vyžadují vytrvalé úsilí, protože není snadné být dlouhodobě čestný v situacích, které vypadají, že ohrožují vlastní bezpečí člověka. Všimněte si jen, jak se řada lidí dívá na pravdivost. Opravdu vyšla z módy? Zvítězilo s konečnou platností kompromisní chování, oslazování hořkých pilulek a jiného okrašlování nepříjemné pravdy? Lidé se bojí pravdy. A proto tvrdí, že stejně už nikdo nežije pravdivě a nikdo neříká pravdu, že se všichni uchylují k přetvářce a ke lži.

Naštěstí však tomu tak není. Je mnoho lidí —křesťanů i nekřesťanů— odhodlaných obětovat svou čest i svou pověst za pravdu, nesnaží se za každou cenu vyhledávat přízeň těch, co jsou právě u vesla. Tito lidé milují upřímnost, a když zjistí, že se mýlili, svůj omyl dovedou přiznat a napravit. Nenapraví ovšem nic ten, kdo začal s lhaním, ten kdo z pravdy udělal pouhé zvučné slovo, které má jen skrýt jeho obojetné jednání.

Jistě je vám jasné, že člověk zachvácený smyslností nemůže duchovně růst, je neschopen čehokoli dobrého. Je to mrzák, zmítající se jako nějaký pohozený hadr. Určitě jste viděli nemocné s progresivní paralýzou, kteří se nemohou pohybovat, ba dokonce ani vstát. Někdy dokonce ani nepohnou hlavou. Totéž se děje v nadpřirozené sféře s těmi, kteří nejsou pokorní a zbaběle se oddali smyslnosti. Nic nevidí, nic neslyší, nic nechtějí vědět. Jsou ochromeni a jakoby pominutí. Každý z vás by měl vzývat Pána i Matku Boží a prosit o dar pokory a rozhodnutí zbožně využívat božského léku, zpovědi. Nedopusťte, aby se ve vašem srdci uhnízdilo sebemenší ohnisko nákazy. Vyznejte se ze všeho. Když voda teče, je čistá, když stojí, utvoří kaluž plnou odporné špíny, a z pitné vody se pak stává semeniště všelijaké havěti.

Víte stejně dobře jako já, že čistota není nemožná, naopak, je pramenem radosti. Víte také, že vyžaduje, aby člověk občas trochu zabojoval. Poslechněme si znovu sv. Pavla: Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,22—24) I ty tak můžeš volat, je—li třeba, ale nepřehánějme: sufficit tibi gratia mea (2 Kor 12,9), stačí ti moje milost, odpoví nám náš Pán.

Občas jsem pozoroval, jak sportovci září oči před překážkou, kterou má zdolat. Jak velké ho čeká vítězství! Pozorujte, jak zvládá překážky. Stejně nás pozoruje i náš Otec Bůh, se zalíbením se dívá, jak bojujeme. Nikdy nám neodmítne svou všemocnou milost, a tak vždy vítězíme. Nevadí, že musíme bojovat, vždyť on nás nikdy neopouští.

Je to boj, ale ne rezignace, radostně souhlasíme, svobodně se odevzdáváme. Tvůj postoj by se neměl omezovat na pouhé vyhýbání se pádu, vyhýbání se příležitosti ke hříchu. Neměl by se redukovat na pouhé chladné a vykalkulované popírání. Víš přece, že čistota je ctnost a jako taková musí růst a zdokonalovat se? Znovu říkám, že nestačí být jen zdrženlivý. Musíme žít čistě a statečně o to usilovat. Takový postoj znamená pozitivní jednání, kdy s radostí přijímáme Boží požadavky: praebe, fili mi, cor tuum mihi et oculi tui vias meas custodiant (Př 23,26), můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.

A teď se ptám: jak ty se díváš na tento boj? Víš dobře, že každý boj, je—li vedený od počátku, je už vlastně vybojován. Okamžitě se odvrať od rizikové situace, jakmile zpozoruješ první záblesky vášně, dokonce už předtím. Kromě toho si ihned promluv se svým zpovědníkem, a to co nejdříve, pokud je to možné, protože když zcela otevřeš své srdce, v boji zvítězíš. Stačí jeden, dva skutky a už z toho bývá návyk, sklon, zvyk. Proto je třeba usilovat o to, abychom si vybojovali návyk ctnosti, sebeovládání a neodmítali nejvyšší lásku.

Uvažujte o radě, kterou dává sv. Pavel Timoteovi: te ipsum castum custodi (1 Tim 5,22), abychom i my sami rozhodně chránili tento poklad, který nám Bůh svěřil. Tolikrát jsem už ve svém životě slyšel, jak někdo říká: kdybych s tím přestal hned na začátku. Tito lidé to říkali zarmouceně a se studem.

Jak se máme modlit? Odvažuji se tvrdit a nebojím se, že bych se mýlil, že existuje mnoho, nekonečně mnoho způsobů, jak se modlit. Ale já bych si přál, abyste se modlili jako Boží děti, aby vaše modlitba nebyla tlacháním pokrytců, kteří by měli vyslechnout Ježíšova slova: Ne každý, kdo mi říká: "Pane! Pane!", vejde do nebeského království (Mt 7,21). Ti, kdo jednají pokrytecky, snad dosáhnou zvuku modlitby, píše sv. Augustin, ale ne jejího hlasu, protože v tom není pravý život a chybí snaha plnit vůli Otce. Ať naše volání "Pane" je spojeno s účinnou touhou uskutečňovat vnitřní popudy, jež v naší duši probouzí Duch svatý.

Měli bychom se snažit o to, aby na naší straně nebyl ani stín nějaké obojetnosti. Prvním předpokladem k vymýcení tohoto zla, které Pán tak tvrdě odsuzuje, je snaha vypěstovat si jasný odpor k hříchu. Měli bychom velice silně a upřímně pociťovat - srdcem i rozumem - hrůzu ze smrtelného hříchu. Zároveň by však v nás měl být zakořeněn odpor k jakémukoli lehkému hříchu, k jakémusi obojetnému počínání, jež nás sice nezbavuje milosti posvěcující, ale zanáší cesty, kterým k nám tato milost přichází.