Seznam bodů

Vraťme se znovu k oné prostotě Ježíšova života, o níž jsme tak často společně uvažovali. Tato skrytá léta v Pánově životě nejsou ani bezvýznamná, ani nejsou pouhou přípravou na další léta, na jeho veřejnou činnost. Od roku 1928 to vidím velmi jasně: Bůh chce, abychom my křesťané chápali celý Pánův život jako příklad. Zkoumal jsem zvlášť jeho skrytý život, jeho život obyčejné práce mezi lidmi; Pán chce, aby mnoho lidí šlo touto cestou, kterou šel on sám v letech svého tichého, nenápadného života. Uposlechnout Boží vůli znamená proto vždycky vymanit se ze svého sobectví: ale neznamená to vzdálit se od normálního života lidí, s kterými nás spojuje náš stav, naše zaměstnání a společenské postavení.

Sním – a můj sen se mezitím stal skutečností –, jak nesčetné množství Božích dětí posvěcuje svůj život jakožto obyčejní lidé a podílejí se na námahách, nadějích a úsilích svých bližních. Ti ať slyší tuto božskou pravdu: jestliže zůstáváte ve světě, není to proto, že na vás Bůh zapomněl nebo vás nepovolal, ne, Bůh vás vyzval, abyste zůstali v pozemských pracích a starostech. Vaše povolání a vaše schopnosti se nejen neprotiví jeho božským plánům, ale jsou posvěceným obětním darem, který Kristus podal Otci.

Už jsme o tomto tématu mluvili i při jiných příležitostech, ale dovolte mi, abych znovu zdůraznil, že život svatého Josefa byl přirozený a prostý, že se nijak nelišil od života jeho sousedů ani nevytvářel zbytečné bariéry.

Proto tedy, i když by to snad někdy bylo vhodné, nerad mluvím o katolických dělnících, o katolických inženýrech, o katolických lékařích atd., jako by se jednalo o určitý druh uvnitř nějaké třídy, jako by katolíci tvořili nějakou malou skupinu oddělenou od ostatních lidí; tím by se vytvářel pocit, že mezi křesťany a ostatním lidstvem zeje propast. Samozřejmě respektuji i opačný názor, ale osobně si myslím, že je mnohem vhodnější mluvit o dělnících, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou dělníky, o inženýrech, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou inženýry. Protože člověk, který má víru a má technické, manuální nebo intelektuální povolání, je a cítí se spojen s ostatními lidmi, je roven ostatním lidem, má stejná práva a povinnosti, stejnou touhu zlepšovat, stejnou snahu čelit společným problémům a nacházet jejich řešení.

Katolík, který toto vše bude dělat, promění svůj každodenní život ve svědectví víry, naděje a lásky, svědectví prosté, přirozené, bez okázalých vnějších projevů – v souladu se svým životem – svědectví neustálé přítomnosti církve ve světě, protože všichni katolíci jsou církev, tedy plnoprávní členové Božího lidu.

Snad se někdo zeptá, jakým způsobem může předat lidem toto poznání. Na to vám odpovím: přirozeně, prostě, tak, že budete žít, jak žijete, ve světě, že se budete plně angažovat ve svém povolání a v rodině, tak, že budete mít účast na ušlechtilém úsilí všech lidí, budete však při tom respektovat právo na svobodu každého jednotlivce.

Je tomu skoro třicet let, co Bůh vložil do mého srdce touhu přinášet lidem všech stavů, postavení nebo povolání toto učení: že všední život může být svatý a naplněný Bohem, že Pán nás volá, abychom posvěcovali svou běžnou práci, protože i v tom spočívá křesťanská dokonalost. Když rozjímáme o Mariině životě, znovu se nad tím zamysleme.

Nezapomínejme, že téměř všechny dny, které Maria prožila na této zemi, probíhaly podobně jako pracovní dny jiných milionů žen zaměstnaných péčí o rodinu, výchovou dětí a domácími pracemi. Maria posvěcuje i to nejmenší, to, co mnozí nesprávně považují za bezcenné a nedůležité: každodenní práci, drobné pozornosti vůči milovaným osobám, příbuzenské nebo přátelské návštěvy a rozhovory. Blahoslavený je normální život, který může být naplněn tak velkou Boží láskou!

Protože právě toto vyjadřuje Mariin život: její lásku. Lásku dovedenou až do krajnosti, až do úplného zapomnění na sebe sama; spokojenou, že je právě tam, kde ji chce Bůh, a plnící svědomitě Boží vůli. Právě tím není ani její nejmenší čin nikdy všední, ale smysluplný. Maria, naše matka, je pro nás příkladem a cestou. Měli bychom se snažit být jako ona v konkrétních podmínkách, ve kterých podle Boží vůle žijeme.

Budeme-li takto jednat, budeme naším prostým, obyčejným životem, se všemi našimi lidskými slabostmi a nedostatky vydávat svým bližním pravdivé svědectví. A když uvidí, že jsme stále vyrovnaní, budou se ptát: Jak si lze vysvětlit vaši radost? Odkud berete sílu k překonání sobectví a pohodlnosti? Kdo vás učí, abyste uměli chápat druhé, dovedli je snášet, obětovat se a sloužit jim?

A toto je chvíle, kdy jim můžeme odhalit božské tajemství křesťanského života: promluvit s nimi o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém, o Marii. Je to chvíle, kdy se můžeme pokusit předat jim svými ubohými, nedostatečnými slovy krásu Boží lásky, kterou vlila milost do našich srdcí.

Napodobovat Marii

Naše Matka je nám vzorem, jak odpovídat na Boží milost, a když budeme rozjímat o jejím životě, Bůh nám dá světlo, abychom i my uměli posvěcovat svůj všední život. My křesťané myslíme na Pannu Marii během roku, o mariánských svátcích i během všedního dne. Jestliže se v okamžicích našeho každodenního života budeme snažit představit si, jak by se asi naše Matka postavila k úkolům, které máme vykonat, budeme se pomalu učit napodobovat ji, až se jí budeme podobat tak, jako se děti podobají své matce.

Napodobujme především její lásku. Láska není jen záležitostí citů, musí být patrná nejen ve slovech, ale především ve skutcích. Svatá Panna neřekla pouze své fiat, ale toto pevné a neodvolatelné rozhodnutí plnila v každém okamžiku svého života. A tak i my, až nás Boží láska přivede k poznání toho, co Bůh chce, musíme slíbit věrnost, oddanost, a to s opravdovostí. Protože ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Dále bychom měli napodobovat její přirozenou i nadpřirozenou jemnost a takt. Ona je privilegovaným tvorem v dějinách spásy: v Marii Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Byla vnímavým svědkem, působícím v skrytu, neměla ráda chválu, protože nehledala vlastní slávu. Maria prožívá všechna tajemství dětství svého Syna, lze-li to tak nazvat, tajemství normální. V okamžiku velkých zázraků a provolávání slávy ze strany davů mizí. Když je v Jeruzalémě Kristus na oslíku provoláván za krále, Maria tam není. Ale objevuje se pod křížem, když všichni utíkají. Toto její chování svědčí o velikosti, hloubce a svatosti její duše.

Snažme se od ní naučit poslušnosti vůči Bohu, jemné kombinaci poslušné služebnosti a moudré autority. Maria nemá nic z onoho chování pošetilých panen, které sice poslouchají, avšak ztřeštěně. Naše Paní naslouchá pozorně tomu, co chce Bůh, uvažuje o tom, čemu nerozumí, ptá se na to, co neví. A potom naprosto odevzdaně plní Boží vůli: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova! (Lk 1,38). Vidíte tu nádheru? Svatá Maria, učitelka všeho našeho počínání, nás nyní učí, že poslušnost vůči Bohu není žádné patolízalství, že nezotročuje svědomí, ale vede nás ke svobodě Božích dětí (srov. Řím 8,21).