Seznam bodů

Síla umrtvování

Chce-li se řadový křesťan posvětit, nemusí být řeholníkem a nemusí se odvracet od světa, neboť svět je místo, kde se setkává s Bohem – není třeba žádné vnější znamení, žádný hábit. Jeho poznávací znamení jsou vnitřní: ustavičná přítomnost Boha a duch umrtvování. Obojí je vlastně jedna věc, neboť umrtvování není nic jiného než modlitba smyslů.

Křesťanské povolání je povolání k oběti, k pokání, ke smíru. Musíme přinášet zadostiučinění za své hříchy – jak často jsme asi odvrátili tvář, abychom neviděli Boha! – a za všechny hříchy lidí. Musíme následovat Krista zblízka: Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, Kristovo odříkání, jeho ponížení na kříži, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle (2 Kor 4,10). Naše cesta je cesta obětování a v tomto sebezáporu najdeme gaudium cum pace, radost a pokoj.

Nedívejme se na svět se smutnou tváří. Pisatelé životů svatých, kteří chtěli u Božích služebníků od prvního výdechu za každou cenu objevovat zázračné věci, prokázali katechezi, jistě neúmyslně, špatnou službu. O mnoha svatých se říká, že jako děti nikdy neplakali nebo se umrtvovali tak, že se v pátek nenechali kojit… Ty i já jsme při narození pořádně plakali, sáli z matčina prsu a nestarali se o postní dobu nebo kvatembrové dny…

Teď jsme se s pomocí Boží naučili vidět ve zdánlivé jednotvárnosti všedního dne dobu pravého pokání, spatium vere poenitentiae. A v tomto okamžiku jsme udělali předsevzetí o emendatio vitae, o polepšení svého života. Je to cesta k připravení se na milost a vnuknutí Ducha svatého v duši. A opakuji – s touto milostí přichází gaudium cum pace: dostaví se radost, pokoj a vytrvalost na naší cestě.

Umrtvování je solí našeho života. A to umrtvování je nejlepší, které – v nepatrných maličkostech po celý den – potírá žádost těla, žádost očí a pýchu života, ale pomáhá nám, abychom byli citlivější, vnímavější, otevřenější pro všechny ostatní. Nemáš ducha pravého umrtvování, jsi-li přecitlivělý, hledíš-li jen na svá sobecká přání, využíváš-li druhé, nedokážeš-li se zříci zbytečných věcí, a někdy i nutných, jsi-li smutný jen proto, že to nebo ono nejde podle tvých představ. Pravého ducha umrtvení budeš mít jen tehdy, když pochopíš, že se máš stát všem vším, abys zachránil aspoň některé (srov. 1 Kor 9,22).

Začala postní doba, doba pokání, očisty a obrácení. Není to snadný úkol. Křesťanský život není pohodlná cesta: nestačí patřit do církve a potom nechat běžet rok za rokem. První obrácení – jedinečný, nezapomenutelný okamžik, ve kterém jsme jasně poznali, co od nás Bůh očekává – je v našem životě, v životě křesťana velmi důležité. Ale ještě důležitější a obtížnější jsou také ostatní obrácení, která přijdou potom. A abychom v těchto pozdějších obráceních usnadnili působení milosti, musíme si duši udržet mladou, vzývat Pána, být pozorní, abychom odhalili, co je v nás nesprávné, a prosili o odpuštění.

Invocabit me et ego exaudiam eum (Žl 91[90],15), čteme v liturgii této neděle: Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, říká Pán. Pozorujte, jak skvěle o nás Pán pečuje. Je vždy připravený nás vyslyšet, je vždy přípustný slovům člověka. Vždy, avšak zvláště teď, kdy je naše srdce ochotno a rozhodnuto se očistit, nás slyší a nepohrdne prosbami zkroušeného a pokorného srdce (Žl 51[50],19).

Vyslyší nás a potom zasáhne, vmísí se do našeho života, osvobodí nás od zlého a zahrne dobrem: eripiam eum et glorificabo eum (Žl 91[90],15), zachráním ho a oslavím, říká Pán o člověku. Máme tedy naději na slávu: zde opět stojíme, jako už častěji, na začátku oné vnitřní cesty, kterou je duchovní život. Naděje na tuto slávu upevňuje naši víru a rozněcuje naši lásku. Tři božské ctnosti, které nás připodobňují Bohu, se tak začínají rozvíjet.

Mohli bychom postní dobu začít lépe? Obnovme víru, naději a lásku a z toho vyroste kající smýšlení, touha po očištění. Postní doba nám neposkytuje jen příležitost dělat víc vnějších kajících skutků; kdyby zůstalo jen při tom, unikl by nám hluboký význam této doby pro křesťanský život, neboť tyto vnější skutky musí, jak bylo již řečeno, vycházet z víry, naděje a lásky.

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Chléb a žeň: společenství se všemi lidmi

Ježíš je – jak jsem řekl na začátku – rozsévač, který skrze křesťany pokračuje ve své božské setbě. Kristus svírá obilí ve svých probodených rukou, smáčí je svou krví, omývá je, čistí je a rozhazuje do brázdy, kterou je svět. Rozhazuje zrna jedno za druhým, aby každý křesťan mohl ve svém prostředí vydávat svědectví o plodnosti smrti a vzkříšení našeho Pána.

Jsme-li v Kristových rukou, měli bychom se sytit jeho spasitelskou krví, nechat se rozhazovat jako zrna, přijímat svůj život podle Boží vůle. A přesvědčovat se, že, aby semeno přineslo úrodu, musí padnout do země a odumřít (srov. Jan 12,24–25). Teprve potom vyroste stéblo a na něm klas. Z klasu je pak chléb, který bude Bohem proměněn v Kristovo tělo. Tak se znovu spojíme s Kristem, který byl naším rozsévačem. Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17).

Mějme stále na paměti, že žádný plod nevyroste bez předchozí setby, je tedy třeba velkoryse rozhazovat Boží slovo, pracovat na tom, aby lidé poznali Krista a pocítili po něm hlad. Tento svátek Corpus Christi – svátek Těla Kristova, chleba života – je vhodnou příležitostí, abychom se zamysleli, nad tímto hladem, který lze v dnešním světě pozorovat: hladem po pravdě, po spravedlnosti, po jednotě a po míru. Tváří v tvář hladu po míru bychom měli opakovat se svatým Pavlem: Kristus je náš pokoj, pax nostra (Ef 2,14). Hlad po pravdě nám má připomenout, že Ježíš je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Těm, kdo usilují o jednotu, bychom měli ukázat Krista prosícího, abychom byli consummati in unum, v dokonalé jednotě (Jan 17,23). Hlad po spravedlnosti nás má dovést k původnímu zdroji svornosti mezi lidmi: musíme si uvědomit, že jsme děti jednoho Otce, tedy bratři.

Mír, pravda, jednota, spravedlnost. Jak se to zdá někdy obtížné překonávat různé bariéry bránící lidskému soužití! A přece, my křesťané, jsme povoláni, abychom uskutečňovali tento velký zázrak bratrství, abychom s pomocí Boží milosti dosáhli toho, že se lidé budou chovat křesťansky, budou nést břemena jedni druhých (srov. Gal 6,2), jsme povoláni žít přikázání lásky, která je svorníkem dokonalosti a naplněním zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10).

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.