Seznam bodů

Nedovedeš-li se umrtvovat, nikdy nebudeš duší modlitby.

Ona trefná poznámka, vtip, který sis nechal pro sebe; ten přívětivý úsměv pro toho, kdo tě obtěžuje; mlčení před nespravedlivým nařčením; laskavý rozhovor s protivnými a dotěrnými lidmi; každodenní úsilí přehlížet malichernosti, které jsou ti nepříjemné a obtěžující u těch, kteří s tebou žijí… To vše, vytrvale, to je opravdu solidní vnitřní umrtvování.

Neříkej: ten a ten mě obtěžuje. — Mysli si: ten a ten mě posvěcuje.

Žádný ideál se nestane skutečností bez oběti. — Zapírej se. — Je tak krásné být obětí!

Jak často se odhodláš posloužit v něčem Bohu… a musíš se při své ubohosti spokojit s tím, že mu obětuješ svou nahněvanost, pocit, že jsi nedokázal splnit ono tak snadné předsevzetí!

Nepromarni příležitost zříci se vlastního mínění. — Je to těžké… , ale jak milé je to v očích Božích!

Když uvidíš nějaký prostý, dřevěný kříž, osamělý, obyčejný, bezcenný… a bez Ukřižovaného, nezapomínej, že tento kříž je tvůj kříž: každodenní, skrytý, bez nádhery a bez útěchy…, kříž očekávající Ukřižovaného, který mu schází: a tím Ukřižovaným máš být ty.

Vyhledávej umrtvování, která neumrtvují druhé.

Kde není umrtvování, není ctnosti.

Vnitřní umrtvování. — Nevěřím tvému vnitřnímu umrtvování, když vidím, že opovrhuješ umrtvováním smyslů a že ho nevykonáváš.

Vypijme až do dna kalich bolesti v tomto ubohém přítomném životě. — Co záleží na tom, trpíme-li deset, dvacet, padesát let…, když potom bude nebe navždy, navždy…, navždy?

— A především — spíš než kvůli odměně, „propter retributionem“ —, co záleží na utrpení, trpíme-li proto, abychom utěšili Boha, našeho Pána, abychom se mu zalíbili, v duchu zadostiučinění, a spojili se s ním na kříži? Zkrátka: trpíme-li z lásky?…

Oči! Jimi vchází do duše mnoho nepravostí. — David by mohl vyprávět!… — Uhlídáte-li svůj zrak, uhlídáte i své srdce.

Že se dobrovolně potrestáš za svou slabost a za svůj nedostatek velkorysosti? — Dobře: ale ať je to pokání ohleduplné, jakoby uložené nepříteli, který by byl zároveň naším bratrem.

Radost nás, ubohých smrtelníků, zanechává vždycky hořkou příchuť, i kdyby byla založena na nadpřirozené pohnutce. — Co sis myslel? — Tady na zemi je bolest solí našeho života.

Kolik lidí by se dalo přibít na kříž před užaslými pohledy tisíců diváků a přitom nedovedou křesťansky snášet každodenní nepříjemnosti! — Posuď sám, co je hrdinnější.

Četli jsme — ty a já — hrdinsky obyčejný životopis jednoho Božího muže. — A viděli jsme ho bojovat celé měsíce a roky u snídaně (jaké to „účty“ skládal ve zvláštním zpytování svědomí!): jeden den zvítězil, druhý byl poražen… Poznamenával si: „Nevzal jsem si máslo…, vzal jsem si máslo!“

Kéž bychom také my — ty i já — prožívali svou… máslovou „tragédii“.

Hrdinská minuta. — Je to přesný čas, abys vstal z postele. Bez váhání: nadpřirozenou myšlenku… a hop! — Hrdinská minuta: tady máš jedno umrtvování, které posiluje vůli a neoslabuje tělo.

Buď vděčný jako za zvláštní milost za tento svatý odpor, který vůči sobě pociťuješ.

Ztratíš-li nadpřirozený smysl svého života, tvá křesťanská láska bude dobročinností; tvá čistota slušností; tvé umrtvování hloupostí; tvá kázeň bičem a všechny tvé skutky budou neplodné.