Seznam bodů

Víra, naděje a láska: to jsou tři základní osy života sv. Josefa i života každého křesťana. Oddanost sv. Josefa je utkána z věrné lásky, láskyplné víry, pevné naděje. Jeho svátek je tedy vhodnou příležitostí k tomu, abychom všichni obnovili svou věrnost křesťanskému povolání, které každému z nás dal Bůh.

Když si člověk upřímně přeje žít z víry, naděje a lásky, pak obnova odevzdanosti neznamená dělat něco zbytečného. Máme-li víru, naději a lásku, pak obnovit se znamená – přes osobní omyly, pády, slabosti – zůstávat stále v Božích rukou: znamená to potvrdit cestu věrnosti. Obnovit věrnost znamená obnovit, znovu to opakuji, věrnost tomu, co od nás chce Bůh – tj. milovat skutky.

Láska má nutně své charakteristické projevy. Někdy se mluví o lásce, jako by to bylo něco pro vlastní uspokojení nebo jako by to byl pouhý prostředek k sobeckému zdokonalení vlastní osobnosti. Není tomu tak: opravdová láska znamená vyjít ze sebe, odevzdat se. Láska s sebou přináší radost, ale je to radost, která má kořeny v kříži. Dokud žijeme na této zemi a nedosáhneme plnosti budoucího času, nemůže být opravdová láska bez oběti, bez bolestí. Bez bolesti, která je sladká, která je zdrojem vnitřní radosti, ale bez bolesti skutečné, protože předpokládá zvítězit nad vlastním sobectvím a považovat lásku za měřítko všech našich skutků.

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Dovolte, abych vám vyprávěl, co se mi stalo před mnoha lety. Jednou mi jeden můj přítel, člověk dobrého srdce, ale nevěřící, ukázal mapu světa a řekl: Podívejte, od severu k jihu, od východu až na západ. Na co se mám podívat? zeptal jsem se. Odpověděl: Na Kristovo fiasko. Celá staletí se snaží, aby lidé žili podle jeho učení, a podívejte se na výsledky. V první chvíli jsem pocítil smutek: pomyšlení na to, že je dosud tolik lidí, kteří neznají Pána, a že mezi těmi, kteří ho znají, je mnoho takových, kteří žijí, jako by ho neznali, je opravdu velká bolest.

Ale tento pocit trval jen chvíli. Pak byl vystřídán pocitem lásky a vděčnosti, protože Ježíš přece chtěl, aby každý člověk spolupracoval na jeho vykupitelském díle svobodně. Ne, Kristus neutrpěl fiasko: jeho život i jeho učení stále obnovují tvář světa. Jím získané vykoupení je dostačující a hojné.

Bůh nechce otroky, ale děti a respektuje naši svobodu. My pak máme účast na tomto neustále uskutečňovaném díle vykoupení: Kristus chce, abychom – podle působivých slov svatého Pavla – doplňovali na svém těle to, co ještě zbývá vytrpět pro Corpore eius, quod est Ecclesia, k prospěchu jeho Těla, to je církve (srov. Kol 1,24).

Stojí to za to dávat v sázku život, zcela se vydat, abychom tak odpověděli na lásku a důvěru, kterou v nás Bůh vkládá. Především stojí za to rozhodnout se a brát vážně svou křesťanskou víru. V Krédu vyznáváme, že věříme v Boha Otce všemohoucího, v jeho Syna, Ježíše Krista, který zemřel a byl vzkříšen, v Ducha svatého, Pána a Dárce života. Vyznáváme, že jedna svatá, obecná a apoštolská církev je tělem Kristovým, oživovaným Duchem svatým. Radujeme se z odpuštění hříchů a z naděje na budoucí vzkříšení. Pronikají však tyto pravdy až do hloubi našich srdcí nebo zůstávají jen na rtech? Božské poselství vítězství radosti a pokoje svatodušních svátků by mělo být neotřesitelným základem myšlení, jednání i života každého křesťana.

Tajemství tiché oběti

Všimněte si dále: Bůh chtěl svou matku oslavit, ale ona během svého pozemského života nebyla ušetřena ani bolesti, ani únavy z práce, ani pochybností ve víře. Vzpomeňte si na onu ženu z lidu, která jednoho dne začala chválit Ježíše a zvolala: Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily! A Pán odpovídá: Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho (Lk 11,27–28). Byla to vlastně chvála jeho matky a jejího fiat (Lk 1,38), jejího prostého, oddaného staň se, které splnila do všech důsledků, které neprojevovala žádnými okázalými činy, ale skrytou každodenní obětí.

Když se budeme zamýšlet nad těmito pravdami, pochopíme poněkud více Boží logiku. Uvědomíme si, že nadpřirozená hodnota našeho života nezáleží na velkých činech, o kterých tak často sníme, ale na věrném přijímání Boží vůle, na velkodušné ochotě k drobným, každodenním obětem.

Abychom byli svatí, Boží, musíme být nejprve velmi lidští, musíme prožívat v Boží přítomnosti svůj život obyčejných lidí a tuto zdánlivou obyčejnost posvěcovat. Tak žila Maria, milostiplná, ta, v které Bůh našel zalíbení. Ta, která je nad anděly a svaté, žila normální život. Maria je člověk jako my, se srdcem jako je naše srdce, schopným těšit se a radovat, trpět a plakat. Před Gabrielovým zvěstováním Maria neví, že byla od věčnosti vyvolena za matku Mesiáše. Sama sebe považuje za nepatrnou (srov. Lk 1,48), proto potom s hlubokou pokorou uznává, že jí učinil veliké věci ten, který je mocný (Lk 1,49).

Mariina čistota, pokora a velkomyslnost kontrastují s naší ubohostí, s naším sobectvím. Je tedy dobré uvědomit si to a snažit se ji napodobovat. Jsme Boží tvorové stejně jako ona a stačí, abychom se snažili být věrni Bohu, a také v nás bude moci učinit veliké věci. Naše nedostatečnost nebude na překážku, protože Bůh si volí to, co je nepatrné, aby tím více zazářila síla jeho lásky (srov. 1 Kor 1,27–29).

Kristus – Pán světa

Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, že Kristus, kterého jsme viděli v Betlémě jako roztomilé dítě, je pánem světa: neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, on smířil s Otcem všechny věci a ustanovil mír mezi nebem a zemí skrze krev, kterou vylil na kříži (srov. Kol 1,11–16). Nyní Kristus kraluje po pravici Otce, tak zvěstují oni dva bíle odění andělé učedníkům, když po nanebevstoupení Páně hleděli v úžasu k nebi: Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe (Sk 1,11).

Skrze něj kralují králové (srov. Př 8,15), ovšem s tím rozdílem, že lidské vlády jsou pomíjivé, ale Kristovo království bude trvat na věky a navždy (Ex 15,18), jeho království je království věčné, jeho moc trvá po všechna pokolení (Dan 3,100).

Kristovo království není jen nějaký slovní obrat ani řečnický obraz. Kristus žije, také jako člověk, s tím samým tělem, které dostal při vtělení, s kterým vstal z mrtvých po utrpení na kříži, a stále žije oslaven v osobě Slova, se svou lidskou duší. Kristus, skutečný Bůh a člověk, žije a kraluje a je pánem světa. Pouze v něm má vše, co žije, život.

A proč se tedy nyní nezjeví v celé své slávě? Protože jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36), ačkoliv je ve světě. Ježíš odpověděl Pilátovi: Já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (Jan 18,37). Ti, kdo od Mesiáše očekávali viditelnou světskou moc, se zmýlili, neboť Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý (Řím 14,17).

Pravda a spravedlnost, pokoj a radost, jaké dává Duch svatý. To je Kristovo království: Boží působení pro spásu lidí, které vyvrcholí na konci věků, až Pán, který sídlí na nebesích, přijde lidi soudit.

Kristus při svých kázáních na této zemi nenabízí žádný politický program, ale říká: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království (Mt 3,2; 4,17), posílá své apoštoly, aby hlásali tuto radostnou zvěst (srov. Lk 10,9), a učí, abychom v modlitbě prosili o příchod tohoto království (srov. Mt 6,10). Boží království a jeho spravedlnost, svatý život, máme především hledat (srov. Mt 6,33), to je to jediné potřebné (srov. Lk 10,42).

Spása, o které káže náš Pán Ježíš Kristus, je výzvou pro všechny lidi: Stalo se, žejeden král vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu (Mt 22,2–3). Proto Pán říká, že Boží království je mezi vámi (Lk 17,21).

Z díla spásy není vyloučen nikdo, když se svobodně podvolí tomu, co Kristus tak láskyplně požaduje: znovu se narodit (srov. Jan 3,5), stát se dítětem s upřímným srdcem, být prostý (srov. Mk 10,15; Mt 18,3; 5,3) a vypudit ze srdce všechno, co ho odvádí od Boha. Ježíš vyžaduje skutky, nejen slova (srov. Mt 7,21). A také neohrožené úsilí, protože pouze ti, kdo bojují, si zaslouží věčné dědictví.

Na této zemi nedojde k dokonalému uskutečnění tohoto království, to je, ke konečnému soudu rozhodujícímu o spáse nebo odsouzení. Nyní je toto království jako setba (srov. Mt 13,24), jako růst hořčičného zrna (srov. Mt 13,31–32). Na konci bude jako síť, která se spustí do moře a z které, až bude vytažena na písek, budou vybráni k různým osudům ti, kdo jednali spravedlivě, a ti, kdo páchali nepravosti (srov. Mt 13,47–48). Ale dokud žijeme zde na zemi, podobá se toto království kvasu, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo (srov. Mt 13,33).

Kdo toto království, o kterém mluví Kristus, pochopí, zjistí, že stojí za to pro jeho dosažení dát všechno v sázku. Je to totiž perla, kterou koupí obchodník za cenu toho, že prodá vše, co má, je to poklad nalezený na poli (srov. Mt 13,44–46). Získat Boží království je obtížné, nikdo si nemůže být jist, že ho už dosáhl (srov. Mt 21,43; 8,12), ale pokorné volání kajícího člověka otevře jeho brány dokořán. Jeden ze zločinců, kteří byli ukřižováni s Ježíšem, ho prosí: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42–43).