Seznam bodů

Nakonec obětujeme s králi také myrhu, totiž oběť, která nesmí chybět v životě žádného křesťana. Myrha nám připomíná Pánovo umučení. Na kříži mu dali napít vína smíseného s myrhou (srov. Mk 15,23); a myrhou pomazali jeho tělo k pohřbu (srov. Jan 19,39). Když přemýšlíme o nutnosti oběti a umrtvování, nesmíte si myslet, že chceme dát radostnému svátku, který dnes slavíme, smutnou příchuť.

Umrtvování není projevem pesimismu nebo zahořklosti. Umrtvování bez lásky je bezcenné. Proto bychom měli hledat taková umrtvování, která nám pomohou získat vnitřní převahu nad věcmi tohoto světa, ale zároveň nebudou umrtvovat ty, kdo žijí spolu s námi. Křesťan nesmí být ani necita, ani změkčilec. Je to člověk, který dovede milovat skutky, pro něhož je utrpení zkušebním kamenem jeho lásky.

Ale znovu musím zdůraznit, že toto umrtvování nespočívá obvykle ve zřeknutí se velkých věcí – koneckonců není tady ani dost příležitostí –, ale v malých sebezapřeních: když se usmíváme na toho, kdo přijde nevhod, odepřeme tělu příjemné zbytečné věci, zvykneme si naslouchat druhým, využíváme času, který nám Bůh dává… a mnoho jiných, zdánlivě bezvýznamných maličkostí, které přicházejí během dne, aniž je vyhledáváme: věci protivné, obtížné, nepříjemné.

Skutky lásky jsou vždy velké, i když se jedná o zdánlivě nepatrné věci. Bůh přišel k lidem, ubohým tvorům, a řekl nám, že nás má rád: Deliciae meae esse cum filiis hominum (Př 8,31), rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi. Bůh nám dává poznat, že důležité je všechno: skutky, které lidským zrakem nazíráno považujeme za mimořádné, i ty, které naopak hodnotíme jako druhořadé. Nic nepřichází nazmar. Bůh nikým neopovrhuje, Všichni, každý podle svého vlastního povolání – doma, ve svém zaměstnání, v práci, při plnění stavovských a občanských povinností, ve svých funkcích –, všichni jsme povoláni k účasti na nebeském království.

Tomu všemu nás učí život svatého Josefa: prostý, normální, všední, léta stále stejné práce, lidsky jednotvárné dny, které plynou jeden za druhým. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem rozjímal o osobě svatého Josefa, a toto je jeden z důvodů, proč ho mám ve zvláštní úctě.

Když svatý Otec Jan XXIII. ve svém závěrečném proslovu na prvním zasedání 2. vatikánského koncilu 8. prosince roku 1962 oznámil, že v mešním kánonu bude uváděno jméno sv. Josefa, ihned mi telefonoval jistý vysoký církevní hodnostář a řekl mi: Rallegramenti! Blahopřeji!Když jsem slyšel to oznámení, ihned jsem myslel na vás, na radost, kterou vám to jistě udělá. A bylo tomu tak: na koncilním zasedání, které zastupuje celou církev shromážděnou v Duchu svatém, se zdůrazňuje nadpřirozená hodnota života sv. Josefa, hodnota obyčejného života práce před Bohem při dokonalém plnění Boží vůle.

Číhá na nás však mocný nepřítel, který se staví proti našemu úsilí plně žít podle Kristova učení; je to pýcha, která roste, když po nějaké porážce nebo úspěchu přestaneme hledat pomocnou ruku Pánovu. To se pak v duši objeví soumrak a tma; duše si myslí, že je ztracena. Obrazotvornost vynalézá překážky, které ve skutečnosti neexistují a zmizely by, kdybychom se na ně podívali s trochou pokory. Pýcha a představivost vytvářejí často v duši bolestnou Golgotu. Ale tam Krista nenajdeme, neboť tam, kde je Pán, vládne pokoj a radost, i když je duše samá rána a cítí, že je obklopena temnotou.

Musíme počítat také s dalším pokryteckým nepřítelem našeho posvěcení: s myšlenkou, že se v tomto vnitřním boji setkáme s neobvyklými překážkami, s drakem chrlícím oheň. Zde se ukazuje pýcha v jiném hávu. Jsme ochotni bojovat, ale jen s bubny a trubkami a s vlajícími prapory.

Nezapomeňme, že ani špičák, ani sekera, ani údery nějakého jiného nástroje, byť velmi ostrého, nejsou nejnebezpečnějšími nepřáteli skály, ale voda, která po kapkách vniká do trhlin, až celou skálu roztrhne. Pro křesťana spočívá velké nebezpečí v tom, že podceňuje boj v těchto potyčkách, které postupně prosáknou duši, takže nakonec ochabne, stane se nepevnou, lhostejnou a nevnímavou na Boží hlas.

Poslyšme, co nám říká Pán: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci (Lk 16,10). Je to, jako by nám řekl: Bojuj pevně v těchto zdánlivě bezvýznamných maličkostech, neboť jsou v mých očích velké; plň přesně své povinnosti, usměj se na toho, kdo to potřebuje, i když máš v duši smutek; věnuj bez lítosti potřebný čas modlitbě; jdi vstříc každému, kdo u tebe hledá pomoc; konej spravedlnost a zdokonaluj ji láskou.

Takové a podobné podněty cítíme denně ve svém nitru; je to tichá výzva k tréninku v tomto nadpřirozeném sportu – v sebezáporu. Boží světlo ať nás osvítí, abychom lépe postřehli Boží napomenutí; Pán ať nám pomáhá v boji a stojí po našem boku ve vítězství; ať nás neopouští v hodině pádu, abychom mohli vstát a bojovat dál.

Nesmíme se zastavit. Pán od nás žádá, abychom bojovali stále rázněji, důkladněji a energičtěji. Máme za úkol vystupovat stále výš, neboť jediný cíl v tomto zápase je nebeská sláva. Nedosáhneme-li nebe, je všechno nadarmo.

Snad se někdo zeptá, jakým způsobem může předat lidem toto poznání. Na to vám odpovím: přirozeně, prostě, tak, že budete žít, jak žijete, ve světě, že se budete plně angažovat ve svém povolání a v rodině, tak, že budete mít účast na ušlechtilém úsilí všech lidí, budete však při tom respektovat právo na svobodu každého jednotlivce.

Je tomu skoro třicet let, co Bůh vložil do mého srdce touhu přinášet lidem všech stavů, postavení nebo povolání toto učení: že všední život může být svatý a naplněný Bohem, že Pán nás volá, abychom posvěcovali svou běžnou práci, protože i v tom spočívá křesťanská dokonalost. Když rozjímáme o Mariině životě, znovu se nad tím zamysleme.

Nezapomínejme, že téměř všechny dny, které Maria prožila na této zemi, probíhaly podobně jako pracovní dny jiných milionů žen zaměstnaných péčí o rodinu, výchovou dětí a domácími pracemi. Maria posvěcuje i to nejmenší, to, co mnozí nesprávně považují za bezcenné a nedůležité: každodenní práci, drobné pozornosti vůči milovaným osobám, příbuzenské nebo přátelské návštěvy a rozhovory. Blahoslavený je normální život, který může být naplněn tak velkou Boží láskou!

Protože právě toto vyjadřuje Mariin život: její lásku. Lásku dovedenou až do krajnosti, až do úplného zapomnění na sebe sama; spokojenou, že je právě tam, kde ji chce Bůh, a plnící svědomitě Boží vůli. Právě tím není ani její nejmenší čin nikdy všední, ale smysluplný. Maria, naše matka, je pro nás příkladem a cestou. Měli bychom se snažit být jako ona v konkrétních podmínkách, ve kterých podle Boží vůle žijeme.

Budeme-li takto jednat, budeme naším prostým, obyčejným životem, se všemi našimi lidskými slabostmi a nedostatky vydávat svým bližním pravdivé svědectví. A když uvidí, že jsme stále vyrovnaní, budou se ptát: Jak si lze vysvětlit vaši radost? Odkud berete sílu k překonání sobectví a pohodlnosti? Kdo vás učí, abyste uměli chápat druhé, dovedli je snášet, obětovat se a sloužit jim?

A toto je chvíle, kdy jim můžeme odhalit božské tajemství křesťanského života: promluvit s nimi o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém, o Marii. Je to chvíle, kdy se můžeme pokusit předat jim svými ubohými, nedostatečnými slovy krásu Boží lásky, kterou vlila milost do našich srdcí.