Seznam bodů

Začala postní doba, doba pokání, očisty a obrácení. Není to snadný úkol. Křesťanský život není pohodlná cesta: nestačí patřit do církve a potom nechat běžet rok za rokem. První obrácení – jedinečný, nezapomenutelný okamžik, ve kterém jsme jasně poznali, co od nás Bůh očekává – je v našem životě, v životě křesťana velmi důležité. Ale ještě důležitější a obtížnější jsou také ostatní obrácení, která přijdou potom. A abychom v těchto pozdějších obráceních usnadnili působení milosti, musíme si duši udržet mladou, vzývat Pána, být pozorní, abychom odhalili, co je v nás nesprávné, a prosili o odpuštění.

Invocabit me et ego exaudiam eum (Žl 91[90],15), čteme v liturgii této neděle: Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, říká Pán. Pozorujte, jak skvěle o nás Pán pečuje. Je vždy připravený nás vyslyšet, je vždy přípustný slovům člověka. Vždy, avšak zvláště teď, kdy je naše srdce ochotno a rozhodnuto se očistit, nás slyší a nepohrdne prosbami zkroušeného a pokorného srdce (Žl 51[50],19).

Vyslyší nás a potom zasáhne, vmísí se do našeho života, osvobodí nás od zlého a zahrne dobrem: eripiam eum et glorificabo eum (Žl 91[90],15), zachráním ho a oslavím, říká Pán o člověku. Máme tedy naději na slávu: zde opět stojíme, jako už častěji, na začátku oné vnitřní cesty, kterou je duchovní život. Naděje na tuto slávu upevňuje naši víru a rozněcuje naši lásku. Tři božské ctnosti, které nás připodobňují Bohu, se tak začínají rozvíjet.

Mohli bychom postní dobu začít lépe? Obnovme víru, naději a lásku a z toho vyroste kající smýšlení, touha po očištění. Postní doba nám neposkytuje jen příležitost dělat víc vnějších kajících skutků; kdyby zůstalo jen při tom, unikl by nám hluboký význam této doby pro křesťanský život, neboť tyto vnější skutky musí, jak bylo již řečeno, vycházet z víry, naděje a lásky.

Smělá jistota křesťana

Qui habitat in adiutorio Altissimi, in protectione Dei coeli commorabitur (Žl 91[90],1), kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, to křesťanovi dodává smělou jistotu. Naše srdce se jen tehdy naplní pokojem, když budeme přesvědčeni, že nás Bůh slyší, že je tu pro nás. Jestliže však žijeme s Bohem, je v tom také riziko, neboť Pán nechce jen něco – chce všechno. Kdo se k němu přiblíží, musí být ochoten k novému obrácení a napravení života, k pozornějšímu naslouchání jeho vnuknutím, jeho svatým přáním, která vzbuzuje v našem srdci, a být ochoten proměnit je ve skutky.

Od našeho prvního uvědomělého rozhodnutí k životu podle Kristova učení, jsme už na cestě věrnosti jeho slovům jistě notně pokročili. A přesto: není pravda, že zbývá ještě mnoho vykonat? Není pravda, že v nás vězí ještě mnoho pýchy? Je nutné, abychom se opět obnovili; musíme být věrnější a mít větší pokoru, aby se umenšovalo naše sobectví a rostl v nás Kristus, neboť illum oportet crescere, me autem minui (Jan 3,30), on musí růst, já však se menšit.

Nesmíme zůstat stát, nýbrž musíme směřovat k cíli, jak nám to ukazuje svatý Pavel: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Cíl je vysoký a vznešený – být jedno s Kristem, stát se svatým. Ale není jiné cesty, chceme-li důsledně uplatňovat božský život, který jsme dostali při křtu. Jít kupředu znamená růst ve svatosti; zaostávat znamená uzavřít se normálnímu rozvoji křesťanského života. Neboť oheň lásky musí být rozdmýcháván, aby se každý den šířil a hlouběji se zmocňoval duše; a oheň bude hořet jen tehdy, budeme-li ho stále udržovat: nemůže-li se šířit, uhasíná.

U svatého Augustina se říká: Když řekneš dost, jsi ztracen. Zaměř se vždy na víc, pohybuj se, jdi stále kupředu. Nezůstávej na místě, necouvej, neodcházej z cesty.

Postní doba nám dnes dává tyto důležité otázky: Rostu ve věrnosti ke Kristu, v touze po svatosti? Uskutečňuji velkoryse apoštolát všedního dne – v mé obvyklé práci – mezi spolupracovníky?

Každý, kdo se snaží ve svém nitru si tyto otázky zodpovědět, přijde na to, jak je nutné znovu se přetvořit, aby v nás žil Kristus a v našem chování se nepokřiveně odrážel jeho obraz.

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Kristus nám to říká znovu, šeptá to každému jakoby do ucha: den co den kříž. Nejen v době pronásledování, píše svatý Jeroným, nebo když se naskytne příležitost k mučednictví, ale v každé situaci, při každém díle, při každé myšlence a každém slově musíme zapřít to, co jsme byli předtím, a vyznat to, co jsme teď, neboť jsme znovuzrozeni v Kristu.

Tyto myšlenky jsou v podstatě jen ozvěnou slov apoštola: Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v (životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5,8–10).

Obrácení je záležitost jediného okamžiku, posvěcení je záležitost celého života. Božské semeno lásky, které do nás Pán vložil, chce růst, projevit se ve skutcích a přinášet plody, které jsou Pánu v každé době milé. Proto musíme být připraveni znovu začít a v každé nové situaci, do níž nás život postaví, znovu najít světlo a sílu prvního obrácení, připravit se důsledným zpytováním svědomí a prosit Pána o pomoc, abychom lépe poznali jeho i sebe. Chceme-li se znovu obrátit, nemáme jinou cestu.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!