Seznam bodů

Pro křesťana není manželství pouhé společenské zřízení ani pouhý lék proti lidské slabosti. Je to opravdu nadpřirozené povolání, sacramentum magnum (veliká svátost), tajemství, vztah Krista a jeho církve, jak říká Pavel (srov. Ef 5,32), a zároveň nerozlučně s tím spojená smlouva, která navždy pojí muže a ženu, neboť – ať chceme nebo nechceme – manželství ustanovené Kristem je nerozlučitelné. Manželství je velké posvěcující znamení, úkon Ježíše, který naplňuje duše snoubenců a zve je, aby ho následovali a vytvořili tak ze svého manželského života cestu Boha po zemi.

Manželé jsou povoláni, aby své manželství a sebe posvětili; proto by bylo nesprávné, kdyby svůj duchovní život prožívali vně nebo na okraji domácího života. Rodinný a manželský život, péče o děti a jejich výchovu, úsilí zajistit obživu rodiny a zlepšit její finanční postavení, společenský styk s druhými lidmi, to všechno – tak lidské a všední – je právě to, co křesťanští manželé mají pozvednout na nadpřirozenou rovinu.

Víru a naději musí manželé prokázat v trpělivosti, s kterou překonávají své velké i malé starosti, v radostném plnění svých povinností. To všechno, nesené láskou, je potom povede k tomu, že se budou dělit o radosti i bolesti, budou zapomínat na své starosti, budou žít pro druhé, budou naslouchat partnerovi nebo dětem, a tak jim ukáží, že je skutečně milují a rozumí jim, a přenesou se přes balvany, ze kterých může sobectví udělat hory, dokáží vložit velkou lásku do malých věcí, z nichž sestává jejich každodenní soužití.

Jde o to, aby manželé den co den posvěcovali svůj příbytek a s citlivou láskou vytvářeli pravé rodinné ovzduší. Chtějí-li posvětit každý den, potřebují k tomu mnoho křesťanských ctností. Nejdřív jsou to tři božské ctnosti, potom všechny ostatní: opatrnost, věrnost, upřímnost, pokora, pracovitost, radost… Když mluvíme o manželství, o manželském životě, musíme začít tím, že si jasně řekneme, jak má vypadat láska manželů.

Lidská láska je svatá

Ryzí a čistá láska manželů je svatá a já jako kněz jí oběma rukama žehnám. Ve skutečnosti, že Pán byl na svatbě v Káně, viděla křesťanská tradice potvrzení božské hodnoty manželství: Náš Spasitel byl na svatbě – píše sv. Cyril Alexandrijský –, aby posvětil princip lidského plození.

Manželství je svátost, která ze dvou těl dělá jedno tělo, jak se drasticky říká v teologii. Sama těla snoubenců jsou látkou svátosti. Pán posvětil a požehnal lásku muže k ženě a ženy k muži. Chtěl nejen spojení jejich duší, ale také jejich těl. Žádný křesťan to nesmí podceňovat, ať už je povolaný k manželskému životu, nebo není.

Stvořitel nám dal rozum, jiskru božského vědění, a dalším Božím darem – spolu se svobodnou vůlí – nám dovolil, abychom poznávali a milovali. Dal lidem též schopnost plození, která se podílí na jeho tvůrčí síle. Bůh chtěl použít manželskou lásku, aby dal novým tvorům život a zvětšil tělo své církve. Pohlavnost není nic zahanbujícího, je to Boží dar, který má být správně zaměřen k životu, lásce a plodnosti.

V těchto souvislostech vidí křesťanská nauka sexualitu. Naše víra nepopírá to, co je zde na zemi krásné, vznešené a opravdu lidské. Učí nás, že měřítkem našeho života nesmí být sobecká snaha po rozkoši, protože jen zřeknutí a oběť vedou k pravé lásce. Bůh nás miluje a vybízí nás, abychom Boha a své bližní milovali tak opravdově, jak on miluje nás. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39), praví se zdánlivě paradoxně u svatého Matouše.

Kdo krouží jen kolem sebe a hledá především jen své uspokojení, vystavuje svou věčnou spásu v nebezpečí a zcela jistě je už teď nešťastný. Jen ten, kdo zapomene na sebe a oddá se Bohu a bližnímu, také v manželství, může být na zemi šťastný štěstím, které je přípravou na nebe a jeho předchutí.

Na naší pozemské pouti je zkušebním kamenem lásky bolest. Stručně se dá říci, že manželský stav má světlou a stinnou stránku: na jedné straně radost, že člověk je milován, sny, jak založí rodinu, vybuduje domov a uvidí vyrůstat své děti. Na straně druhé bolesti a protivenství, běh času, který opotřebovává těla a může způsobit zatrpknutí povahy, zdánlivá jednotvárnost jakoby stále stejných dnů.

Ale kdo si myslí, že všechny tyto potíže znamenají už konec lásky a radosti, má o manželství a o lidské lásce ubohou představu. Spíše je tomu tak, že teprve až „zdomácní“ city, roste sebedarování a něha – a projeví se pravá a hluboká láska, silnější než smrt (srov. Pís 8,6).

Svatý Josef v evangeliích

Svatý Matouš i svatý Lukáš mluví o svatém Josefu jako o muži, který pocházel ze vznešeného rodu izraelských králů Davida a Šalomouna. Podrobnosti tohoto jeho původu jsou historicky poněkud nejasné: nevíme, který z obou rodokmenů, jež uvádějí evangelisté, patří Marii, Ježíšově tělesné matce, a který sv. Josefovi, který byl Ježíšovým otcem podle židovských zákonů. Ani nevíme, zda rodné město sv. Josefa byl Betlém, kam se šel zapsat, nebo Nazaret, kde žil a pracoval.

Víme naopak, že nebyl bohatý: byl to dělník jako miliony mužů na celém světě. Vykonával vyčerpávající a skromnou práci, kterou si pro sebe vybral i Bůh, když na sebe vzal naše tělo a rozhodl se žít třicet let jako jeden z nás.

Písmo svaté říká, že Josef byl řemeslníkem. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Sv. Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho snad vychází svatý Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě to byl dělník, který pracoval pro své spoluobčany, který měl po letech úsilí a potu šikovné ruce.

V evangelijním vyprávění poznáváme velkou lidskou Josefovu osobnost: ani na okamžik se nám nejeví jako člověk malomyslný nebo bojící se života. Naopak: umí čelit problémům, úspěšně zvládat obtížné situace, odpovědně a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.

Osobně nesouhlasím s tradičním vyobrazováním svatého Josefa jako starce, i když se tak jistě dělo s dobrým úmyslem, aby se zdůraznilo Mariino neporušené panenství. Já si ho představuji jako člověka mladého, plného síly, snad o několik let staršího než Panna Maria, ale na vrcholu životních sil a plného životní energie.

Aby člověk dovedl prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až bude starý nebo pozbyde sil. Čistota se rodí z lásky a ani fyzická zdatnost, ani radost mládí není na překážku čisté lásce. Svatý Josef měl mladé srdce i tělo, když uzavřel manželství s Marií, když se dozvěděl tajemství jejího božského mateřství, když žil vedle ní a respektoval panenskou neporušenost, kterou chtěl Bůh zanechat světu jako další znamení svého příchodu mezi lidské tvory. Kdo není schopen takovou lásku pochopit, ten ví velmi málo o tom, co je to opravdová láska a nezná vůbec ani smysl křesťanské čistoty.

Josef byl, jak už jsme řekli, galilejský řemeslník, muž jako každý jiný. A co může od života čekat člověk ze zapadlé vesnice, jako byl Nazaret? Pouze každodenní práci, stále stejnou námahu! A po celodenní práci chudý a malý domek, kde by mohl znovu načerpat síly pro práci dalšího dne.

Ale jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává ke svatému životu těch, kdo plní jeho vůli, nečekané rozměry; to důležité, co dává všemu hodnotu, to božské. Bůh přidal k pokornému a svatému Josefovu životu – odvažuji se to tak říci – život Panny Marie a Ježíše, našeho Pána. Bůh se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti. Josef, stejně jako Maria, jeho manželka, mohl právem pronést tato slova: Quia fecit mihi magna potens est, učinil mi veliké věci ten, který je mocný, quia respexit humilitatem, neboť shlédl na mou nepatrnost (srov. Lk 1,48–49).

Josef byl obyčejný člověk, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Uměl prožívat všechny jednotlivé události svého života podle Boží vůle. Proto Písmo svaté Josefa chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1,19). A v hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, bezúhonný Boží služebník, který plní Boží vůli (srov. Gn 7,1; 18,23–32; Ez 18,5; Př 12,10). Jindy slovo spravedlivý znamená dobrý a dobročinný (srov. Tob 7,5; 9,9). Jedním slovem, spravedlivý je ten, kdo miluje Hospodina a tuto lásku projevuje plněním jeho přikázání a celoživotní službou svým bratřím, ostatním lidem.

Viesť druhých ku Kristovej láske

Ale všimněte si, že Bůh nám neříká: místo srdce vám dávám pouhého ducha. Ne, on nám dává srdce, a to srdce z masa, stejné jako Srdce Kristovo. Nemám jedno zvláštní srdce, abych jím miloval Boha, a ještě druhé, kterým bych miloval lidi zde na zemi. Stejným srdcem, kterým jsem miloval své rodiče a kterým miluji své přátele, tímtéž srdcem miluji Krista, Otce i Ducha svatého a Pannu Marii. Stále to opakuji: především musíme být více lidští, protože jinak nemůžeme být Boží.

Lidská láska, láska tady na zemi, je-li opravdová, nám pomáhá okoušet lásku Boží. Můžeme tak tušit lásku, z které se budeme radovat u Boha a která bude mezi námi vládnout v nebi, až bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Když začneme chápat, co je to Boží láska, bude nás to nutit, abychom byli soucitnější, velkorysejší, odevzdanější.

Musíme přece dávat dál to, co jsme dostali, učit to, co jsme se naučili, zprostředkovávat svým bližním – prostě, bez jakékoliv domýšlivosti – poznání Kristovy lásky. Při své práci, svém povolání ve společnosti, můžete a máte proměňovat své zaměstnání ve službu. Dobře provedená práce, práce, která se daří a přispívá k pokroku, která má na zřeteli rozvoj kultury a techniky, splňuje velký úkol, je užitečná pro celé lidstvo, jestliže jsme vedeni ušlechtilostí, a ne sobectvím, jestliže usilujeme o dobro pro všechny, a ne o vlastní prospěch, jestliže je smysluplná z lidského i křesťanského hlediska.

V této své práci, v mezilidských vztazích, byste měli ukazovat Kristovu lásku a její konkrétní podobu, jako je přátelství, pochopení, lidská láska a pokoj. Jako Kristus, když procházel na všech cestách Palestiny, prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,38), tak i my na všech lidských cestách – rodinného života, občanské společnosti, pracovních vztahů, kultury a odpočinku – máme uskutečňovat velkou setbu pokoje. To bude nejlepším důkazem, že do našeho srdce přišlo Boží království: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, píše apoštol svatý Jan, a proto milujeme bratry (1 Jan 3,14).

Ale nikdo nemůže žít tuto lásku, nenaučí-li se jí ve škole Ježíšova Srdce. Jen tehdy, když budeme hledět na Kristovo Srdce a rozjímat o něm, dosáhneme toho, že se naše vlastní srdce zbaví nenávisti a lhostejnosti, pouze tehdy budeme umět křesťansky reagovat na cizí utrpení a bolest.

Vzpomeňte si na scénu, kterou nám líčí svatý Lukáš, když Kristus kráčel do Naimu (srov. Lk 7,11–17). Ježíš vidí zármutek lidí, s kterými se náhodně setkává. Mohl je klidně minout a jít dál nebo počkat na vyzvání, prosbu. Ale nejde dál, ani na nic nečeká. Sám se ujímá iniciativy, dojat zármutkem vdovy, která ztratila to jediné, co měla – svého syna.

Evangelista vysvětluje, že Ježíšovi jí bylo líto, snad své dojetí projevil – jako při smrti Lazara – i nějakým vnějším gestem. Ježíš Kristus nebyl a není necitelný k lidskému utrpení, které vychází z lásky, ani mu nedělá potěšení oddělovat děti od rodičů; přemáhá smrt, aby dal život, aby zase byli spolu ti, kdo se milují, vyžaduje ovšem předtím nebo současně prvenství Boží lásky, která má utvářet opravdový křesťanský život.

Kristus ví, že je obklopen zástupy lidí, kteří budou tímto zázrakem udiveni a rozhlásí ho po celém kraji. Ale Pán nejedná, jen aby se zalíbil, je pouze dojat bolestí té ženy a nemůže ji nechat bez útěchy. A tak k ní skutečně přistoupil a řekl: Neplač! (Lk 7,13). Je to, jako by jí chtěl dát na srozuměnou toto: nechci tě vidět uplakanou, protože já jsem přinesl na svět radost a pokoj. A pak nastává zázrak, jako projev božské Kristovy moci, jedná jako Bůh. Ale dříve tady bylo pohnutí jeho duše, jako důkaz lásky Ježíšova lidského srdce, kdy jedná jako člověk.