Seznam bodů

Naše svatá matka Církev vždy jasně svobodu hájila a odmítala všechny druhy fatalismu, ty staré i ty novější. Učila, že člověk je pánem svého osudu, může se rozhodnout jak pro dobro, tak pro zlo: a ti, kdo se neodklonili od dobra, půjdou do věčného života, ti, kdo páchali zlo, do věčného ohně. Vždy na nás velice působí tato ohromná schopnost, tvoje i moje, všech lidí, která svědčí i o naší vznešenosti. Hřích je do té míry dobrovolným zlem, že by v žádném případě to nebyl hřích, kdyby nebyl dobrovolný; toto tvrzení je tak jasné, že s ním souhlasí těch několik málo moudrých i spousta hloupých obyvatel tohoto světa.

Znovu pozvedám své srdce k Pánu a vzdávám díky Bohu, protože mu přece nic nebránilo, aby nás stvořil dokonalé s neodolatelným tíhnutím k dobru, ale usoudil, že jeho služebníci budou lepší, boudou-li mu sloužit svobodně. Jak velká je láska a milosrdenství našeho Otce! Tváří v tvář skutečnosti, že Bůh tak pošetile miluje své děti, bych chtěl mít tisícero srdcí, ba dokonce ještě víc, abych mohl neustále chválit Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého. Pomyslete, že ten, který je všemohoucí, ten, který řídí celý vesmír, nechce služebníky, kteří by mu museli sloužit z přinucení, chce raději svobodné děti. Do duše každého z nás —ačkoliv se rodíme proni ad peccatum, nakloněni k hříchu kvůli pádu prvního páru lidí— vložil jiskru svého nekonečného rozumu, přitažlivost dobra, touhu po trvalém míru. A dává nám pochopit, že dosáhneme pravdy, štěstí a svobody, když se snažíme, aby v nás ono semeno věčného života vzklíčilo.

Umírněnost znamená sebeovládání. Nemůžeme popustit uzdu všemu, co na nás doléhá ať tělesně nebo duševně. Ne všechno, co se může dělat, se má dělat. Je sice pohodlnější nechat se vláčet tak zvanými přirozenými pohnutkami, ale na konci této cesty najdeme jen smutek, osamocenost ve vlastní ubohosti.

Někteří lidé nechtějí nic odmítnout svému žaludku, očím, rukám, odmítají naslouchat těm, kdo jim radí, aby žili čistě. Rozmnožovací pud, který je sám o sobě vznešený, protože má účast na tvůrčí Boží moci, užívají nezřízeně jen pro své sobectví.

Nikdy jsem nemluvil rád o nečistotě. Chci mluvit o ovoci umírněnosti, která dělá z člověka opravdového člověka, který není upoután k bezcenným věcem, které se třpytí jako tretky, které tak ráda krade straky. Takový člověk se dokáže zříci všeho, co škodí jeho duši, a uvědomuje si, že tato oběť je pouze zdánlivá, protože, když žije tak, že leccos obětuje, zbaví se naopak mnoha otrockých závislostí a dokáže se z plného srdce těšit z Boží lásky.

Život pak dostává jasné rysy, nestřídmostí rozmazané, člověk je schopen starat se o druhé, sdílet všechno s ostatními lidmi, věnovat se velkým úkolům. Umírněnost činí člověka střídmým, skromným, chápajícím, dává mu přirozenou mravnost, která je vždy přitažlivá, protože na chování takového člověka je znát rozumné sebeovládání. Umírněnost neznamená omezenost, ale velkorysost. Mnohem více strádání je v nestřídmosti, kdy se srdce člověka zříká samo sebe, aby sloužilo prvnímu, kdo mu nabídne žalostný zvuk plechových kravských zvonců.

Svatý Tomáš stanoví tři úkony této ctnosti: žádat o radu, posoudit ji a rozhodnout se. První krok na cestě k moudrosti je poznání vlastní omezenosti, to je ctnost pokory. Umění připustit, že některé problémy zcela nevyřešíme, že v mnoha případech nemůžeme postihnout všechny okolnosti, které je třeba mít při posuzování na zřeteli. Proto bychom měli mít zkušeného duchovního rádce, který by s námi sdílel upřímnou touhu milovat Boha a věrně ho následovat. Nestačí žádat jen tak o nějaký názor, musíme se obrátit na někoho, kdo nám může poradit nezištně a správně.

Potom je třeba tento názor posoudit, protože moudrost vyžaduje většinou rychlé správně rozhodnutí. Někdy je ovšem moudré naopak rozhodnutí oddálit, dokud nemůžeme všechno dobře posoudit, jindy by bylo velmi nemoudré nezačít dělat co nejdříve to, co vidíme, že se má dělat, zvláště když jde o dobro druhých.