Seznam bodů

Snažme se ve svém srdci vzbudit horlivou touhu po svatosti, i když vidíme, jak jsme plni nedokonalosti. Neděste se: jak člověk dělá pokroky v duchovním životě, tím jasněji vidí své osobní chyby. Stává se, že působení milosti se stává jakýmsi zvětšovacím sklem, ve kterém se objeví v obrovských rozměrech i to nejmenší smítko prachu nebo skoro neviditelné zrnko písku, protože duše dosáhne jisté jemnosti a dokonce pouhý nepatrný stín zatíží citlivé svědomí, kterému je vzorem Boží neporušenost. Řekni teď svému Pánu z upřímného srdce: Pane, chci být opravdu svatý, chci být tvým opravdovým učedníkem, opravdu tě chci následovat. A hned vzbuď předsevzetí, že toto své dnešní předsevzetí budeš denně opakovat.

Ježíši! Kéž bychom, my kdo se setkáváme ve tvé lásce, byli vytrvali! Kéž bychom uměli proměnit v činy všechny ty touhy, které probouzíš v našich srdcích! Ptejte se často: Proč jsem na světě? A v tomto duchu budete usilovat o dokonalé, láskyplné plnění všeho toho, co denně podnikáte. Věnujte pozornost i malým věcem. A následujme příkladu svatých, lidí jako jsme my, z masa a kostí, kteří měli také své slabosti a nedokonalosti, kteří však skrze Boží lásku uměli zvítězit i sami nad sebou. Přemýšlejme o jejich jednání a —jako včely, které si z každého květu vyberou tu nejlepší šťávu— poučme se z jejich zápasu. A všichni, vy i já, si můžeme vzít příklad i z mnoha ctností svých bližních, kteří nám často udělují lekce v práci, obětavosti, radosti… nesmíme se však příliš pozastavovat nad jejich nedostatky, to je nevyhnutelné jen tehdy, když jim můžeme bratrsky pomoci tyto nedostatky napravovat.

Nicméně někteří lidé, dobří, dokonce velmi dobří, slovy sice tvrdí, že usilují o šíření krásného ideálu naší víry, ale v praxi se spokojují s tím, že jsou povrchní a nedbalí v práci, jeví se jako lehkomyslní. Když se s těmito lidmi, kteří vyznávají křesťanství jen ústy, setkáme, měli bychom jim —s láskou a účinně— pomoci. A bude—li zapotřebí, použit onen evangelní prostředek k bratrskému pokárání: kdyby někdo byl náhle stržen k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti. Jen si dávej pozor každý sám na sebe, abys nepodlehl také i ty. Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon. A jistě, kromě toho že jsme povoláním katolíci, máme i další důvody: vyšší věk, zkušenost nebo odpovědnost, pak tím spíše bychom měli promluvit, měli bychom se snažit, aby se tito lidé vzpamatovali, aby dosáhli větší vážnosti ve své práci, měli bychom je bez ponižování usměrňovat jako dobrý otec, učitel.

Jistě nám hodně pomůže promýšlet jednání svatého Pavla: Víte sami, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali. Naopak, ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž… Už tehdy, když jsme byli u vás, jsme vám přikazovali: kdo nechce pracovat, ať nejí.

Vzpomínáte si na podobenství o milosrdném Samaritánovi? Ten člověk ležel na cestě, zraněn lupiči, kteří ho o všechno obrali. Tou cestou jde starozákonní kněz a chvíli nato levita. Oba pokračují dál a o nic se nestarají. Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil ho do hostince a staral se o něho (Lk 10, 33—34). Všimněte si, že zmíněný příklad nedává Pán jen několika vyvoleným. Když odpovídá tomu, kdo se ho ptal, ale i každému z nás, dodává: Jdi a jednej stejně i ty (Lk 10, 37).

Jestliže ve svém osobním životě nebo u druhých lidí zpozorujeme, že něco není v pořádku, že je zapotřebí duchovní i lidské pomoci, kterou my křesťané můžeme a musíme poskytnout, pak bude výrazem pravé moudrosti pomoci vhodným způsobem, důkladně, láskyplně, upřímně a beze strachu. Neměli bychom mít žádné zábrany. Je nesprávné se domnívat, že nějaký problém se dá vyřešit tím, že se na něj zapomene nebo se odloží.

Pravá moudrost vyžaduje podat vždy, když je to nutné, vhodný lék, důkladně a bez uklidňujících prostředků ránu ošetřit. Když zpozorujete sebemenší příznaky zla, když máte léčit druhé nebo sami máte být léčeni, buďte opravdoví, pravdiví. Ten, kdo ve jménu Páně léčí, musí nejprve přitlačovat daleko od rány, pak blíž a blíž, až vyjde všechen hnis a ohnisko nákazy se zcela vyčistí. Takto zacházet musíme v první řadě sami se sebou a pak s těmi, kterým jsme podle přirozeného práva nebo z lásky povinni pomoci. Mám na mysli zvláště rodiče, vychovatele a učitele.

Nikdy se nedejte zadržet nějakými pokryteckými důvody a podejte účinný lék. Chovejte se však mateřsky, jemně, tak jako jednaly naše matky, když nám léčily bolesti i bolístky, které jsme získali při svých dětských pádech. Jestliže je třeba počkat několik hodin, tak se počká. Ale nikdy víc, než je nutné, protože jednat jinak by znamenalo pohodlnost, zbabělost, a to je zcela něco jiného než moudrá opatrnost. Všichni, zvláště pak vychovatelé, musí zahnat strach a případnou ránu dobře dezinfikovat.

Je možné, že někdo našeptá lstivě do uší těch, kteří by měli léčit, ale nejsou schopni se pro to rozhodnout nebo nechtějí plnit své poslání: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný (Mt 22, 16). Nepřipusťte žádnou ironickou chválu: ti kteří neplní svědomitě své povinnosti, nejsou opravdovými mistry, protože neukazují správnou cestu. Nejsou ani pravdiví, protože s falešnou opatrností berou jako přehánění dodržování jasných norem jednání nebo dokonce pohrdají těmito normami, tolikrát ověřenými jednáním, věkem, správným sebeovládáním, znalostí lidské slabosti a láskou ke každé ovečce. Ta nás nutí promlouvat, zasahovat, projevovat zájem.

Falešné mistry ovládá strach, že zjistí pravdu. Zneklidňuje je už pouhá myšlenka na povinnost aplikovat někdy bolestnou protilátku. Nemylte se, takové jednání není moudré, ani laskavé, ani rozvážné, takový postoj je projevem bázlivosti, nedostatku odpovědnosti, nerozumnosti, hlouposti. Tito lidé se v panice snaží zabránit zlu, když už je pozdě. Nepamatují na to, že ctnost opatrné moudrosti vyžaduje dát radu včas. Ten, kdo radí, by měl mít jisté znalosti, měl by vycházet z dřívějších zkušeností, měl by mít na problém nezkalený pohled a měl by být výmluvný.

Musím se vám svěřit, že když mám něco napravovat nebo učinit nějaké rozhodnutí, které může působit nějakou obtíž, je to pro mne bolestné - jak před tímto rozhodnutím, tak i potom. A to nejsem žádná citlivka. Utěšuje mě jen myšlenka na to, že zvířata nepláčou, pláčou lidé, Boží děti. Chápu, že i pro vás bude někdy těžké chtít věrně plnit své povinnosti. Vyhýbat se za každou cenu utrpení, vymlouvat se při tom na to, že bychom mohli urazit svého bližního, je jistě pohodlné, ale ne správné. Často se těmito zábranami maskuje zahanbující útěk před vlastní bolestí. Vždyť vážně napomenout není obvykle nic příjemného. Nezapomínejte, moji drazí, že peklo je plné těch, kteří mlčeli, když měli mluvit.

Poslouchá mě teď řada lékařů. Promiňte mi mou troufalost, jestliže opět použiji příklad z medicíny. Je možné, že řeknu nějaký nesmysl, ale jde o srovnání ve sféře morální. Když chceme vyhojit nějakou ránu, musíme ji nejprve pořádně vyčistit, i její široké okolí. Každý chirurg ví velmi dobře, že to bolí, ale když to neudělá, o to víc to bude bolet později. Kromě toho je třeba dát na ránu nějaký dezinfekční prostředek, který pálí, u nás doma říkáme, že štípe. Tento prostředek bolí, ale nechceme—li, aby se rána infikovala, nezbývá nic jiného, než ho použít.

Jestliže to vše je nutné pro tělesné zdraví, třebaže se jedná jen o nepatrnou odřeninu, oč více pak ve vážných záležitostech duchovního zdraví, v důležitých neuralgických bodech lidského života vymývat, řezat, čistit, dezinfikovat, trpět! Opatrná moudrost od nás vyžaduje takto zasahovat a neutíkat od této povinnosti, protože vyhnout se jí by znamenalo nedostatek odvahy, dokonce vážný prohřešek proti spravedlnosti.

Měli byste vědět, že křesťan, který se snaží jednat správně vůči Bohu i vůči lidem, potřebuje, alespoň potencionálně, všechny ctnosti. Patrně se mě teď zeptáte: Otče, a co si mám počít se svými slabostmi? Odpovím vám: Copak nemůže léčit i lékař nemocný, dokonce chronicky nemocný? Nedovoluje mu snad jeho nemoc předepisovat správné léky i dalším nemocným? Samozřejmě. Aby mohl léčit, stačí, aby měl příslušné znalosti a dovedl je uplatňovat v praxi, stejně jako když sám bojuje s vlastní chorobou.

Byl by naivní ten, kdo by si představoval, že požadavky křesťanské lásky se plní snadno. Něco úplně jiného vidíme v běžně denní práci a bohužel i v církvi. Kdyby láska nezavazovala k mlčení, každý by mohl široce vyprávět o rozdělení, útocích, nespravedlnostech, pomlouvání, pletichaření. Musíme to prostě připustit, ale snažit se tento stav napravovat, osobně usilovat o to, abychom nikoho neranili, nikoho nepoškodili, abychom se snažili o nápravu, aniž bychom někoho ničili.

Není to nic nového. Několik let po Nanebevstoupení Krista, když ještě působili skoro všichni apoštolové a obecně panovala vroucí víra a naděje, již tehdy začalo mnoho lidí scházet z pravé cesty a nežilo Mistrovu lásku. "Je-li mezi vámi žárlivost a spory", píše svatý Pavel Korinťanům, —"nejste dost tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: Já držím s Pavlem, druhý zase: Já s Apollem, nesmýšlíte po lidsku?". Píše jim, že nechápou, že Kristus přišel, aby všechna taková rozdělení odstranil: "Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý má jen tolik, kolik mu dal Pán."

Apoštol však nezavrhuje rozdílnost: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden pro to, druhý pro ono. Ale tyto rozličné dary musí sloužit dobru církve. Chtěl bych teď prosit Pána —chcete—li, připojte se k této mé modlitbě— aby nedopustil, aby nedostatek lásky zasel v církvi rozkol. Láska je solí křesťanského apoštolátu, jestliže se sůl zkazí, jak budeme moci se vztyčenou hlavou vysvětlovat světu, že je tady Kristus?