Vzpomínáte si na podobenství o milosrdném Samaritánovi? Ten člověk ležel na cestě, zraněn lupiči, kteří ho o všechno obrali. Tou cestou jde starozákonní kněz a chvíli nato levita. Oba pokračují dál a o nic se nestarají. Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil ho do hostince a staral se o něho (Lk 10, 33—34). Všimněte si, že zmíněný příklad nedává Pán jen několika vyvoleným. Když odpovídá tomu, kdo se ho ptal, ale i každému z nás, dodává: Jdi a jednej stejně i ty (Lk 10, 37).

Jestliže ve svém osobním životě nebo u druhých lidí zpozorujeme, že něco není v pořádku, že je zapotřebí duchovní i lidské pomoci, kterou my křesťané můžeme a musíme poskytnout, pak bude výrazem pravé moudrosti pomoci vhodným způsobem, důkladně, láskyplně, upřímně a beze strachu. Neměli bychom mít žádné zábrany. Je nesprávné se domnívat, že nějaký problém se dá vyřešit tím, že se na něj zapomene nebo se odloží.

Pravá moudrost vyžaduje podat vždy, když je to nutné, vhodný lék, důkladně a bez uklidňujících prostředků ránu ošetřit. Když zpozorujete sebemenší příznaky zla, když máte léčit druhé nebo sami máte být léčeni, buďte opravdoví, pravdiví. Ten, kdo ve jménu Páně léčí, musí nejprve přitlačovat daleko od rány, pak blíž a blíž, až vyjde všechen hnis a ohnisko nákazy se zcela vyčistí. Takto zacházet musíme v první řadě sami se sebou a pak s těmi, kterým jsme podle přirozeného práva nebo z lásky povinni pomoci. Mám na mysli zvláště rodiče, vychovatele a učitele.