Z mnoha událostí, které nám líčí evangelisté, si vyberme některé a rozjímejme o nich; začněme tím, jak Ježíš jednal s dvanácti apoštoly. Apoštol Jan líčí onen první rozhovor tak působivě, že se na to nedá zapomenout. „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho (Jan 1,38–39).

Božský i lidský rozhovor, který zcela změnil život Jana a Ondřeje, Petra, Jakuba a dalších, rozhovor, který připravil jejich srdce, aby naslouchala naléhavým slovům, která k nim Ježíš promlouval na břehu Galilejského moře. Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry – Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4,18–20).

Po tři následující roky žije Ježíš spolu se svými učedníky, poznává je, odpovídá na jejich otázky, rozptyluje jejich pochybnosti. Je to Rabbi, Mistr, který mluví s autoritou. Mesiáš poslaný od Boha. Ale zároveň je přístupný, blízký. Jednoho dne se Ježíš uchýlil stranou, aby se modlil. Učedníci byli poblíž, patrně se na něj dívali a snažili se uhodnout, co říká. Když se vrátil, jeden z nich mu řekl: Domine, doce nos orare, sicut docuit et Ioannes discipulos suos, Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky. Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé“ (Lk 11,1–2).

S autoritou Boha a s láskou člověka přijímá Pán apoštoly, kteří, udivení plody své první mise, mu vyprávějí o prvních výsledcích svého apoštolského působení: Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte (Mk 6,31).

Podobná scéna se opakuje ke konci Ježíšova pobytu na zemi, krátce před nanebevstoupením: Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ (Jan 21,4–7).

A na břehu je očekává Bůh. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a (vedle) chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, (bylo jich) stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu (Jan 21,9–13).

Takovou ohleduplnost a lásku projevuje Ježíš nejen vůči malé skupině učedníků, ale vůči všem. Vůči zbožným ženám, vůči představitelům velerady, jako byl Nikodém, i vůči publikánům, jako byl Zacheus, vůči nemocným i zdravým, vůči zákoníkům i pohanům, vůči jednotlivcům i vůči zástupům.

Evangelia nám vyprávějí o tom, že Ježíš neměl kam hlavu složit, ale také o tom, že měl důvěrné a milované přátele, kteří by ho rádi přivítali ve svém domě. Evangelia mluví o jeho soucitu s nemocnými, o jeho bolesti nad nevědomými a mýlícími se, o jeho rozhořčení nad přetvářkou. Ježíš pláče po smrti Lazara, rozzlobí se na kupce, kteří znesvěcují chrám, je dojat bolestí vdovy z Naimu.