Seznam bodů

Je mnoho křesťanů, kteří jsou přesvědčeni, že vykoupení je určeno pro celý svět a že musí existovat nějaké duše — nevědí které —, jež spolu s Kristem přispívají k jeho uskutečnění. Ale vidí je v časovém úseku staletí, mnoha staletí…: trvalo by věčnost, kdyby se mělo uskutečnit v rytmu jejich odevzdání se. Tak jsi uvažoval ty, než tě přišli „probudit“.

Odevzdání se je prvním krokem na dráze oběti, radosti, lásky, na cestě spojení s Bohem. — A tak se celý život naplňuje svatým bláznovstvím, které způsobuje, že se štěstí nachází tam, kde lidská logika nevidí nic jiného než negaci, utrpení, bolest.

„Proste za mne“ — říkal jsi — „abych byl tak velkorysý, abych pokročil kupředu, abych se změnil tak, že bych jednoho dne mohl být užitečný.“

Dobrá. — Ale co děláš pro to, aby tato předsevzetí byla účinná?

Často se ptáš, proč duše, které měly to štěstí znát Ježíše už od svého dětství, tolik váhají odpovědět tím nejlepším, co mají: svým životem, rodinou, svými iluzemi.

Podívej: ty, právě proto, že jsi dostal „všechno“ naráz, jsi povinen ukázat svou velkou vděčnost Pánu — tak by reagoval slepec, který náhle znovu nabyl zraku — zatímco ostatní ani nenapadne, že mají děkovat za to, že vidí.

Ale… to nestačí. Denně musíš pomáhat těm, kdo tě obklopují, aby projevovali svou vděčnost za to, že jsou dětmi Božími. Jestliže to neděláš, neříkej mi, že jsi vděčný.

Přemýšlej o tom důkladně: je velmi málo toho, co se ode mne žádá, proti tomu mnohému, co se mi dává.

Ty, jenž se nemůžeš rozhodnout odstartovat, uvažuj o tom, co mi napsal jeden tvůj bratr: „Stojí to hodně, ale jakmile se jednou udělá “rozhodnutí„, jak šťastně si člověk vydechne, že už je konečně na cestě!“

„Tyto dny“ — říkals mi — „proběhly šťastněji než jindy.“ — A já ti bez váhání odpověděl: „Protože jsi žil trochu odevzdaněji než obyčejně.“

Pánovo volání — povolání — se vždycky představuje takto: „Chce-li někdo přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Ano, povolání vyžaduje vzdání se, oběť. Ale jak příjemná je oběť — opravdu „gaudium cum pace“ — radost a pokoj, jestliže vzdání se je úplné!

Když s vámi hovořili o osobní angažovanosti, vaší reakcí byla tato úvaha: „V tom případě bych mohl udělat toto…, v jiném bych musel udělat zase tohle…“

Odpověděli vám: „Tady s Pánem nečachrujeme. Boží zákon, Pánovo pozvání, se buď přijme, nebo se nechá bez povšimnutí. Je nutné se rozhodnout: buď vpřed, bez jakékoliv rezervy a s velkou odvahou, nebo odejít. >Qui non est mencum…< — Kdo není se mnou, je proti mně.“

Od nedostatku velkorysosti je k vlažnosti jenom krok.

Abys to nenapodoboval, opisuji z jednoho dopisu tento příklad zbabělosti: „Ovšem, že jsem vám velice vděčný, že si na mne vzpomenete, protože potřebuji hodně modliteb. Ale také bych vám byl vděčný, až budete žádat Pána, aby ze mne udělal >apoštola<, abyste se nesnažil ho žádat, aby ode mne požadoval odevzdání mé svobody.“

Jeden tvůj známý, velice inteligentní, dobrý a spořádaný člověk, říkal: „Plnit zákon, ale s mírou, bez překročení jisté meze, co možná nejstřízlivěji“.

A dodával: „Hřešit? Ne. Ale dát se — také ne.“

Jsou skutečně politováníhodní tito ubozí, vypočítaví lidé, neschopní obětovat se, odevzdat se vznešenému ideálu.

„Aure audietis, et non intelligentis: et videntes videbitis, et non perspicietis.“ Jasná slova Ducha svatého: „Slyší vlastníma ušima a nerozumí; dívají se vlastníma očima, ale nechápou.“

Proč se zneklidňuješ, že se někteří, když „vidí“ apoštolát a poznají jeho velikost, neodevzdají? Klidně se modli a vytrvej na své cestě: Jestliže se tito neodevzdají, přijdou jiní!

Od té doby, co jsi mu řekl „ano“, se s postupujícím časem mění i barva horizontu, který se každým dnem stává krásnějším a září stále rozlehlejší a prosvětlenější. Ale musíš i nadále říkat „ano“.

Panna Maria, učitelka odevzdání se bez hranic. — Vzpomínáš si? S chválou, jí určenou, potvrzuje Ježíš Kristus: Ten, kdo plní vůli mého Otce, ten, ta, je moje matka!…

Žádej tuto dobrou Matku, aby v tvé duši nabývala na síle — síle lásky a osvobození — její odpověď příkladné velkorysosti: „Ecce ancilla Domini!“ — „Hle služebnice Páně!“

Vyprávěl jsem ti o obzorech, které se otevírají před našima očima, a o cestě, kterou musíme ujít. Nemám nic, co by mě zdržovalo! Prohlásil jsi, jakoby udiven, že nic takového „nemáš“…

Vryj si to do paměti: nic takového nemáš mít!

Možná, že pro tebe bude také užitečná nadpřirozená vynalézavost — bystrost z vůle pramenící lásky —, kterou osvědčila jedna Bohu velmi oddaná duše, která si před různými povinnostmi říkala: „Už je čas, aby ses doopravdy rozhodl dělat něco, co by stálo za to.“

Děsila tě cesta Božích dětí, protože ve jménu Pána na tebe naléhali, abys dostál svým slibům, aby ses zapřel, abys vyšel ze své věže ze slonoviny. Vymluvil ses…—, a přiznám se ti, že mě vůbec neudivuje ten náklad, který tě tíží: směs komplexů a překrucování, strojenosti a skrupulí, které tě činí zbytečným. Nezlob se, když ti říkám, že ses choval s menší odvahou — jako bys byl horší nebo méněcennější — než zkažení lidé, odvážní hlasatelé zla.

„Surge et ambula!“ — Vstaň a choď, rozhodni se! Ještě se můžeš osvobodit od tohoto neblahého břemene, jestliže s milostí Boží posloucháš, co On od tebe žádá, a především jestliže mu pomáháš plně a ochotně.