Seznam bodů

Dítě Boží nemá strach ze života ani ze smrti, protože základ jeho duchovního života tvoří vědomí Božího synovství: Bůh je můj Otec, pomysli si, je Původcem všeho dobra, je veškeré Dobro.

Chováme se však, ty i já, jako opravdové děti Boží?

Způsobilo mi radost poznání, že jsi pochopil má slova: Ty i já musíme pracovat, žít i zemřít jako zamilovaní, a tak budeme věčně žít.

Pán vítězí vždycky. Jsi—li jeho nástrojem, staneš se také vítězem, protože tvé bitvy jsou Boží bitvy.

Svatost spočívá právě v tom, že během života bojujeme o vlastní věrnost a v hodině smrti radostně přijímáme Boží vůli.

Až budeš přijímat našeho Pána v eucharistii, poděkuj mu z celé své duše za jeho laskavou přítomnost.

Nezastavil ses a neuvažoval o tom, že už celá staletí je očekáván příchod Mesiáše? Patriarchové i proroci prosili spolu se všemi lidmi Izraele: „Přijď, Pane, vždyť země žízní po tvém příchodu“.

Kéž by bylo takové i tvé očekávání lásky.

Také nyní, v době zloby všech, kteří odmítají Boha, je země velmi blízko Nebesům.

Psal jsi: „Simile est regnum caelorum… Království nebeské je jako poklad… Tato pasáž ze svatého evangelia zapustila kořeny v mé duši. Kolikrát jsem ji četl, aniž bych pochopil její podstatu a její božský podtext.“

Skromný člověk musí prodat úplně všechno, aby dosáhl svého pokladu, vzácné perly Slávy.

Navaž rozhovor s Pannou Marií a svěř se jí: „Má Paní, k tomu, abych mohl prožívat ideály, které Bůh vložil do mého srdce, potřebuji vzlétnout co nejvýše.“

Nestačí oprostit se s pomocí Boží od věcí tohoto světa a uvědomit si, že jsou jen bláto. Ba co víc: ani kdyby sis celý nesmírný vesmír podložil pod nohy, abys byl blíž k nebi, nestačilo by to!

Potřebuješ vzlétnout, aniž by ses opíral o cokoliv zdejšího, musíš jít za hlasem a dechem Ducha svatého. Namítáš: Na mých křídlech je však nalepena špína a letité bláto.

Přesto jsem trval na svém: Obrať se na svatou Pannu. „Maria,“ opakuj, „vždyť stěží dokážu vzlétnout a země mě přitahuje jako zpropadený magnet! Paní, ty dokážeš, že moje duše vyrazí s konečnou platností slavným letem končícím v Srdci Páně.“

Důvěřuj jí, protože Ona ti naslouchá.

Uvědom si, jak je našemu Pánu milé vonné kadidlo, které se pálí na jeho počest. Uvědom si také, jak malou cenu mají věci pozemské. Vždyť skončí, sotva započnou.

V nebi tě na rozdíl od toho očekává velká Láska — prostá zrady i klamu, plná krásy, velikosti, moudrosti. Nikdy jí nebudeš přesycen. Nasytí tě, ale nepřesytí.

Z nadpřirozeného hlediska, v klidu a míru posuzuj věci, osoby, události… pohlížej na ně očima věčnosti.

Postaví—li se ti pak do cesty jakákoliv, z lidského hlediska sebevětší překážka, pozdvihni oči k nebi a uvidíš, jak nepatrná ti bude připadat.

Jsme—li v blízkosti Krista a kráčíme v jeho šlépějích, musíme z celého srdce milovat chudobu i ztráty a odpoutat se od věcí pozemských.

V oblasti duchovního života musíme mnohdy umět prohrávat na zemi, abychom zvítězili v nebi. — Jen tak budeme vítězit vždycky.

Vyprávěl jsem ti o osobách, které sice nebyly pokřtěny, ale dojatě mi sdělovaly: „Skutečně chápu, že svaté duše musejí být šťastné, protože pohlížejí na všechny události očima povznesenýma nad věci pozemské, očima věčnosti.“

Kéž by ti nechyběl tento nadhled, dodal jsem, abys žil v souladu se zalíbením, které v tobě nalezla svatá Trojice.

Ujišťuji tě, že budeme—li my, děti Boží, chtít, přispějeme významně k osvětlování lidské práce i lidského života věčnou a božskou září, kterou se Pánu zachtělo vložit do našich duší.

Kdo však „tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on,“ jak učí svatý Jan. To znamená jít cestou, která vždy vede ke slávě, ale - také vždy - prochází obětí.

Jaké zklamání čekalo ty, kteří spatřili světlo falešného apoštola, chtěli vystoupit z vlastní temnoty a přiblížit se k jeho jasu! Běželi, aby se k němu rychle dostali. Snad cestou ztráceli i cáry vlastní kůže… Někteří z touhy po světle za sebou zanechávali také kusy své duše… Již se přibližují k falešnému apoštolovi… a všude kolem je jen zima a tma. Zima a tma nakonec naplní zlomená srdce těch, kteří na pouhou chvilku uvěřili ideálu.

Špatnou práci odvedl falešný apoštol. Zklamaní lidé, kteří přišli vyměnit své vlastní tělo za sálající řeřavé uhlí, za vzácný klenot lásky k bližnímu, sestupují znovu na zem, odkud přišli… Sestupují s vyhaslým srdcem, které je spíše kusem ledu, obaleným mlhou zatemňující jejich rozum.

Falešný apoštol paradoxů — to je výsledek tvé práce. Vždyť se Kristus objevuje pouze ve tvé řeči, ne však ve tvých skutcích. Vábíš světlem, které ti chybí, postrádáš teplo lásky, předstíráš starost o cizí, a zanedbáváš své vlastní, jsi lhář a lež je dcerou ďábla… Z těchto důvodů pracuješ pro ďábla, mateš následovníky Pána, a i kdybys zde častokrát uspěl, běda ti ve dnech příštích, až přijde naše přítelkyně smrt a ty poznáš hněv Soudce, jehož nelze nikdy ošálit.

Nechci paradoxy, Pane, nikdy!

Toto je bezpečná cesta: pokorou ke Kříži a z Kříže společně s Kristem k nesmrtelné slávě jeho Otce.

Jak mě potěšila epištola z onoho dne! Duch svatý nás prostřednictvím svatého Pavla seznamuje s tajemstvím nesmrtelnosti a Slávy. My všichni lidé toužíme po věčném životě.

Chtěli bychom zvěčnit ty okamžiky svého života, které pokládáme za šťastné. Chtěli bychom oslavovat vlastní památku. Chtěli bychom učinit nesmrtelnými vlastní ideály. Proto ve chvílích zdánlivého štěstí, kdy máme něco, co mírní naši bezmocnost, všichni přirozeně vyslovujeme přání: „Navždy, navždy…“

Jak moudrý je ďábel! A jak dobře poznal lidské srdce! „Budete jako Bůh,“ řekl prvním lidem. To však byl krutý podvod. Svatý Pavel v tomto listě Filipanům poukazuje na božské tajemství, jak dosáhnout nesmrtelnosti a Slávy: Ježíš se sám sebe zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí…

Abychom mohli následovat Krista v jeho slávě i v jeho konečném vítězství, je třeba se nejprve podílet na jeho oběti a ztotožnit se s Ním, když byl mrtev na Kalvárii.

Nebuď roztržitý, nepopouštěj uzdu své představivosti, žij sám sebou a dostaneš se blíže k Bohu.

Pomáhej mi opakovat do uší toho i onoho… a všech: věřící hříšník musí být nutně nešťastný a zklamaný, i kdyby dosáhl veškerého štěstí pozemského.

Je pravda, že důvod, který nás opravňuje nenávidět hřích, dokonce i ten lehký, a který musí všechny povzbuzovat, má nadpřirozený původ. Vždyť Bůh, v celé své nekonečnosti, nenávidí hřích nejvyšší, věčnou a nutnou nenávistí, protože zlo je pravým opakem nekonečného dobra… První význam, na který jsem poukázal, nás však může dovést k tomu poslednímu.

Tolik budeš mít svatosti, kolik budeš mít umrtvování z Lásky.

Rozpoutalo se kruté pronásledování a jistý kněz se modlil: Ježíši, dej, ať každý svatokrádežný oheň posílí můj oheň Lásky a zadostiučinění.

Uvědomuješ si krásu, velikost i důležitost apoštolského poslání a tvrdíš, že tě rozbolí hlava při pomyšlení na cestu, kterou je ještě třeba ujít. Kolik duší čeká! Cítíš se přešťasten a nabízíš se Ježíši za otroka. Toužíš po Kříži, bolesti, Lásce a duších… Nechtěně, bezděčným pohybem Lásky rozevíráš paže a otvíráš dlaně, aby tě On přibil na svůj požehnaný Kříž: aby ses stal jeho otrokem — Serviam! — to znamená vládnout.

Dojala mě vroucí prosba vycházející z tvých úst: „Můj Bože, chci být milý v tvých očích, na ničem jiném mi nezáleží. Matko neposkvrněná, učiň, aby mě podněcovala pouze Láska.“

Budu—li milovat, nebude pro mne existovat peklo.

Jak krásné je žít z Boha! A jak je dobré nepřát si nic jiného než jeho Slávu!

Chceš—li skutečně získat věčný život a věčnou slávu, uč se vzdávat svých osobních ušlechtilých ambicí.

Nespojuj své vlastní já se svým zdravím, jménem, povoláním, prací, s každým svým krokem… Jak nepříjemné to je! Zřejmě jsi zapomněl, že nic nepatří tobě, ale že všechno je Jeho.

Až se budeš občas — možná bezdůvodně — cítit pokořený, až ti bude připadat, že by se měl prosadit tvůj názor, a zjistíš, že se neustále vynořuje tvé „já“, opakující, že všechno je jen tvé, tvé a tvé…, přesvědč se, že maříš čas a že potřebuješ, aby „zabili“tvé sobectví.

Radím ti, abys nevyhledával chválu, a to ani v případě, že by sis ji zasloužil. Lépe je působit skrytě, aby to nejkrásnější a nejušlechtilejší z naší činnosti i z našeho života zůstalo skryto… Jak velká věc je stát se malým! Deo omnis gloria! Všechna sláva Bohu.

Ve chvílích zármutku říkala jedna duše Pánu: „Můj Ježíši, co ti mohu dát, když nemám nic jiného než svou čest? Kdybych byl měl bohatství, byl bych ti je odevzdal. Kdybych byl měl ctnosti, využil bych každou z nich ke službě tobě. Měl jsem pouze čest a tu jsem ti dal. Buď požehnán! Je jasné, že se dostala do dobrých rukou!“

Hlína byla mým počátkem a země je dědictvím celého mého rodu. Kdo jiný než Bůh si zasluhuje chválu?

Až pocítíš, že v tobě vře pýcha — zpupnost a sebeláska! —, která z tebe činí nadčlověka, nadešel čas, abys řekl: „Ne!“ Pak si vychutnáš radost dobrého dítěte Božího, které kráčí po zemi sice s chybami, ale dělajíc dobro.

Sancta Maria, stella maris — svatá Maria, hvězdo mořská, veď nás!

Volej takto s jistotou, vždyť není bouře, která by nechala ztroskotat přesladké Srdce Panny Marie. Až zjistíš, že se blíží bouře, uchyl se do jistého útočiště, kterým je Maria, a nebude ti hrozit ztroskotání ani potopení.