Seznam bodů

Bůh Otec nám dává ve svém milosrdenství v Srdci svého Syna infinitos dilectionis thesauros, nevyčerpatelný zdroj darů a milostí. Chceme-li důkaz o tom, že nás Bůh miluje – že nejenže vyslýchá naše modlitby, ale ještě je předchází –, stačí přečíst si u svatého Pavla: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32).

Milost obnovuje člověka zevnitř a dělá z něho – z člověka hříšného a zatvrzelého – dobrého a věrného služebníka (srov. Mt 25,21). A pramenem všech milostí je láska, kterou Bůh projevuje nejen slovy, ale i skutky. Boží láska působí, že druhá osoba Nejsvětější Trojice, Slovo, Syn Boha Otce, bere na sebe naše tělo, to znamená naši lidskou přirozenost, kromě hříchu. A toto Slovo je Verbum spirans amorem, Slovo, které je původcem lásky.

Tato láska se nám zjevuje ve vtělení, ve spasitelském úsilí Ježíše Krista na této zemi, až po oběť nejvyšší na kříži. A na kříži se projevuje dalším znamením: jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Voda a krev Ježíše Krista k nám mluví o naprostém odevzdání se z lásky až do krajnosti, až k onomu consummatum est (Jan 19,30), dokonáno je!

Když se o dnešním svátku zamýšlíme nad hlavními tajemstvími naší víry, žasneme nad tím, jak tyto nejzákladnější pravdy – láska Boha Otce, která dává svého Syna, a láska Syna, která ho vede na Golgotu – jsou vyjádřeny velmi lidskými gesty. Bůh se na nás neobrací jako mocný vládce, ale přichází k nám a bere na sebe přirozenost služebníka, stává se jedním z lidí (srov. Flp 2,7). Ježíš se nikdy nechová cize nebo povýšeně, i když v letech jeho působení lze někdy vidět, že je rozhořčen, protože ho bolí lidská zloba. Ale jestliže budeme jenom trochu pozorní, hned uvidíme, že jeho rozhořčení a jeho hněv vycházejí z lásky. Jsou pro nás další výzvou, mají nás vyrvat z nevěry a hříchu. Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, který má umřít – praví Pán, Hospodin. Obraťte se a budete žít! (Ez 18,32). Tato slova nám objasňují celý Kristův život a my tak můžeme pochopit, proč k nám přichází se srdcem z masa, se srdcem, jako je to naše, a že je to opravdový důkaz lásky, svědčící o nevýstižném tajemství Boží lásky.

Poznávat Srdce Ježíše Krista

Musím vám svěřit něco, co je pro mne jednak důvodem ke smutku, jednak pobídkou k činnosti: je to pomyšlení na lidi, kteří dosud nepoznali Krista, kteří ani netuší, jaká blaženost nás očekává v nebi, a kteří se zde na zemi honí jako slepí za radostí, aniž znají její skutečné jméno, nebo kteří nevědí kudy kam a bloudí po cestách, které je vzdalují od skutečného štěstí. Lze velmi dobře pochopit, co asi pociťoval svatý Pavel, když měl v městě Troadě vidění: Stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst (Sk 16,9–10).

Necítíte i vy, že nás Bůh volá, že – skrze to všechno, co se kolem nás děje – nás pobízí, abychom hlásali radostnou zvěst o Ježíšově příchodu? Ale my křesťané své povolání často zlehčujeme, upadáme do povrchnosti, ztrácíme čas různým dohadováním a rozepřemi. Anebo, a to je ještě horší, je hodně takových, kdo se falešně pohoršují nad tím, jak někdo prožívá některé stránky své víry, nebo se pozastavují nad některými pobožnostmi, a místo toho, aby oni našli správnou cestu a snažili se žít, jak to považují za správné, jenom vše maří a kritizují. V životě křesťanů jistě může být – a skutečně je – mnoho nedostatků. Ale co je důležité, to přece nejsme my a naše nedostatky. Jediné, na čem záleží, je on, Ježíš. Máme mluvit o Kristu, a ne o sobě.

Tyto mé úvahy jsou vyvolány jistými poznámkami, že prý v úctě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova dochází ke krizi. K žádné takové krizi nedochází; opravdová úcta vždy byla a stále je živým postojem plným lidského i nadpřirozeného smyslu. Plody této úcty byly a jsou dobré plody obrácení, odevzdání, plnění Boží vůle, láskyplného pronikání do tajemství vykoupení.

Zcela jinou záležitostí je ovšem zbytečně přemrštěná záliba v citovém projevu, nemající nic společného s učením církve. Ani mně se nelíbí přezdobené obrazy, taková zpodobení Nejsvětějšího Srdce, která nemohou vzbuzovat zbožnou úctu u osob se zdravým rozumem a nadpřirozeným křesťanským cítěním. Není ale dobré dělat z nějakých nešvarů, které beztak vymizí samy od sebe, věroučný problém.

Jestliže však existuje nějaká krize, pak je to krize srdcí těch, kdo nedokáží – kvůli své krátkozrakosti, sobectví, nedostatečnému rozhledu – vidět nezměrnou lásku našeho Pána Ježíše Krista. Církev v liturgii dnešního svátku nabízí podněty pro opravdovou zbožnost: ve čtení mše svaté je to text od sv. Pavla, ve kterém nám navrhuje program rozjímavého života – poznání i lásku, modlitbu i život –, který začíná úctou k Ježíšovu Srdci. Sám Bůh nás ústy apoštola zve, abychom kráčeli touto cestou: Aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnou plné míry Božích (darů) (Ef 3,17–19).

Plná míra Božích darů se nám zjevuje a dává v Kristu, v Kristově lásce, v Kristově Srdci. Protože v tomto Srdci přebývá celá plnost božství tělesně (Kol 2,9). Proto, když se ztratí ze zřetele tento velký Boží záměr – proud lásky, který se začal řinout na svět vtělením, vykoupením a sesláním Ducha svatého –, nelze pochopit pozornou lásku Srdce našeho Pána.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.