Seznam bodů

Naděje adventu

Na tuto první neděli adventní, teď, kdy začínáme počítat dny, dělící nás ještě od Spasitelova narození, bych nechtěl říci nic víc. Uvažovali jsme o křesťanském povolání: jak v nás Pán vložil svou důvěru, abychom vedli lidi ke svatosti, přiváděli je blíž k němu, začleňovali je do církve, šířili ve všech srdcích Boží království. Pán chce, abychom byli oddaní, věrní, citliví, plní lásky. Chce, abychom byli svatí, celí jeho.

Na jedné straně pýcha, smyslnost, omrzelost, sobectví; na straně druhé láska, oddanost, milosrdenství, pokora, oběť, radost. Musíš si vybrat. Jsi povolán k životu víry, naděje a lásky. Nesmíš mířit nízko a setrvávat v nenáročné lhostejnosti.

Viděl jsem jednou orla uzavřeného v železné kleci, špinavého, napůl oškubaného. Ve spárech držel kus zdechliny. Musel jsem myslet na to, co by se stalo, kdybych ztratil povolání, které jsem dostal od Boha. Bylo mi toho osamělého a uvězněného orla líto, neboť byl zrozený k tomu, aby vzlétl do výše a hleděl k slunci. My můžeme vystoupit až k pokorným výšinám Boží lásky a služby všem lidem. Ale zato nesmí být v duši žádný temný koutek, do kterého by nemohlo padnout sluneční světlo Krista. Pryč se všemi starostmi, které nás od něho dělí: Kristus ve tvém rozumu, Kristus na tvých rtech, Kristus ve tvém srdci, Kristus ve tvých skutcích. Celý tvůj život – tvé srdce a tvé skutky, tvůj rozum a tvá slova – naplněný Bohem.

Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení (Lk 21,28), slyšeli jsme v evangeliu. Adventní doba je doba naděje. Ale panorama našeho křesťanského povolání, opravdovost života, kterým jako červená nit prochází přítomnost Boha, našeho Otce, může a musí být každodenní skutečností.

Pros o to se mnou Pannu Marii a představuj si, jak asi trávila tyto měsíce v očekávání Syna, který se měl narodit, a Panna Maria se přičiní, aby se z tebe stal alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus.

Právo na soukromí

Vraťme se k uzdravení člověka od narození slepého. Kristus odpověděl učedníkům, že ono neštěstí není následek hříchu, ale příležitost, aby se projevila Boží moc. A s překvapující prostotou rozhodne, že slepý prohlédne.

Pro onoho člověka přináší teď toto štěstí trápení. Nenechají ho v klidu. Nejdřív jsou tu sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat (Jan 9,8). Evangelium nevypráví o tom, že by se radovali, říká jen, že tomu nemohli uvěřit, ačkoli uzdravený neustále tvrdil, že ten, který byl slepý a teď vidí, je jedna a táž osoba, totiž on sám. Nedovolí mu, aby se radoval ze svého štěstí, vedou ho k farizeům; ti se ho pochopitelně ptají, jak se stalo, že prohlédl. Tak to poví znovu: Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím (Jan 9,15).

Ale farizeové chtějí dokázat, že to, co se stalo – velké dobrodiní a velký zázrak –, se vůbec nestalo. Někteří skrývají svou zaujatost za malichernými, pokryteckými důkazy. Přece uzdravoval v sobotu; a protože se v sobotu nesmí pracovat, popírají zázrak. Jiní začínají tím, co bychom dnes nazvali vyptáváním. Jdou k rodičům slepého od narození: Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí? (verš 19). Strach před úřady vedl rodiče k odpovědi, která dostačí všem požadavkům vědecké metodiky: Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe! (v. 20–21). Organizátoři tohoto dotazování nemohou věřit, protože nechtějí věřit: Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „(…) My víme, že ten člověk“ – Ježíš Kristus – „je hříšník“ (v. 24).

Několika málo slovy vykreslí zpráva svatého Jana příklad neslýchaného útoku na základní právo, které od přirozenosti patří každému člověku: právo na to, aby s ním bylo zacházeno s úctou.

Tento námět je stále aktuální. Nebylo by těžké ukázat v dnešní době případy takové agresivní zvědavosti, která vede k chorobnému vnikání do soukromého života druhých lidí. I minimální smysl pro spravedlnost vyžaduje při vyšetřování pravděpodobného přestupku opatrnost a zdrženlivost, aby se pouhá možnost nepředkládala jako skutečnost. A když něco nejenže není přestupek, ale je to dokonce něco dobrého, pak musíme prohlásit, že chorobný sklon rozšiřovat takové věci je zvrácenost.

Proti kupčíkům s podezíráním, kteří, jak se zdá, organizují obchod s intimní sférou člověka, je nutné hájit důstojnost každé osoby, její právo na mlčení. Tato obhajoba je záležitostí všech poctivých lidí, ať jsou křesťany nebo ne, neboť v sázce je společenská hodnota: každý člověk má právo, aby byl tím, čím je; aby se nevydával na odiv a nedovolil, aby radosti, starosti a bolesti pronikly za kruh rodiny; aby dále bez okázalostí konal dobro a z ryzí lásky pomáhal potřebným, aniž by musel tuto službu bližním zveřejňovat, tím méně vystavovat vlastní nitro křivému a indiskrétnímu pohledu lidí, pro které vnitřní život člověka neznamená nic víc než podnět k bezcitnému posměchu.

Ale jak je těžké uniknout tomuto útočnému slídění! Přibylo způsobů, jak někoho nenechat v klidu; vzpomeňme si na možnosti techniky a také na určité, běžné druhy argumentace, proti kterým se může člověk jen těžko bránit, nechce-li ztratit svou dobrou pověst. Někdy se tak prostě předpokládá, že všichni lidé jednají špatně; v takovém myšlenkovém schématu se přirozeně jeví nevyhnutelná sebekritika – mea culpa (má vina). Jestliže na sebe někdo nenaháže hromadu bláta, soudí se z toho, že je nejen darebák, ale navíc také drzý pokrytec.

Občas se postupuje jinak. Někdo řekne nebo napíše pomluvy a potom rozhlásí, že je ochotný předpokládat vaši čestnost, ale jiní lidé asi ne; ti že by mohli rozšiřovat, že jste zloděj: Chcete tedy, prosím, dokázat, že nejste zloděj? Nebo řeknou: Vždycky jste tvrdil, že vaše jednání je bezúhonné, ryzí, poctivé; nechtěl byste, prosím, znovu zkoumat, zda přece jen není špinavé, nečisté a prolhané?