Seznam bodů

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Chléb a žeň: společenství se všemi lidmi

Ježíš je – jak jsem řekl na začátku – rozsévač, který skrze křesťany pokračuje ve své božské setbě. Kristus svírá obilí ve svých probodených rukou, smáčí je svou krví, omývá je, čistí je a rozhazuje do brázdy, kterou je svět. Rozhazuje zrna jedno za druhým, aby každý křesťan mohl ve svém prostředí vydávat svědectví o plodnosti smrti a vzkříšení našeho Pána.

Jsme-li v Kristových rukou, měli bychom se sytit jeho spasitelskou krví, nechat se rozhazovat jako zrna, přijímat svůj život podle Boží vůle. A přesvědčovat se, že, aby semeno přineslo úrodu, musí padnout do země a odumřít (srov. Jan 12,24–25). Teprve potom vyroste stéblo a na něm klas. Z klasu je pak chléb, který bude Bohem proměněn v Kristovo tělo. Tak se znovu spojíme s Kristem, který byl naším rozsévačem. Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17).

Mějme stále na paměti, že žádný plod nevyroste bez předchozí setby, je tedy třeba velkoryse rozhazovat Boží slovo, pracovat na tom, aby lidé poznali Krista a pocítili po něm hlad. Tento svátek Corpus Christi – svátek Těla Kristova, chleba života – je vhodnou příležitostí, abychom se zamysleli, nad tímto hladem, který lze v dnešním světě pozorovat: hladem po pravdě, po spravedlnosti, po jednotě a po míru. Tváří v tvář hladu po míru bychom měli opakovat se svatým Pavlem: Kristus je náš pokoj, pax nostra (Ef 2,14). Hlad po pravdě nám má připomenout, že Ježíš je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Těm, kdo usilují o jednotu, bychom měli ukázat Krista prosícího, abychom byli consummati in unum, v dokonalé jednotě (Jan 17,23). Hlad po spravedlnosti nás má dovést k původnímu zdroji svornosti mezi lidmi: musíme si uvědomit, že jsme děti jednoho Otce, tedy bratři.

Mír, pravda, jednota, spravedlnost. Jak se to zdá někdy obtížné překonávat různé bariéry bránící lidskému soužití! A přece, my křesťané, jsme povoláni, abychom uskutečňovali tento velký zázrak bratrství, abychom s pomocí Boží milosti dosáhli toho, že se lidé budou chovat křesťansky, budou nést břemena jedni druhých (srov. Gal 6,2), jsme povoláni žít přikázání lásky, která je svorníkem dokonalosti a naplněním zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10).

Kristus – Pán světa

Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, že Kristus, kterého jsme viděli v Betlémě jako roztomilé dítě, je pánem světa: neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, on smířil s Otcem všechny věci a ustanovil mír mezi nebem a zemí skrze krev, kterou vylil na kříži (srov. Kol 1,11–16). Nyní Kristus kraluje po pravici Otce, tak zvěstují oni dva bíle odění andělé učedníkům, když po nanebevstoupení Páně hleděli v úžasu k nebi: Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe (Sk 1,11).

Skrze něj kralují králové (srov. Př 8,15), ovšem s tím rozdílem, že lidské vlády jsou pomíjivé, ale Kristovo království bude trvat na věky a navždy (Ex 15,18), jeho království je království věčné, jeho moc trvá po všechna pokolení (Dan 3,100).

Kristovo království není jen nějaký slovní obrat ani řečnický obraz. Kristus žije, také jako člověk, s tím samým tělem, které dostal při vtělení, s kterým vstal z mrtvých po utrpení na kříži, a stále žije oslaven v osobě Slova, se svou lidskou duší. Kristus, skutečný Bůh a člověk, žije a kraluje a je pánem světa. Pouze v něm má vše, co žije, život.

A proč se tedy nyní nezjeví v celé své slávě? Protože jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36), ačkoliv je ve světě. Ježíš odpověděl Pilátovi: Já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (Jan 18,37). Ti, kdo od Mesiáše očekávali viditelnou světskou moc, se zmýlili, neboť Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý (Řím 14,17).

Pravda a spravedlnost, pokoj a radost, jaké dává Duch svatý. To je Kristovo království: Boží působení pro spásu lidí, které vyvrcholí na konci věků, až Pán, který sídlí na nebesích, přijde lidi soudit.

Kristus při svých kázáních na této zemi nenabízí žádný politický program, ale říká: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království (Mt 3,2; 4,17), posílá své apoštoly, aby hlásali tuto radostnou zvěst (srov. Lk 10,9), a učí, abychom v modlitbě prosili o příchod tohoto království (srov. Mt 6,10). Boží království a jeho spravedlnost, svatý život, máme především hledat (srov. Mt 6,33), to je to jediné potřebné (srov. Lk 10,42).

Spása, o které káže náš Pán Ježíš Kristus, je výzvou pro všechny lidi: Stalo se, žejeden král vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu (Mt 22,2–3). Proto Pán říká, že Boží království je mezi vámi (Lk 17,21).

Z díla spásy není vyloučen nikdo, když se svobodně podvolí tomu, co Kristus tak láskyplně požaduje: znovu se narodit (srov. Jan 3,5), stát se dítětem s upřímným srdcem, být prostý (srov. Mk 10,15; Mt 18,3; 5,3) a vypudit ze srdce všechno, co ho odvádí od Boha. Ježíš vyžaduje skutky, nejen slova (srov. Mt 7,21). A také neohrožené úsilí, protože pouze ti, kdo bojují, si zaslouží věčné dědictví.

Na této zemi nedojde k dokonalému uskutečnění tohoto království, to je, ke konečnému soudu rozhodujícímu o spáse nebo odsouzení. Nyní je toto království jako setba (srov. Mt 13,24), jako růst hořčičného zrna (srov. Mt 13,31–32). Na konci bude jako síť, která se spustí do moře a z které, až bude vytažena na písek, budou vybráni k různým osudům ti, kdo jednali spravedlivě, a ti, kdo páchali nepravosti (srov. Mt 13,47–48). Ale dokud žijeme zde na zemi, podobá se toto království kvasu, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo (srov. Mt 13,33).

Kdo toto království, o kterém mluví Kristus, pochopí, zjistí, že stojí za to pro jeho dosažení dát všechno v sázku. Je to totiž perla, kterou koupí obchodník za cenu toho, že prodá vše, co má, je to poklad nalezený na poli (srov. Mt 13,44–46). Získat Boží království je obtížné, nikdo si nemůže být jist, že ho už dosáhl (srov. Mt 21,43; 8,12), ale pokorné volání kajícího člověka otevře jeho brány dokořán. Jeden ze zločinců, kteří byli ukřižováni s Ježíšem, ho prosí: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42–43).