Seznam bodů

Druhý nepřítel, o kterém mluví svatý Jan, je žádost očí – obrovská žádostivost dovolující nám oceňovat jen to, co můžeme ohmatat. Očí lpí na pozemských věcech, neschopny objevit nadpřirozeno. Slovo Písma svatého můžeme proto vztáhnout na touhu po pozemských statcích, a kromě toho na onu deformaci, která nás nutí, abychom se na všechno kolem nás – na druhé lidi, na naše životní podmínky a naši dobu – dívali veskrze lidsky.

Oči duše se kalí, rozum sám sebe považuje za schopného vše pochopit, aniž přihlédne k Bohu. Je to jemné pokušení, obratně se odvolávající na důstojnost lidského rozumu, který Bůh, náš Otec, dal člověku, aby jej člověk poznával a svobodně miloval. Je-li lidský rozum zmítán tímto pokušením, považuje se za střed vesmíru; opájí se znovu oním budete jako Bůh (Gn 3,5), pln lásky k sobě se odvrací se od lásky Boží.

Na této cestě můžeme upadnout do rukou třetího nepřítele, tím je superbia vitae (pýcha života). Přitom nejde jen o přechodné myšlenky marnivosti nebo sebelásky: Je to nesmírná nadutost. Neklamme se. Je to nejhorší zlo a původ všech bludných cest. Boj proti pýše musí být vytrvalý. Ne neprávem je psáno, že tato vášeň umírá až den po smrti. Je to zpupnost, která nedovoluje Bohu, aby člověka ospravedlnil, protože u něho Bůh naráží na zeď vlastní spravedlnosti. Je to drzost, která vede člověka k tomu, aby pohrdal druhými lidmi, ovládal je a zneuctíval; neboť za zpupností přichází potupa, u skromných lze však nalézt moudrost (Př 11,2).

Nezapomínejte, že někdy je skoro nemožné vyhnout se sporům. Ale nikdy se nepřete před dětmi. To by jim ublížilo a svým stranictvím by nevědomky přispěly k tomu, aby se vaše neshody prohloubily. Ale když se spory nevyskytují příliš často, mohou i ony být projevem lásky a jsou skoro nutné. Podnětem, ne důvodem, bývá často to, že muž přijde domů unavený a přepracovaný, nebo žena je vyčerpaná – doufejme, že ne unuděná –, protože ji unavily děti nebo domácnost, nebo je unavená také proto, že musí bojovat se svou snad nestálou povahou, ačkoli vy ženy, když chcete, dokážete být charakterově pevnější než muži.

Vyhýbejte se pýše, neboť to je ten nejnebezpečnější nepřítel manželského života: při vašich drobných sporech není nikdo z vás v právu. Ten, kdo je lépe naladěný, by měl pomoci, aby se rozladění poněkud zmírnilo. A později – mezi čtyřma očima – si spory vyřiďte a ihned se opět usmiřte.

Vy ženy byste se měly ptát, zda trochu nezanedbáváte péči o svůj vzhled, a přitom mít na paměti, že upravená podle přísloví upravená žena zadrží muže před cizími dveřmi. Povinnost vypadat pěkně jako v době zásnub nikdy nekončí. Je to povinnost spravedlnosti, neboť patříte muži; ani on nesmí zapomínat, že patří vám a po celý život k vám má být pozorný jako v době, kdy jste byli zasnoubeni. Bylo by to špatné znamení, kdybyste se teď ironicky usmívali. Byl by to jen jasný důkaz toho, že se vaše náklonnost proměnila v chladnou lhostejnost.

Není to tak dávno, co jsem viděl mramorový reliéf, znázorňující, jak se mudrci z východu klaní Dítěti – Bohu – v jeslích. Rám tvořila další zobrazení: čtyři andělé, každý s jedním symbolem. Jeden s čelenkou, druhý se zeměkoulí, korunovanou křížem, třetí s mečem a čtvrtý se žezlem. Tyto známé symboly velmi působivě znázorňují událost, kterou dnes slavíme. Moudří mužové – podle tradice to byli králové – padli před Dítětem na kolena, když se před tím v Jeruzalémě zeptali: Kde je ten narozený židovský král? (Mt 2,2).

Tato otázka vede i mě, abych teď rozjímal o Ježíši, položeném v jeslích (Lk 2,12), na místě, které je vlastně určeno pro zvířata. Kde je, Pane, tvá královská důstojnost, kde je čelenka, meč a žezlo? Patří mu, ale on je nechce, vládne zavinutý do plenek. Je to bezbranný král a ukazuje se nám v bezmocnosti malého dítěte. Nevnucují se zde slova apoštola: Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7)?

Pán přijal tělo, aby nám sdělil Otcovu vůli. A poučuje nás už zde v kolébce. Ježíš Kristus nás hledá – povoláním, které je povoláním ke svatosti –, abychom spolu s ním dovršili vykoupení. Pozorujte první bod jeho učení. Spolupracujeme na díle vykoupení nikoli tím, že hledíme zvítězit nad svými bližními, ale tím, že zvítězíme sami nad sebou. Abychom je přiblížili k Bohu, musíme se jako Kristus zříci sebe, považovat se za služebníky druhých.

Kde je král? Není tomu tak, že Ježíš nechce kralovat nikde jinde než v srdcích, ve tvém srdci? Proto se stal dítětem. Neboť kdo by neměl rád takového malého tvorečka? Kde je král? Kde je Kristus, kterého chce Duch svatý stvořit v naší duši? Ne v pýše, která nás odlučuje od Boha, ne v nedostatku lásky, který nás izoluje od ostatních. Tam Kristus být nemůže, neboť tam je jen člověk.

U nohou Dítěte, před králem bez vnějších znaků jeho důstojnosti, můžeme říci v den Zjevení: Pane, osvoboď můj život od vší zpupnosti, prolom mou sebelásku, tuto touhu prosadit se za každou cenu a vnutit svou vůli druhým. Dej, ať základem mé osobnosti je ztotožnění se s tebou.

Oční mast

Hřích farizeů nespočíval v tom, že neviděli v Kristu Boha, ale v tom, že se vědomě uzavřeli do sebe a nestrpěli, aby jim Kristus, pravé světlo, otevřel oči (v. 39–41). Když se takto uzavřeme, přímo ovlivníme své vztahy k bližním. Farizej, který se domnívá, že je sám světlo, a nepřipustí, aby mu Bůh otevřel oči, bude jednat s bližním pyšně a nespravedlivě. Modlí se: Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník (Lk 18,11). A slepému od narození, který se chce držet pravdy a mluví o zázračném uzdravení, řeknou farizeové: V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat? A vyhnali ho (Jan 9,34).

Mezi těmi, kteří neznají Krista, je mnoho poctivých lidí, kteří se už svou přirozeností chovají ušlechtile. Jsou upřímní, srdeční, pozorní. Jestliže se oni ani my nepostavíme proti tomu, že Kristus uzdravuje slepotu, která dosud kalí naše oči, jestliže dovolíme, aby Pán tyto oči potřel blátem, které se v jeho rukou stane léčivou mastí, uvidíme pozemské věci a v novém světle – ve světle víry – vytušíme věci věčné: získáme ryzí pohled.

K této plnosti lásky je křesťan povolán. Tato láska je shovívavá, (…) dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží (1 Kor 13,4–7).

Kristova láska není jen pocit přízně k bližnímu, není to jen lidumilný rozmar. Láska, kterou vlévá do duše Bůh, proměňuje rozum a vůli, dává nadpřirozený základ pro přátelství a pro radost z konání dobra.

Rozjímejte o uzdravení chromého, o kterém vyprávějí Skutky apoštolů. Petr a Jan jdou do chrámu a při tom narazí na člověka, který sedí u chrámové brány – je od narození chromý. To všechno připomíná uzdravení slepého od narození. Ale učedníci nespojují teď tento osud s osobními hříchy nemocného nebo s přestupky jeho rodičů. Řeknou mu: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď! (Sk 3,6). Dříve nic nechápali, teď jsou plni milosrdenství, dřív předčasně soudili, teď v Pánově jménu zázračně uzdravují. Vidíte, kolem jde opět Ježíš! Kristus dosud chodí po cestách světa v podobě učedníků, v podobě křesťanů. A já ho vroucně prosím, aby přišel do duší mnoha lidí, kteří mě v tuto chvíli poslouchají.

Při pomyšlení na důstojnost poslání, ke kterému nás Bůh volá, by snad mohla v naší duši vyvstat určitá domýšlivost, pýcha. To by ovšem bylo falešné pojetí křesťanského povolání, takové pojetí by nás zaslepovalo a zapomínali bychom, že jsme stvoření z hlíny, že jsme pouhý prach. Nesmíme zapomínat, že zlo existuje nejen ve světě, v našem okolí, ale že toto zlo je i v nás samých, že se uhnízdilo v našem srdci, a jsme proto schopni podlosti a sobectví. Pouze Boží milost je pevná skála: my jsme písek, a to písek sypký.

Sledujeme-li dějiny lidstva nebo současný stav světa, s bolestí pozorujeme, že po dvaceti stoletích je tak málo těch, kteří se nazývají křesťany, a že ti, kteří se tímto jménem honosí, se svému povolání tak často zpronevěřují. Před lety mi jedna osoba, která neměla špatné srdce, ale nebyla věřící, ukázala mapu světa a řekla: Tady máte Kristovo fiasko. Po tolik staletí se snaží dostat do lidí své učení a zde je výsledek: Žádní křesťané.

I dnes je mnoho lidí, kteří mají stejný názor: Ale Kristus přece neztroskotal: jeho učení a jeho život stále zúrodňuje tuto zemi. Kristovo dílo, úkol, který mu svěřil Otec, se uskutečňuje právě teď, jeho moc prochází dějinami a přináší opravdový život, a až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28).

Při uskutečňování svých plánů chtěl Bůh právě z nás udělat své spolupracovníky, vzal na sebe riziko naší svobody. Do hloubi duše mě dojímá pohled na novorozeného Ježíše v Betlémě: naprosto bezbranné dítě, zcela neschopné se čemukoliv bránit. Bůh se naprosto a zcela odevzdává do rukou lidí, přibližuje se k nám, snižuje se až na naši úroveň. Ježíš Kristus, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí (Flp 2,6–7). Bůh sestupuje na zem i s naší svobodou, s našimi nedokonalostmi, s naší lidskou bídou. Svoluje, aby božský poklad byl v hliněných nádobách, abychom ho hlásali spojujíce naši lidskou nedokonalost s jeho božskou mocí.