Seznam bodů

Podobně tomu bylo i s námi. V naší rodině, mezi našimi přáteli a známými, abych nemluvil o velké scéně světa, by se dalo bez námahy najít tolik lidí, kteří jsou více hodni Kristova povolání: jsou prostší, vzdělanější, vlivnější, významnější, vděčnější, šlechetnější než my.

Když tak o tom přemýšlím, to všechno mě zahanbuje. Ale jsem si také vědom, že naše lidské myšlení nedokáže působení milosti vysvětlit. Bůh si obvykle volí slabé nástroje, aby se jasně ukázalo, že je to jeho dílo. Hlas apoštola Pavla se ještě chvěje, když myslí na své povolání: A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev (1 Kor 15,8–9). Tak píše Šavel z Tarsu, jehož osobnost a význam v průběhu dějin ještě vzrostly.

Bez jakékoli naší zásluhy, jak jsem vám už řekl, neboť s naším povoláním je nerozlučně spojeno poznání naší ubohosti a přesvědčení, že světlo, které osvěcuje duši – víra –, láska, s kterou milujeme – caritas –, a touha, která nás nese – naděje –, jsou ryzí Boží dary. Nebudeme-li tedy růst v pokoře, ztratíme z očí cíl Božího vyvolení; ut essemus sancti (abychom byli svatí), osobní svatost.

Z této pokory můžeme teď pochopit, jak úžasné je toto božské volání. Z pšeničného pole nás vybrala Kristova ruka: Rozsévač vzal pšeničná zrnka do své probodené ruky. Kristova krev je zkropila. Potom hodil Pán zkropenou pšenici do vzduchu, aby tím, že odumře, přinesla život a poté, co byla vložena do země, se rozmnožila v zlaté klasy.

O Vánocích pokaždé s radostí pozoruji figurky, které představují Ježíška. Ukazují nám Pána, jak se všeho zbavil, a připomínají nám, že Bůh nás volá, že Všemohoucí chtěl ukázat, že nás potřebuje a chce být závislý na lidech. V jesličkách v Betlémě říká Kristus mně i tobě, že nás potřebuje, vybízí nás, abychom žili křesťansky bez výhrad, – oddaně, pracovitě a radostně.

Nikdy nebudeme správné veselí, nebudeme-li skutečně napodobovat Krista, nebudeme-li pokorní jako on. Znovu se nám vnucuje otázka: Vidíte, kde se skrývá Boží velikost? V jesličkách, v plenkách, ve stáji! Výkupná účinnost našeho života se může uplatnit jen v pokoře, když přestaneme myslet na sebe a budeme cítit odpovědnost za pomoc druhým.

Také člověku, který to myslí dobře, se může stát, že vyvolá osobní střetnutí, působící mu vážné starosti a postrádající jakýkoli objektivní podklad. Vychází to z chybného sebepoznání, které vede k pýše. Tak je tomu třeba s přáním být středem pozornosti a uznání druhých, se sklony hrát vždy kladnou úlohu, se zdráháním vykonat dobro a pak zmizet, s touhou po osobním bezpečí. A tak mnoho lidí, kteří by se mohli těšit hlubokému pokoji, mohli by okoušet obrovskou radost, se pýchou a ješitností stávají nešťastní a nepřinášejí užitek.

Kristus byl pokorného srdce (srov. Mt 11,29). Za svého života pro sebe nechtěl žádné zvláštnosti, žádné výsady. S naprostou samozřejmostí prožil devět měsíců v lůně své matky jako každý jiný člověk. Pán věděl příliš dobře, že ho lidstvo nutně potřebuje; touží přijít na zem a zachránit všechny lidi. Ale nechce se ukvapit; přijde ve svou hodinu, jako přicházejí na svět ostatní lidé. Od početí až k Ježíšovu narození nikdo mimo Josefa a Alžběty nepozoruje zázrak: Bůh přichází, aby přebýval mezi námi lidmi.

Narození bylo rovněž velmi prosté. Pán přichází bez okázalosti, ode všech nepoznaný. Na tomto božském dobrodružství se na zemi podílejí jen Maria a Josef. Potom pastýři, kterým je zvěstovali andělé, a nakonec mudrci z Východu. Tak proběhl transcendentální čin, který spojil nebe a zemi, Boha a člověka.

Proč však máme tvrdé srdce, že si tak rychle zvykáme na tuto událost? Bůh se poníží, abychom se my mohli k němu přiblížit a opětovat jeho lásku, aby se naše svoboda nesklonila jen před tímto projevem jeho moci, ale také před zázrakem jeho pokory.

Podívejte se na velikost Dítěte, kterým je Bůh; stvořitel nebe i země je jeho Otec, a Syn leží tady v jeslích, protože non erat eis locus in diversorio (Lk 2,7), protože… nebylo pro ně místo, neboť pro vlastníka světa, pro Pána všeho stvořeného, nebylo na zemi jiné místo.

Už jsme o tomto tématu mluvili i při jiných příležitostech, ale dovolte mi, abych znovu zdůraznil, že život svatého Josefa byl přirozený a prostý, že se nijak nelišil od života jeho sousedů ani nevytvářel zbytečné bariéry.

Proto tedy, i když by to snad někdy bylo vhodné, nerad mluvím o katolických dělnících, o katolických inženýrech, o katolických lékařích atd., jako by se jednalo o určitý druh uvnitř nějaké třídy, jako by katolíci tvořili nějakou malou skupinu oddělenou od ostatních lidí; tím by se vytvářel pocit, že mezi křesťany a ostatním lidstvem zeje propast. Samozřejmě respektuji i opačný názor, ale osobně si myslím, že je mnohem vhodnější mluvit o dělnících, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou dělníky, o inženýrech, kteří jsou katolíci, nebo o katolících, kteří jsou inženýry. Protože člověk, který má víru a má technické, manuální nebo intelektuální povolání, je a cítí se spojen s ostatními lidmi, je roven ostatním lidem, má stejná práva a povinnosti, stejnou touhu zlepšovat, stejnou snahu čelit společným problémům a nacházet jejich řešení.

Katolík, který toto vše bude dělat, promění svůj každodenní život ve svědectví víry, naděje a lásky, svědectví prosté, přirozené, bez okázalých vnějších projevů – v souladu se svým životem – svědectví neustálé přítomnosti církve ve světě, protože všichni katolíci jsou církev, tedy plnoprávní členové Božího lidu.

Snad se někdo zeptá, jakým způsobem může předat lidem toto poznání. Na to vám odpovím: přirozeně, prostě, tak, že budete žít, jak žijete, ve světě, že se budete plně angažovat ve svém povolání a v rodině, tak, že budete mít účast na ušlechtilém úsilí všech lidí, budete však při tom respektovat právo na svobodu každého jednotlivce.

Je tomu skoro třicet let, co Bůh vložil do mého srdce touhu přinášet lidem všech stavů, postavení nebo povolání toto učení: že všední život může být svatý a naplněný Bohem, že Pán nás volá, abychom posvěcovali svou běžnou práci, protože i v tom spočívá křesťanská dokonalost. Když rozjímáme o Mariině životě, znovu se nad tím zamysleme.

Nezapomínejme, že téměř všechny dny, které Maria prožila na této zemi, probíhaly podobně jako pracovní dny jiných milionů žen zaměstnaných péčí o rodinu, výchovou dětí a domácími pracemi. Maria posvěcuje i to nejmenší, to, co mnozí nesprávně považují za bezcenné a nedůležité: každodenní práci, drobné pozornosti vůči milovaným osobám, příbuzenské nebo přátelské návštěvy a rozhovory. Blahoslavený je normální život, který může být naplněn tak velkou Boží láskou!

Protože právě toto vyjadřuje Mariin život: její lásku. Lásku dovedenou až do krajnosti, až do úplného zapomnění na sebe sama; spokojenou, že je právě tam, kde ji chce Bůh, a plnící svědomitě Boží vůli. Právě tím není ani její nejmenší čin nikdy všední, ale smysluplný. Maria, naše matka, je pro nás příkladem a cestou. Měli bychom se snažit být jako ona v konkrétních podmínkách, ve kterých podle Boží vůle žijeme.

Budeme-li takto jednat, budeme naším prostým, obyčejným životem, se všemi našimi lidskými slabostmi a nedostatky vydávat svým bližním pravdivé svědectví. A když uvidí, že jsme stále vyrovnaní, budou se ptát: Jak si lze vysvětlit vaši radost? Odkud berete sílu k překonání sobectví a pohodlnosti? Kdo vás učí, abyste uměli chápat druhé, dovedli je snášet, obětovat se a sloužit jim?

A toto je chvíle, kdy jim můžeme odhalit božské tajemství křesťanského života: promluvit s nimi o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém, o Marii. Je to chvíle, kdy se můžeme pokusit předat jim svými ubohými, nedostatečnými slovy krásu Boží lásky, kterou vlila milost do našich srdcí.