Seznam bodů

O Vánocích si znovu připomínáme události kolem narození Božího Syna; prodléváme v betlémské jeskyni, v domě v Nazaretě a víc než jindy jsou ve středu naší pozornosti Maria, Josef a dítě Ježíš. Co nám chce říci prostý, a přece podivuhodný život Svaté rodiny? Čemu se od ní můžeme naučit?

Může nás napadat mnoho myšlenek, chtěl bych však vyzvednout jednu. Ježíšovo narození znamená podle Písma svatého příchod plnosti času (Gal 4,4), okamžik, který si Bůh zvolil, aby plně zjevil svou lásku k lidem tím, že nám poslal svého jednorozeného Syna. Toto božské rozhodnutí se projevilo za zcela normálních, obvyklých okolností. Vidíme ženu, která se stává matkou, rodinu, dům. Boží všemohoucnost a sláva prostupuje lidské věci, ano spojuje se s nimi. Od té doby my křesťané víme, že s Pánovou milostí můžeme a musíme posvětit všechno, co je v našem životě čisté. Nenajdeme pozemskou situaci, i když může vypadat zcela bezvýznamně a všedně, která by se nemohla stát příležitostí k setkání s Pánem a krokem na naší cestě k nebi.

Proto nedivíme, že církev jásá při pohledu na onen skromný příbytek, kde žije Ježíš, Maria a Josef. V hymnu v oficiu čtení tohoto svátku se říká: Zajisté sladkou vzpomínka nám bude na Nazaret a na obydlí chudé, sladší je písní Kristův život skrytý blahoslavit. Tam s Josefem Pán tráví mladá léta v řemesle jeho, skryt před zraky světa. Za jeho lásku pomocí mu splácí v lopotné práci. Nejlepší Matka dlí u Syna svého, dlí u snoubence pozorná choť jeho. Ulehčit práci unaveným touží tím, že jim slouží.

Přál bych si, aby domy křesťanů byly stejně krásné a přívětivé jako dům Svaté rodiny. Naplno zní vánoční poselství: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14). Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj (Kol 3,15), říká se u svatého Pavla. Tento pokoj nám ukazuje, že Bůh, náš Otec, nás miluje, že jsme přivtěleni ke Kristu, opatrováni Pannou Marií a chráněni svatým Josefem. Toto mocné světlo osvěcuje náš život a povzbuzuje nás, abychom ve všech potížích a osobních slabostech odvážně vytrvali na dobré cestě. Každý křesťanský dům by měl být domem pokoje, kde se přes malá všední rozladění projevuje ona hluboká a upřímná vzájemná starost a onen veliký klid, přicházející z hluboce prožívané víry.

Sancta Maria, Stella orientis

Skončit bych dnes chtěl několika slovy z evangelia: Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií (Mt 2,11). Naše Paní se neodlučuje od svého Syna. Mudrci nejsou přijati králem, který sedí na svém trůnu, ale dítětem v náručí jeho matky. Proto chceme prosit Boží Matku, která je také naší Matkou, aby nám připravila cestu k dokonalé lásce: Cor Mariae dulcissimum, iter para tutum! Nejsladší srdce Mariino, připrav bezpečnou cestu, po níž dojdeme ke Kristu.

Mudrci měli hvězdu, my máme Marii. Stella maris, Stella orientis, hvězdu mořskou, hvězdu jitřní. Dnes ji vzýváme: Svatá Maria, hvězdo mořská, hvězdo jitřní, pomoz svým dětem. Naše horlivost pro duše nesmí znát hranice, neboť z Kristovy lásky není nikdo vyloučen. Mudrci byli první z pohanů. Ale když jsme byli vykoupeni, už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši (Gal 3, 28).

My křesťané nemůžeme myslet výlučně, nesmíme lidi rozdělovat a řadit do různých tříd. Mnoho jich přijde od východu i od západu (Mt 8,11). V Kristově srdci je místo pro všechny. Jeho ruce – znovu se podívejme do jeslí – jsou ruce dítěte. Ale jsou to tytéž ruce, které byly na kříži rozpřaženy, aby k sobě přitáhly všechny lidi (srov. Jan 12,32).

Poslední myšlenku věnujeme sv. Josefovi, tomuto spravedlivému muži, našemu přímluvci. Jako obvykle o něm není v této scéně Klanění tří králů ani zmínka. Představuji si ho usebraného v rozjímavé modlitbě, láskyplně ochraňujícího jednorozeného Božího Syna, který je svěřen jeho otcovské péči. S vnímavostí člověka, který nežije sám sobě, se svatý Josef velkoryse dává do tiché a účinné služby.

Mluvili jsme dnes o životě modlitby a o apoštolské horlivosti. Je tady nějaký lepší mistr než svatý Josef? Chcete-li, dám vám radu, kterou už léta opakuji: Ite ad Ioseph (Gn 41,55), jděte k Josefovi, obraťte se na Josefa. Ten vám ukáže konkrétní cesty, vedoucí k Ježíši, lidské a božské cesty, jak se k němu přiblížit. Jako on, tak také vy se pak brzy odvážíte vzít do náruče božské Dítě, které se nám narodilo, budete je líbat, odívat a pečovat o ně. Když se mudrci Ježíšovi poklonili, obětovali mu zlato, kadidlo a myrhu; Josef mu dal celé své mladé a milující srdce.

Svatý Josef v evangeliích

Svatý Matouš i svatý Lukáš mluví o svatém Josefu jako o muži, který pocházel ze vznešeného rodu izraelských králů Davida a Šalomouna. Podrobnosti tohoto jeho původu jsou historicky poněkud nejasné: nevíme, který z obou rodokmenů, jež uvádějí evangelisté, patří Marii, Ježíšově tělesné matce, a který sv. Josefovi, který byl Ježíšovým otcem podle židovských zákonů. Ani nevíme, zda rodné město sv. Josefa byl Betlém, kam se šel zapsat, nebo Nazaret, kde žil a pracoval.

Víme naopak, že nebyl bohatý: byl to dělník jako miliony mužů na celém světě. Vykonával vyčerpávající a skromnou práci, kterou si pro sebe vybral i Bůh, když na sebe vzal naše tělo a rozhodl se žít třicet let jako jeden z nás.

Písmo svaté říká, že Josef byl řemeslníkem. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Sv. Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho snad vychází svatý Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě to byl dělník, který pracoval pro své spoluobčany, který měl po letech úsilí a potu šikovné ruce.

V evangelijním vyprávění poznáváme velkou lidskou Josefovu osobnost: ani na okamžik se nám nejeví jako člověk malomyslný nebo bojící se života. Naopak: umí čelit problémům, úspěšně zvládat obtížné situace, odpovědně a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.

Osobně nesouhlasím s tradičním vyobrazováním svatého Josefa jako starce, i když se tak jistě dělo s dobrým úmyslem, aby se zdůraznilo Mariino neporušené panenství. Já si ho představuji jako člověka mladého, plného síly, snad o několik let staršího než Panna Maria, ale na vrcholu životních sil a plného životní energie.

Aby člověk dovedl prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až bude starý nebo pozbyde sil. Čistota se rodí z lásky a ani fyzická zdatnost, ani radost mládí není na překážku čisté lásce. Svatý Josef měl mladé srdce i tělo, když uzavřel manželství s Marií, když se dozvěděl tajemství jejího božského mateřství, když žil vedle ní a respektoval panenskou neporušenost, kterou chtěl Bůh zanechat světu jako další znamení svého příchodu mezi lidské tvory. Kdo není schopen takovou lásku pochopit, ten ví velmi málo o tom, co je to opravdová láska a nezná vůbec ani smysl křesťanské čistoty.

Josef byl, jak už jsme řekli, galilejský řemeslník, muž jako každý jiný. A co může od života čekat člověk ze zapadlé vesnice, jako byl Nazaret? Pouze každodenní práci, stále stejnou námahu! A po celodenní práci chudý a malý domek, kde by mohl znovu načerpat síly pro práci dalšího dne.

Ale jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává ke svatému životu těch, kdo plní jeho vůli, nečekané rozměry; to důležité, co dává všemu hodnotu, to božské. Bůh přidal k pokornému a svatému Josefovu životu – odvažuji se to tak říci – život Panny Marie a Ježíše, našeho Pána. Bůh se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti. Josef, stejně jako Maria, jeho manželka, mohl právem pronést tato slova: Quia fecit mihi magna potens est, učinil mi veliké věci ten, který je mocný, quia respexit humilitatem, neboť shlédl na mou nepatrnost (srov. Lk 1,48–49).

Josef byl obyčejný člověk, kterému Bůh svěřil, aby vykonal veliké věci. Uměl prožívat všechny jednotlivé události svého života podle Boží vůle. Proto Písmo svaté Josefa chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1,19). A v hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, bezúhonný Boží služebník, který plní Boží vůli (srov. Gn 7,1; 18,23–32; Ez 18,5; Př 12,10). Jindy slovo spravedlivý znamená dobrý a dobročinný (srov. Tob 7,5; 9,9). Jedním slovem, spravedlivý je ten, kdo miluje Hospodina a tuto lásku projevuje plněním jeho přikázání a celoživotní službou svým bratřím, ostatním lidem.

Josefova víra, naděje a láska

Spravedlnost nespočívá v pouhé poslušnosti zákona: spravedlnost musí vyrůstat zevnitř, musí být hluboká, živá, protože spravedlivý… bude žít pro svou věrnost (Hab 2,4). Žít z víry: tato slova, která mnohokrát používá sv. Pavel, se vrchovatou měrou uskutečnila u sv. Josefa. Jeho plnění Boží vůle není ani rutinérské, ani formalistické, ale spontánní, hluboké. Zákon, podle kterého žil každý pravověrný žid, pro něho nebyl pouhou sbírkou zákonů ani chladným souborem předpisů, nýbrž vyjádřením vůle živého Boha. Proto dovedl poznat Boží hlas, když ho nečekaně a překvapivě uslyšel.

Život tohoto svatého Patriarchy byl životem prostým, ale nikoliv životem lehkým. Po čase plném úzkosti se dozvídá, že Mariino dítě bylo počato působením Ducha svatého. A toto dítě, Boží Syn, tělesně pocházející z Davida, se posléze narodí v jeskyni. Jeho narození sice slaví andělé a z dalekých zemí se mu přicházejí poklonit významné osobnosti, avšak judský král si přeje jeho smrt. Je nutno uprchnout. Boží Syn je zdánlivě bezbranné dítě, které bude žít v Egyptě.

Když sv. Matouš vypráví ve svém evangeliu o těchto událostech, zdůrazňuje, jak Josef věrně a bez váhání plní všechny Boží příkazy, i když smysl těchto příkazů se mu jistě mohl zdát nejasný nebo mu byl skryt jejich vztah k ostatním Božím záměrům.

Církevní Otcové i duchovní autoři často vyzdvihují tuto pevnou Josefovu víru. Svatý Jan Zlatoústý říká o slovech anděla, který Josefovi poroučí utéci před Herodem do Egypta (srov. Mt 2,13) toto: Když to Josef uslyšel, nepohoršil se, ani neřekl: to vypadá jako nějaká záhada. Ty sám jsi mi přece nedávno řekl, že On zachrání svůj lid, a teď není schopen zachránit ani sám sebe, ale musíme utíkat, vydat se na cestu a snášet dlouhé cestování: to se přece vůbec neshoduje s tvým slibem. Takto Josef neuvažuje, protože má pevnou víru. Ani se neptá na dobu návratu, přestože to anděl nechává nerozhodnuto, ale jen mu říká: buď tam – v Egyptě –, dokud ti neřeknu. Přesto Josef neuvažuje o obtížích, ale poslechne a věří a s radostí snáší všechny tyto zkoušky.

Josefova víra neváhá, Josef poslechne vždy a rychle. Abychom lépe pochopili toto ponaučení, které nám tady svatý patriarcha dává, je dobré uvědomit si, že jeho víra je živá a že jeho poslušnost není poslušnost člověka, který se jen nechává strhávat událostmi. Křesťanská víra stojí v naprostém protikladu ke konformismu, nedostatku vnitřní činorodosti a energie.

Josef se bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale vždy o všem, co se děje, přemýšlí, a tak získává od Boha jistý stupeň chápání Božího díla, skutečnou moudrost. Krok za krokem tedy poznává, že ony nadpřirozené záměry souvisejí s Božími plány, které jsou ovšem často v protikladu s plány lidskými.

V různých životních situacích se patriarcha Josef nevzdává přemýšlení ani své zodpovědnosti. Naopak: do služby víry zapojuje veškerou svou lidskou zkušenost. Když se vrací z Egypta, uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít (Mt 2,22). Naučil se pohybovat podle Božího plánu a jako potvrzení, že Bůh opravdu chce to, co on tuší, se mu dostává pokynu, aby se uchýlil do Galileje.

Taková byla víra svatého Josefa: pevná, důvěřivá, neporušená, projevovaná rázným odevzdáním se do Boží vůle, rozumnou poslušností. A stejná jako víra byla i jeho láka a soucit. Jeho víra se spojuje s láskou: s Láskou Boha, který plnil sliby dané Abrahamovi, Jakubovi, Mojžíšovi, s láskou manžela k Marii a s otcovskou láskou k Ježíši. Víra a láska v očekávání velkého poslání, které uskutečňuje ve světě Bůh a používá při tom pro spásu lidí i jeho, galilejského tesaře.