Seznam bodů

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Svátostí kněžství nám dal Bůh možnost, aby někteří věřící ve své duši novým a nevýslovným způsobem přijali Ducha svatého, a tím nesmazatelné znamení, které připodobňuje kněze ke Kristu a uschopňuje ho, aby jednal ve jménu Ježíše Krista, hlavy jeho tajemného Těla. Na základě tohoto kněžského úřadu, který se od všeobecného kněžství liší podstatou, a nejen stupněm (srov. Lumen Gentium 10), mohou posvěcení služebníci proměňovat tělo a krev Krista, přinášet Bohu posvátnou oběť, odpouštět hříchy ve svátosti pokání a vyučovat všechny národy in iis quae sunt ad Deum (srov. Žid 5,1), v jejich záležitostech u Boha.

Kněz má být proto výlučně mužem Božím odmítajícím přání vyznamenat se v těch oborech, kde ho jiní křesťané nutně nepotřebují. Kněz není psycholog, sociolog ani antropolog. Je druhý Kristus, sám Kristus, a má se starat o duše svých bratří. Bylo by smutné, kdyby se kněz – opíraje se o světskou vědu, které se může, vykonává-li své kněžské poslání, věnovat jen jako amatér – beze všeho považoval za odborníka v otázkách morální teologie a dogmatiky. Prokazoval by jen svou dvojí nevědomost – ve vědě teologické i světské, ačkoli by jeho povrchní znalosti mohly některé čtenáře a posluchače mást.

Není tajemstvím, že se někteří církevní činitelé snaží dnes vyrobit novou církev tím, že zrazují Krista a na místo duchovních cílů – spásy duší, a to spásy každého jednotlivce – stavějí cíle pozemské. Jestliže neodolají tomuto pokušení, nebudou moci vykonávat svůj posvátný úřad, ztratí důvěru lidí. Způsobí v církvi hroznou zkázu, a navíc svévolně omezí politickou svobodu křesťana, ano všech lidí, dokonce se stanou nebezpečím pro občanskou společnost. Kněžské svěcení je svátost nadpřirozené služby bratřím ve víře. Ale vypadá to tak, jako by mnozí chtěli udělat z této svátosti pozemský nástroj novému despotismu.

Uvažujme však dále, jak podivuhodné jsou svátosti. Ve svátosti nemocných zakoušíme láskyplnou přípravu na cestu, která skončí v Otcově domě. V posvátné eucharistii konečně – tuto svátost můžeme nazvat svátostí marnivé Boží velkorysosti – nám Bůh dopřává svou milost a dává nám sám sebe: Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomný (nejen při mši svaté) se svým tělem a se svou krví, se svou duší a se svým božstvím.

Myslím často na kněze, kteří mají odpovědnost zajistit všem křesťanům tento Boží proud milosti, vycházející ze svátostí. Boží moc přichází na pomoc každé duši. Každý tvor potřebuje zcela určitou, osobní pomoc. Duším se nelze věnovat hromadně! Kněz by urazil důstojnost člověka a důstojnost Božích dětí, kdyby se nechtěl věnovat každému jedinci zvlášť – v pokorném vědomí, že je jen nástroj a prostředník Kristovy lásky; neboť každá duše je úžasný poklad, každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.

Mluvili jsme o boji. Boj však vyžaduje cvik, správnou výživu a okamžitou péči při nemoci, poraněních a ranách. Svátosti, hlavní prostředky církve, nejsou žádný přepych. Kdo se jich vědomě zříká, nedokáže už udělat ani krok dopředu na cestě následování Krista. Potřebujeme je jako dýchání, jako krevní oběh, jako světlo, abychom mohli vždy poznat, co od nás Pán chce.

Askeze křesťana vyžaduje sílu, a tuto sílu dostane od Stvořitele. My jsme tma, on je nejjasnější světlo. My jsme nemoc, on je nezranitelné zdraví. My jsme chudoba, on je nekonečné bohatství. My jsme slabost, on je naše opora, quia tu es, Deus, fortitudo mea (Žl 43[42],2), Bože, vždyť ty jsi má síla – naše síla. Nic na tomto světě se nemůže protivit výkupnému a nikdy nevysychajícímu proudu Kristovy spásné krve. Avšak lidská nízkost nám může zakalit oči, takže nezpozorují velikost Boha. Všichni věřící, a zvláště ti, kteří jsou pověřeni duchovně vést Boží lid – sloužit mu –, jsou odpovědni za to, že nedovolí, aby tyto zdroje milosti vyschly; proto se nesmí stydět za Kristův kříž.

Každý křesťan si je vědom toho, že je napojen na Krista křtem, pověřen bojovat za Krista biřmováním, povolán pracovat ve světě účastí na Kristově královském, prorockém a kněžském úřadě, ví, že je sjednocen s Kristem v eucharistii, která je svátostí jednoty a lásky. Proto musí – stejně jako Kristus – žít s ostatními lidmi, mít rád všechny lidi ze svého okolí, každého jednotlivce, celé lidstvo.

Víra nás učí uznávat Krista jako Boha, vidět v něm našeho Spasitele a ztotožňovat se s ním tak, že budeme jednat, jako jednal on. Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukáže Tomášovi své rány a zbaví ho tak pochyb, říká: Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili (Jan 20,29). Tady – komentuje sv. Řehoř Veliký – se mluví o nás, protože máme v duši toho, koho jsme nemohli vidět. Mluví se o nás, ale jen tehdy, jsou-li naše činy v souladu s naší vírou. Opravdově věří jen ten, kdo jedná podle své víry v praxi. Na adresu těch, kteří z víry znají jen slova, říká sv. Pavel: „Vyznávají Boha slovy, ale svými činy ho popírají.“

Nelze oddělovat Krista Bohočlověka a Krista Spasitele. Slovo se stalo tělem a přišlo na svět, ut omnes homines salvi fiant (1 Tim 2,4), aby všichni byli spaseni. A každý z nás, se vší svou bídou a lidskou omezeností, je druhý Kristus, sám Kristus, a je povolán sloužit ostatním lidem.

Je třeba, aby znovu znělo přikázání, které je i po staletích stále nové. Milovaní – praví sv. Jan – nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přichází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením (1 Jan 2,7–10).

Náš Pán přišel, aby přinesl pokoj, radostnou zvěst, život všem lidem, ne pouze bohatým, ani pouze chudým. Ne pouze učeným, ani pouze prostým. Všem. Bratřím, neboť jsme přece bratry, protože jsme děti jednoho Otce. Existuje tedy pouze jedna rasa dětí Božích. Existuje jen jedna barva pleti: barva pleti Božích dětí. A existuje jen jeden jazyk, který mluví k srdci i k rozumu, aniž potřebuje slova, ale dává nám poznat Boha a působí, že se máme navzájem rádi.

Apoštolát – spoluúčast na díle vykoupení

Duše, která je zvyklá rozjímat, musí pak vlivem Božího působení nutně překypovat apoštolským úsilím. Srdce mi vzplálo v nitru, když jsem uvažoval, vznítil se oheň (Ž 39[38],4). Jaký jiný oheň to může být než ten, o kterém mluví Kristus: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Je to oheň apoštolátu, který je posilován modlitbou: na celém širém světě neexistuje žádný lepší prostředek pro růst apoštolského úsilí než modlitba. K tomuto pokojnému, tichému boji je povolán každý křesťan – měl by doplňovat to, co ještě zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap (Kol 1,24).

Řekli jsme, že Kristus odešel na nebesa. Ale křesťan se s ním může nadále setkávat v modlitbě a v eucharistii jako oněch prvních dvanáct učedníků, může se zapálit jeho apoštolskou horlivostí a být tak spolu s ním účasten jeho vykupitelského díla, to znamená zasévat pokoj a radost. A sloužit: apoštolát znamená především službu. Budeme-li se ovšem spoléhat na své vlastní síly, v nadpřirozené oblasti nic nezískáme, budeme-li však Božími nástroji, dosáhneme všeho: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu (Flp 4,13). Bůh ve své dobrotě se rozhodl používat nás, nevhodné nástroje. Apoštol tedy nemá jiný cíl než dovolit Pánu, aby jednal on, dát se zcela k disposici, aby Bůh mohl uskutečňovat – skrze své tvory, skrze určitou duši – své vykupitelské dílo.

Apoštol je křesťan, který je naroubován na Krista a ztotožněn s ním křtem, je připraven bojovat za Krista biřmováním, je povolán sloužit Bohu svou prací ve světě skrze všeobecné kněžství věřících, které propůjčuje jistou účast na kněžství Kristově a je podstatně jiného charakteru než kněžství řádné; toto kněžství věřících umožňuje účast na bohoslužbách církve a pomáhá lidem na jejich cestě k Bohu svědectvím slova a života, modlitbou a pokáním.

Každý z nás by měl být ipse Christus, sám Kristus, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5). My se s ním spojujeme, abychom s ním vše nabídli Otci. Naše povolání Božích dětí ve světě od nás vyžaduje, abychom usilovali nejen o svou osobní svatost, ale abychom kráčeli po cestách této země a přes všechny překážky z nich udělali stezky, které povedou duše k Pánu; abychom se jako běžní občané angažovali ve všech časných záležitostech, abychom byli kvasem (srov. Mt 13,33), který prokvasí celé těsto (srov. 1 Kor 5,6).

Kristus vstoupil na nebesa, ale předal všem čestným lidem konkrétní možnost spasení. Sv. Řehoř Veliký shrnuje toto velké křesťanské téma následujícími pádnými slovy: Ježíš tak odchází tam, odkud pochází, a vrací se odtud, kde nadále přebývá. A opravdu, v okamžiku, kdy stoupá na nebesa, spojuje svým božstvím nebe a zemi. O dnešním svátku je vhodné slavnostně zdůraznit skutečnost, že byl zrušen zákon, který nás odsuzoval, byl zrušen rozsudek, kterým jsme byli podrobeni zmaru. Vše přirozené, kterému byla určena slova: jsi prach a v prach se navrátíš (Gn 3,19), nyní vystupuje s Kristem na nebesa.

Proto musím stále opakovat, že svět lze posvětit a že se tento úkol týká zvláště nás, křesťanů – tím, že ho budeme očišťovat od hříchů, kterými ho lidé poskvrňují a obětovat ho Pánu jako duchovní hostii – předkládanou a pozvedanou s Boží milostí a naším úsilím. Přesně vzato nelze říci, že by existovaly skutečnosti, které by měly výlučně světský charakter, jestliže Slovo na sebe jednou vzalo celou lidskou přirozenost a posvětilo zemi svou přítomností a prací svých rukou. Velké poslání, které dostáváme při křtu, je spolupráce na díle vykoupení. Vždyť Kristova láska nás nutí (srov. 2 Kor 5,14), abychom vzali na svá ramena část božského úkolu vykupovat duše.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.