Seznam bodů

Druhý nepřítel, o kterém mluví svatý Jan, je žádost očí – obrovská žádostivost dovolující nám oceňovat jen to, co můžeme ohmatat. Očí lpí na pozemských věcech, neschopny objevit nadpřirozeno. Slovo Písma svatého můžeme proto vztáhnout na touhu po pozemských statcích, a kromě toho na onu deformaci, která nás nutí, abychom se na všechno kolem nás – na druhé lidi, na naše životní podmínky a naši dobu – dívali veskrze lidsky.

Oči duše se kalí, rozum sám sebe považuje za schopného vše pochopit, aniž přihlédne k Bohu. Je to jemné pokušení, obratně se odvolávající na důstojnost lidského rozumu, který Bůh, náš Otec, dal člověku, aby jej člověk poznával a svobodně miloval. Je-li lidský rozum zmítán tímto pokušením, považuje se za střed vesmíru; opájí se znovu oním budete jako Bůh (Gn 3,5), pln lásky k sobě se odvrací se od lásky Boží.

Na této cestě můžeme upadnout do rukou třetího nepřítele, tím je superbia vitae (pýcha života). Přitom nejde jen o přechodné myšlenky marnivosti nebo sebelásky: Je to nesmírná nadutost. Neklamme se. Je to nejhorší zlo a původ všech bludných cest. Boj proti pýše musí být vytrvalý. Ne neprávem je psáno, že tato vášeň umírá až den po smrti. Je to zpupnost, která nedovoluje Bohu, aby člověka ospravedlnil, protože u něho Bůh naráží na zeď vlastní spravedlnosti. Je to drzost, která vede člověka k tomu, aby pohrdal druhými lidmi, ovládal je a zneuctíval; neboť za zpupností přichází potupa, u skromných lze však nalézt moudrost (Př 11,2).

Zlato, kadidlo a myrha

Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí (Mt 2,10). Latinský text říká působivě gaudio magno valde. Proč taková radost? Protože ti, kteří nikdy nepochybovali, dostali od Pána důkazy, že hvězda nezmizela. Nemohli ji sice vidět, ale ve své duši si uchovali její obraz. Právě tak je to s povoláním křesťana: neztratí-li víru a naději v Ježíše Krista, který bude s námi až do konce světa (Mt 28,20), potom se hvězda opět objeví. A když znovu prožijeme skutečnost svého povolání, vzplane v nás mnohem větší radost a rozmnoží naši víru, naději a lásku.

Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu (Mt 2,11). Také my klekáme před Ježíšem, Bohem skrytým v lidské podobě. Opakujeme před ním, že se od něho nikdy neodloučíme, že chceme odstranit ze své cesty všechno, co překáží naší věrnosti, že si upřímně přejeme řídit se jeho vnuknutími. My dva, ty v hloubi své duše a já zde, se právě chystáme – neboť se modlím v nitru hlubokými vzdechy – vyprávět Dítěti, že mu chceme být věrni jako ti služebníci v podobenství, aby také nám mohl Kristus říci: Správně, služebníku dobrý a věrný (Mt 25,23).

Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu (Mt 2,11). Jak můžeme my, kteří jsme nic a k ničemu se nehodíme, přinést Bohu dary? V Písmu svatém se říká: Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora (Jak 1,17). Člověk ani nedokáže změřit hloubku a krásu Pánových darů. Kdybys znala Boží dar (Jan 4,10), odpovídá Ježíš Samaritánce. Ježíš Kristus nás poučil, že máme všechno očekávat od Boha, hledat především Boží království a jeho spravedlnost, protože všechno ostatní nám bude přidáno. On ví přesně, co potřebujeme (srov. Mt 6,32–33).

Náš Otec pečuje s velkou láskou o každou duši. Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor 7,7). Bylo by proto zbytečné snažit se Pánu nabízet něco jiného, než co on pokládá za nutné. Pokud jsme dlužníky, neschopnými vyrovnat svůj dluh (srov. Mt 18,25), podobaly by se naše dary starozákonním darům, které Pán už nepřijímá. Dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu (Žid 10,8).

Pán však ví, že zamilovaní chtějí stále dávat, a tak nám říká, co si od nás přeje. Nezajímá ho bohatství ani plody země, ani zvířata na zemi, v moři nebo ve vzduchu, neboť to všechno mu patří. Chce něco zcela osobního, co mu můžeme dát dobrovolně: Dej mi, synu, své srdce (Př 23,26). Vidíte, nespokojí se, když se musí dělit s druhými, chce všechno. Nehledá naše věci, opakuji, chce nás. Zde a jen zde je důvod pro všechny ostatní dary, které můžeme Pánu nabídnout.

Dejme mu tedy zlato. Jemné zlato nelpění na penězích a hmotných věcech. Nezapomeňme, že z Boží ruky přicházejí dobré věci. Pán však chtěl, abychom je používali, aniž by na nich naše srdce lpělo, abychom je dali k prospěchu všech lidí.

Pozemská dobra nejsou špatná. Ale člověk je používá ke zlému, jestliže si z nich dělá bůžky a podrobuje se jim. Budou zušlechtěna, když je – v křesťanské práci, ve spravedlnosti a lásce – proměníme v nástroje dobra. Nemůžeme se hnát za hospodářskými dobry jako někdo, kdo se vydal hledat poklady. Náš poklad je zde a leží v jeslích. Je to Ježíš Kristus; k němu musíme zaměřit celou svou lásku, vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21).

Velmi dobře lze pochopit netrpělivost, úzkost i obavy lidí s duší přirozeně křesťanskou, takových lidí, kteří se nehodlají smířit s osobní i společenskou nespravedlností, jakou může způsobit lidské srdce. Po tolika staletích vzájemného soužití lidí můžeme stále pozorovat války, nenávist, ničení, fanatismus v očích těch, kteří nechtějí vidět, a v srdcích těch, kteří nechtějí milovat.

Bohatství země rozdělené mezi několik málo osob, bohatství kultury omezené na uzavřené kroužky. A mimo ně: hlad po chlebu i po vědění, lidské životy, které jsou posvátné, protože pocházejí od Boha, se kterými se však zachází jako s obyčejnými předměty, jako s čísly pro statistiky. Chápu a sdílím tuto netrpělivost, a tak si představuji Krista, jak nás neustále vyzývá, abychom uvedli do života ono nové přikázání lásky.

Všechny situace našeho života nám přinášejí božské poselství, žádají od nás jako odpověď lásku k bližnímu, vydání se druhým. Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“ Spravedliví mu na to řeknou: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?“ Král jim odpoví: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,31–40).

Je tedy třeba vidět Krista, který se s námi setkává v bližních. Žádný lidský život není životem izolovaným, ale je propojen i s dalšími životy. Žádný člověk není volný nerýmovaný verš, ale všichni společně jsme součástí jedné velké božské básně, kterou píše Bůh za spolupráce a v součinnosti s naší svobodou.