Seznam bodů

Sloužit

Abychom takto jednali, abychom posvěcovali svou práce, je třeba především pracovat dobře, z lidského i nadpřirozeného hlediska poctivě. Chtěl bych nyní uvést něco, co je s tímto požadavkem v rozporu – jeden ze starých apokryfů vypráví: Ježíšův otec, který byl tesařem, vyráběl pluhy a jařma. Jednou – pokračuje toto vyprávění – měl udělat pro jistou významnou osobnost lůžko. Ale stalo se, že jedna z postranic byla kratší než druhá, a Josef nevěděl, co dělat. A tehdy malý Ježíš řekl svému otci: „Polož na zem obě prkna a na jednom konci je vyrovnej.“ Josef to udělal. Ježíš se postavil na druhý konec, vzal kratší prkno a natáhl je, až bylo dlouhé jako to první. Josef, jeho otec, se podivil tomu zázraku, objal chlapce, zahrnul ho polibky a řekl: „To mám ale štěstí, že mně dal Bůh toto dítě.“

Josef by zcela určitě z takového důvodu Bohu neděkoval, jeho práce přece taková být nemohla. Svatý Josef není člověk jednoduchých a zázračných řešení, ale člověk vytrvalého úsilí a – je-li to zapotřebí – i důvtipu. Křesťan ví, že Bůh koná zázraky, že je dělal před mnoha staletími, že je dělal i potom a že je dělá i nyní, protože non est abbreviata manus Domini (Iz 59,1), Hospodinova ruka není krátká, Boží moc není malá.

Ale zázraky jsou projevem spasitelné Boží všemohoucnosti, a nikoli prostředkem k vyřešení důsledků neschopnosti nebo prostředkem podporujícím naši pohodlnost. Zázrak, který od vás Pán žádá, je vytrvalost ve vašem křesťanském a božském poslání, posvěcování každodenní práce: zázrak, který promění každodenní prózu v báseň, v hrdinný epos, a to skrze lásku, s kterou děláte svou práci. Bůh od vás očekává smysl pro zodpovědnost, apoštolské úsilí a profesionální úroveň.

Jako heslo pro vaši práci vám proto mohu dát toto: sloužit. Protože chci-li něco udělat, musím to na prvním místě umět udělat. Nevěřím v dobrý úmysl člověka, který se nesnaží dosáhnout potřebných znalostí, aby správně splnil zadané úkoly. Nestačí jen chtít něco dělat dobře, ale je třeba umět to udělat dobře. Budeme-li opravdu chtít, budeme usilovat o to, aby to, co děláme, bylo po lidské stránce uděláno dokonale.

Číhá na nás však mocný nepřítel, který se staví proti našemu úsilí plně žít podle Kristova učení; je to pýcha, která roste, když po nějaké porážce nebo úspěchu přestaneme hledat pomocnou ruku Pánovu. To se pak v duši objeví soumrak a tma; duše si myslí, že je ztracena. Obrazotvornost vynalézá překážky, které ve skutečnosti neexistují a zmizely by, kdybychom se na ně podívali s trochou pokory. Pýcha a představivost vytvářejí často v duši bolestnou Golgotu. Ale tam Krista nenajdeme, neboť tam, kde je Pán, vládne pokoj a radost, i když je duše samá rána a cítí, že je obklopena temnotou.

Musíme počítat také s dalším pokryteckým nepřítelem našeho posvěcení: s myšlenkou, že se v tomto vnitřním boji setkáme s neobvyklými překážkami, s drakem chrlícím oheň. Zde se ukazuje pýcha v jiném hávu. Jsme ochotni bojovat, ale jen s bubny a trubkami a s vlajícími prapory.

Nezapomeňme, že ani špičák, ani sekera, ani údery nějakého jiného nástroje, byť velmi ostrého, nejsou nejnebezpečnějšími nepřáteli skály, ale voda, která po kapkách vniká do trhlin, až celou skálu roztrhne. Pro křesťana spočívá velké nebezpečí v tom, že podceňuje boj v těchto potyčkách, které postupně prosáknou duši, takže nakonec ochabne, stane se nepevnou, lhostejnou a nevnímavou na Boží hlas.

Poslyšme, co nám říká Pán: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci (Lk 16,10). Je to, jako by nám řekl: Bojuj pevně v těchto zdánlivě bezvýznamných maličkostech, neboť jsou v mých očích velké; plň přesně své povinnosti, usměj se na toho, kdo to potřebuje, i když máš v duši smutek; věnuj bez lítosti potřebný čas modlitbě; jdi vstříc každému, kdo u tebe hledá pomoc; konej spravedlnost a zdokonaluj ji láskou.

Takové a podobné podněty cítíme denně ve svém nitru; je to tichá výzva k tréninku v tomto nadpřirozeném sportu – v sebezáporu. Boží světlo ať nás osvítí, abychom lépe postřehli Boží napomenutí; Pán ať nám pomáhá v boji a stojí po našem boku ve vítězství; ať nás neopouští v hodině pádu, abychom mohli vstát a bojovat dál.

Nesmíme se zastavit. Pán od nás žádá, abychom bojovali stále rázněji, důkladněji a energičtěji. Máme za úkol vystupovat stále výš, neboť jediný cíl v tomto zápase je nebeská sláva. Nedosáhneme-li nebe, je všechno nadarmo.

Jediný recept: osobní svatost

Nejlepší cestou k tomu, jak nikdy neztratit apoštolskou odvahu, účinnou touhu sloužit lidem, je plnost života víry, naděje a lásky, jedním slovem: svatost. Nemám žádný jiný recept než tento: osobní svatost.

Dnes slavíme ve spojení s celou církví vítezství Boží matky, dcery a snoubenky. O velikonocích jsme se radovali ze vzkříšení našeho Pána třetího dne po jeho smrti. Stejně tak se radujeme i dnes, protože Maria, která Ježíše provázela z Betléma až ke kříži, je teď u něho s tělem i duší a na věky se raduje z jeho slávy. Je to tajemný způsob Božího odměňování. Panna Maria, která měla plnou účast na díle naší spásy, musela zblízka sledovat všechny kroky svého Syna: betlémskou chudobu, skrytý život obyčejné práce v Nazaretě, projevení Boží moci v Káně Galilejské, urážky při utrpení a božskou oběť na kříži, i věčnou blaženost v ráji.

Toto všechno se přímo týká i nás, protože tento nadpřirozený životní program by měl být také naší cestou. Maria nám ukazuje, že tato cesta je schůdná, že je bezpečná. Ona nás na cestě následování Krista předešla a její oslavení znamená pevnou naději pro naši vlastní spásu. Proto ji nazýváme spes nostra et causa nostrae laetitiae, naší nadějí a příčinou naší radosti.

Nikdy nás nesmí opustit naděje, že se staneme svatými, že přijmeme Boží volání, že vytrváme až do konce. Bůh, který v nás započal dílo posvěcování, ho dovede až do konce (srov. Flp 1,6). Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,31–32).

Při dnešní slavnosti vše vybízí k radosti. Pevná důvěra v naše osobní posvěcení je Božím darem, člověk však nemůže zůstat pasivní. Vzpomeňte si na Kristova slova: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Vidíte? Den co den. Nulla dies sine cruce! Žádný den bez kříže: žádný den, kdy bychom na sebe nevzali kříž našeho Pána, kdy bychom nepřijali jeho jho. Proto vám chci připomenout, že radost vzkříšení je důsledkem bolesti kříže.

Ale nebojte se, protože sám Pán nám přece řekl: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží (Mt 11,28–30). Pojďte – komentuje sv. Jan Zlatoústý –, ne abyste skládali účty, ale abyste byli osvobozeni od svých hříchů, pojďte, protože já nepotřebuji slávu, kterou byste mi mohli poskytnout, potřebuji vaši spásu… Nebojte se, když slyšíte o jhu, protože ono netlačí, nebojte se, když mluvím o břemeni, protože ono netíží.

Cesta našeho osobního posvěcení je každodenní cestou kříže; tato cesta nemusí být smutná, protože nám na ní pomáhá sám Kristus, a tam, kde je on, není místa pro smutek. In laetitia, nulla dies sine cruce, znovu opakuji: s radostným srdcem, ani jeden den bez kříže.