Seznam bodů

O Vánocích pokaždé s radostí pozoruji figurky, které představují Ježíška. Ukazují nám Pána, jak se všeho zbavil, a připomínají nám, že Bůh nás volá, že Všemohoucí chtěl ukázat, že nás potřebuje a chce být závislý na lidech. V jesličkách v Betlémě říká Kristus mně i tobě, že nás potřebuje, vybízí nás, abychom žili křesťansky bez výhrad, – oddaně, pracovitě a radostně.

Nikdy nebudeme správné veselí, nebudeme-li skutečně napodobovat Krista, nebudeme-li pokorní jako on. Znovu se nám vnucuje otázka: Vidíte, kde se skrývá Boží velikost? V jesličkách, v plenkách, ve stáji! Výkupná účinnost našeho života se může uplatnit jen v pokoře, když přestaneme myslet na sebe a budeme cítit odpovědnost za pomoc druhým.

Také člověku, který to myslí dobře, se může stát, že vyvolá osobní střetnutí, působící mu vážné starosti a postrádající jakýkoli objektivní podklad. Vychází to z chybného sebepoznání, které vede k pýše. Tak je tomu třeba s přáním být středem pozornosti a uznání druhých, se sklony hrát vždy kladnou úlohu, se zdráháním vykonat dobro a pak zmizet, s touhou po osobním bezpečí. A tak mnoho lidí, kteří by se mohli těšit hlubokému pokoji, mohli by okoušet obrovskou radost, se pýchou a ješitností stávají nešťastní a nepřinášejí užitek.

Kristus byl pokorného srdce (srov. Mt 11,29). Za svého života pro sebe nechtěl žádné zvláštnosti, žádné výsady. S naprostou samozřejmostí prožil devět měsíců v lůně své matky jako každý jiný člověk. Pán věděl příliš dobře, že ho lidstvo nutně potřebuje; touží přijít na zem a zachránit všechny lidi. Ale nechce se ukvapit; přijde ve svou hodinu, jako přicházejí na svět ostatní lidé. Od početí až k Ježíšovu narození nikdo mimo Josefa a Alžběty nepozoruje zázrak: Bůh přichází, aby přebýval mezi námi lidmi.

Narození bylo rovněž velmi prosté. Pán přichází bez okázalosti, ode všech nepoznaný. Na tomto božském dobrodružství se na zemi podílejí jen Maria a Josef. Potom pastýři, kterým je zvěstovali andělé, a nakonec mudrci z Východu. Tak proběhl transcendentální čin, který spojil nebe a zemi, Boha a člověka.

Proč však máme tvrdé srdce, že si tak rychle zvykáme na tuto událost? Bůh se poníží, abychom se my mohli k němu přiblížit a opětovat jeho lásku, aby se naše svoboda nesklonila jen před tímto projevem jeho moci, ale také před zázrakem jeho pokory.

Podívejte se na velikost Dítěte, kterým je Bůh; stvořitel nebe i země je jeho Otec, a Syn leží tady v jeslích, protože non erat eis locus in diversorio (Lk 2,7), protože… nebylo pro ně místo, neboť pro vlastníka světa, pro Pána všeho stvořeného, nebylo na zemi jiné místo.

Jako každý křesťanský svátek, tak také dnešní den je zvláštním způsobem svátkem pokoje. S prastarou symbolikou nám palmové ratolesti připomínají onu scénu z 1. knihy Mojžíšovy: Noe čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody (8,10–11). A také si připomínáme, že byla uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem v Kristu, neboť on je náš pokoj (Ef 2,14). V liturgii naší svaté katolické církve se podivuhodně prolíná nové se starým; a tak dnes s velkou radostí čteme: Vítaly ho jeruzalémské děti. Mávaly ratolestmi a volaly vstříc vítězi nad smrtí: Hosana na výsostech.

V naší duši se tato chvála spojuje s jásavým voláním při Kristově narození v Betlémě. Svatý Lukáš vypráví: Jak se ubíral dál, prostírali mu na cestu své pláště. Když se už blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (19,36–38).

Pokoj na zemi

Pax in coelo, pokoj na nebi. Ale nezapomeňme na svět. Proč není na zemi pokoj? Vskutku, nevládne pravý pokoj, jen pokoj zdánlivý, rovnováha strachu, nestálé kompromisy. Pokoj není ani v církvi. Je poznamenaná napětími, která hrozí roztrhnout neposkvrněné roucho Kristovy nevěsty. Právě tak není pokoj v mnoha srdcích, která se marně snaží přehlušit neklid v duši neustálou činností, laciným požitkem z věcí, které nenasytí, protože vždy zanechají smutnou a hořkou pachuť.

Svatý Augustin píše: Palmové ratolesti znamenají úctu, protože jsou znamením vítězství. Pán byl blízko vítězství, když umíral na kříži. Ve znamení kříže přemohl ďábla, knížete smrti. Kristus je náš pokoj, protože zvítězil. A zvítězil, protože neúprosně bojoval proti každé zlobě v lidském srdci.

Kristus, náš pokoj, je také cesta (srov. Jan 14,6). Chceme-li pokoj, musíme jít v jeho stopách. Pokoj je výsledek zápasu, boje, asketického boje, který musí každý křesťan vybojovat ve svém nitru proti všemu, co v jeho životě není z Boha: proti pýše, proti smyslnosti, sobectví, povrchnosti a úzkoprsosti. Je marné volat po vnějším pokoji, není-li klid ve svědomí, v hloubi duše, neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Dnes jako včera

Liturgie Květné neděle klade křesťanům do úst zpěv: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo se usadí v baště svého sobectví, nevyleze na bojiště. Kdo dobrovolně otevře brány a vpustí krále pokoje, bude spolu s ním bojovat proti všemu ubohému, co kalí zrak a otupuje svědomí.

Zvyšte se prastaré vchody! Tato výzva k boji není v křesťanství nic nového. Je to věčná pravda. Bez boje není vítězství. Bez vítězství není pokoje. A bez pokoje je radost člověka jen klam a mam; zůstává neplodná, neprojevuje se pomáháním lidem, konáním skutků lásky a spravedlnosti, odpuštění a milosrdenství, služby Bohu.

Dnes máme dojem, že mnozí, jak vně, tak uvnitř církve, nahoře stejně jako dole, přestali bojovat, zastavili osobní boj proti vlastnímu selhání a v plné zbroji se dali do otroctví, které ponižuje duši. Toto nebezpečí hrozí nám křesťanům vždy.

Proto je nutné, abychom naléhavě prosili Nejsvětější Trojici, aby se nad námi smilovala. Když mluvíme o těchto věcech, třesu se při pomyšlení na Boží spravedlnost, utíkám se však k milosrdnému Bohu, aby nehleděl na naše hříchy, ale na zásluhy Krista a jeho svaté Matky – která je také naší Matkou – a na zásluhy svatého Josefa, který mu byl otcem, i na zásluhy všech svatých.

V dnešní den čteme v mešních textech, že Bůh bere křesťana za ruku. Všichni můžeme žít v této jistotě, jen budeme-li ochotni bojovat. Ježíš, který vjíždí do Jeruzaléma na ubohém oslu, Ježíš, který je králem pokoje, řekl: Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Toto násilí není zaměřeno proti druhým. Je to síla v boji proti vlastním slabostem a ubohostem, hrdinství nezastírat si osobní nevěrnosti a odvaha vyznat víru také v nepřátelském prostředí.

Dnes jako včera se od křesťana očekává, že bude žít hrdinně. Hrdinně ve velkých bojích, je-li to nutné. Hrdinně v malých všedních věcech, což bude častější. Když budeme neustále s láskou a v tom, co je zdánlivě bezvýznamné, bojovat, potom Pán svým dětem přispěje jako láskyplný pastýř: Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé (…) V bezpečí budou bydlet na své půdě. Poznají, že já jsem Hospodin, až zlomím tyče jejich jařma a vysvobodím je z moci otrokářů (Ez 34,15–16.27).

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.

Žít v Ježíšově Srdci, být s ním úzce spojen, znamená tedy stát se Božím příbytkem. Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec (Jan 14,21), řekl Pán. A Kristus a Otec v Duchu svatém přijdou do duše a učiní si v ní příbytek (srov. Jan 14,23).

Budeme-li – byť i jen málo – chápat tyto základní věci, změní se náš způsob života. Budeme mít hlad po Bohu a budeme moci vzít za svá slova žalmu z dnešních ranních chval: Bože můj, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země (srov. Žl 63[62],2). A Kristus, který v nás tuto touhu vzbudil, nám jde vstříc a říká: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). Nabízí nám své srdce, abychom v něm našli odpočinek, sílu. Když přijmeme toto pozvání, poznáme, jak jsou jeho slova pravdivá, a ještě více poroste náš hlad a žízeň a zatoužíme, aby si Bůh udělal v našem srdci místo k spočinutí a aby od nás neodnímal své světlo a své teplo.

Ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur? Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Trochu jsme se přiblížili k ohni Boží lásky, nechme jím ovlivnit své životy, chtějme nést tento božský oheň do všech končin světa, snažme se s ním seznámit ty, kdo žijí kolem nás, aby i oni poznali Kristův pokoj a s ním našli své štěstí. Křesťan, který bude žít ve spojení s Ježíšovým Srdcem, nemůže mít jiný cíl než mír ve společnosti, mír v církvi, mír ve vlastní duši, který nastane, až k nám přijde jeho království.

Maria, Regina pacis, Královno míru, ty jsi věřila ve splnění andělova poselství, pomoz nám, abychom i my rostli ve víře, aby se upevňovala naše naděje a prohlubovala naše láska. To je totiž to, co od nás chce tvůj Syn, když nám ukazuje své Nejsvětější Srdce.