Seznam bodů

Lidská láska je svatá

Ryzí a čistá láska manželů je svatá a já jako kněz jí oběma rukama žehnám. Ve skutečnosti, že Pán byl na svatbě v Káně, viděla křesťanská tradice potvrzení božské hodnoty manželství: Náš Spasitel byl na svatbě – píše sv. Cyril Alexandrijský –, aby posvětil princip lidského plození.

Manželství je svátost, která ze dvou těl dělá jedno tělo, jak se drasticky říká v teologii. Sama těla snoubenců jsou látkou svátosti. Pán posvětil a požehnal lásku muže k ženě a ženy k muži. Chtěl nejen spojení jejich duší, ale také jejich těl. Žádný křesťan to nesmí podceňovat, ať už je povolaný k manželskému životu, nebo není.

Stvořitel nám dal rozum, jiskru božského vědění, a dalším Božím darem – spolu se svobodnou vůlí – nám dovolil, abychom poznávali a milovali. Dal lidem též schopnost plození, která se podílí na jeho tvůrčí síle. Bůh chtěl použít manželskou lásku, aby dal novým tvorům život a zvětšil tělo své církve. Pohlavnost není nic zahanbujícího, je to Boží dar, který má být správně zaměřen k životu, lásce a plodnosti.

V těchto souvislostech vidí křesťanská nauka sexualitu. Naše víra nepopírá to, co je zde na zemi krásné, vznešené a opravdu lidské. Učí nás, že měřítkem našeho života nesmí být sobecká snaha po rozkoši, protože jen zřeknutí a oběť vedou k pravé lásce. Bůh nás miluje a vybízí nás, abychom Boha a své bližní milovali tak opravdově, jak on miluje nás. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39), praví se zdánlivě paradoxně u svatého Matouše.

Kdo krouží jen kolem sebe a hledá především jen své uspokojení, vystavuje svou věčnou spásu v nebezpečí a zcela jistě je už teď nešťastný. Jen ten, kdo zapomene na sebe a oddá se Bohu a bližnímu, také v manželství, může být na zemi šťastný štěstím, které je přípravou na nebe a jeho předchutí.

Na naší pozemské pouti je zkušebním kamenem lásky bolest. Stručně se dá říci, že manželský stav má světlou a stinnou stránku: na jedné straně radost, že člověk je milován, sny, jak založí rodinu, vybuduje domov a uvidí vyrůstat své děti. Na straně druhé bolesti a protivenství, běh času, který opotřebovává těla a může způsobit zatrpknutí povahy, zdánlivá jednotvárnost jakoby stále stejných dnů.

Ale kdo si myslí, že všechny tyto potíže znamenají už konec lásky a radosti, má o manželství a o lidské lásce ubohou představu. Spíše je tomu tak, že teprve až „zdomácní“ city, roste sebedarování a něha – a projeví se pravá a hluboká láska, silnější než smrt (srov. Pís 8,6).

Pravá láska vyžaduje ve všech manželských vztazích věrnost a upřímnost. Svatý Tomáš Akvinský poznamenává, že Bůh přisoudil každé činnosti lidského života požitek a uspokojení. Tento požitek a toto uspokojení jsou proto dobré. Ale člověk převrací správný řád věcí, hledá-li v tomto uspokojení poslední hodnotu a pohrdá-li cílem, s kterým je uspokojení spojeno a kterému je podřízeno. Potom je znetvořuje a dělá z něj hřích nebo příležitost k hříchu.

Cudnost – ne pouhá zdrženlivost, ale rozhodné „ano“ milující vůle – je ctnost, která v každém úseku života udržuje lásku mladou. Cudnost mají ti, kdo v sobě cítí probuzení poberty, cudnost mají ti, kdo se připravují na manželství, cudnost mají ti, které Bůh povolává k celibátu, a cudnost mají ti, kdo byli Bohem povolání, aby žili v manželství.

Kdo by si nevzpomněl na silná, jasná slova Vulgáty, kterými v Starém zákoně napomíná archanděl Rafael Tobiáše, než si k sobě Tobiáš vezme Sáru? Anděl ho vybídl: Poslyš mě a já ti ukážu, nad jakými lidmi má zlý duch moc. Jsou to ti, kteří vstupují do manželství tak, že vyženou Boha ze sebe a ze svých smyslů a otročí jen chlípnosti jako koně a mezci, kteří nemají rozum. Nad takovými má zlý duch moc (Tob 6,16–17).

Ryzí, upřímná a radostná lidská láska je možná v manželství jen tehdy, když manželé prožívají ctnost cudnosti, která nesahá na tajemství sexuality a zaměřuje ji k plodnosti a oddanosti. Nikdy jsem nemluvil o nečistotě a vždy jsem se vyhýbal nesmyslné a nezdravé kazuistice, ale o cudnosti a čistotě, radostném projevu lásky, jsem mluvil a musím mluvit často.

Ohledně manželské čistoty manželům říkám, že nemají mít strach projevit si svou náklonnost, naopak, protože právě tato náklonnost je základem jejich rodiny. Pán od nich vyžaduje jen to, aby si jeden druhého vážili, aby k sobě byli ohleduplní a navzájem vnímaví, přirození a nenároční. A dodávám, že manželské setkání je důstojné, je-li znamením skutečné lásky, tedy je-li otevřené pro plození dětí.

Nechat zasypat zdroje života je zradou na darech, které Bůh svěřil lidstvu, a upozorněním, že se člověk nechává vést sobectvím a neláskou. Potom se všechno kalí a manželé v sobě vidí spoluviníky. Potom vznikají trhliny, a pokračuje-li se takto dále, skoro nikdy se nedají odstranit.

Zahrnuje-li láska manželskou čistotu, je manželský život výrazem správného chování, muž a žena se navzájem chápou a cítí, že jsou sjednoceni. Když se však zvrhne božské dobro sexuality, ztrácí se důvěrnost, a muž a žena si nemohou už pohledět do očí.

Život manželů má být veden upřímnou a ryzí láskou a radostným přesvědčením, že budou mít tolik dětí, kolik jim Bůh umožní, a když to bude nutné, zřeknou se osobních příjemností a budou věřit v Boží prozřetelnost. Je-li Boží vůle, aby rodina měla hodně dětí, je to záruka štěstí a spokojenosti, i když svedení zastánci hédonismu tvrdí opak.