Seznam bodů

O Vánocích si znovu připomínáme události kolem narození Božího Syna; prodléváme v betlémské jeskyni, v domě v Nazaretě a víc než jindy jsou ve středu naší pozornosti Maria, Josef a dítě Ježíš. Co nám chce říci prostý, a přece podivuhodný život Svaté rodiny? Čemu se od ní můžeme naučit?

Může nás napadat mnoho myšlenek, chtěl bych však vyzvednout jednu. Ježíšovo narození znamená podle Písma svatého příchod plnosti času (Gal 4,4), okamžik, který si Bůh zvolil, aby plně zjevil svou lásku k lidem tím, že nám poslal svého jednorozeného Syna. Toto božské rozhodnutí se projevilo za zcela normálních, obvyklých okolností. Vidíme ženu, která se stává matkou, rodinu, dům. Boží všemohoucnost a sláva prostupuje lidské věci, ano spojuje se s nimi. Od té doby my křesťané víme, že s Pánovou milostí můžeme a musíme posvětit všechno, co je v našem životě čisté. Nenajdeme pozemskou situaci, i když může vypadat zcela bezvýznamně a všedně, která by se nemohla stát příležitostí k setkání s Pánem a krokem na naší cestě k nebi.

Proto nedivíme, že církev jásá při pohledu na onen skromný příbytek, kde žije Ježíš, Maria a Josef. V hymnu v oficiu čtení tohoto svátku se říká: Zajisté sladkou vzpomínka nám bude na Nazaret a na obydlí chudé, sladší je písní Kristův život skrytý blahoslavit. Tam s Josefem Pán tráví mladá léta v řemesle jeho, skryt před zraky světa. Za jeho lásku pomocí mu splácí v lopotné práci. Nejlepší Matka dlí u Syna svého, dlí u snoubence pozorná choť jeho. Ulehčit práci unaveným touží tím, že jim slouží.

Přál bych si, aby domy křesťanů byly stejně krásné a přívětivé jako dům Svaté rodiny. Naplno zní vánoční poselství: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14). Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj (Kol 3,15), říká se u svatého Pavla. Tento pokoj nám ukazuje, že Bůh, náš Otec, nás miluje, že jsme přivtěleni ke Kristu, opatrováni Pannou Marií a chráněni svatým Josefem. Toto mocné světlo osvěcuje náš život a povzbuzuje nás, abychom ve všech potížích a osobních slabostech odvážně vytrvali na dobré cestě. Každý křesťanský dům by měl být domem pokoje, kde se přes malá všední rozladění projevuje ona hluboká a upřímná vzájemná starost a onen veliký klid, přicházející z hluboce prožívané víry.

Nezapomínejte, že někdy je skoro nemožné vyhnout se sporům. Ale nikdy se nepřete před dětmi. To by jim ublížilo a svým stranictvím by nevědomky přispěly k tomu, aby se vaše neshody prohloubily. Ale když se spory nevyskytují příliš často, mohou i ony být projevem lásky a jsou skoro nutné. Podnětem, ne důvodem, bývá často to, že muž přijde domů unavený a přepracovaný, nebo žena je vyčerpaná – doufejme, že ne unuděná –, protože ji unavily děti nebo domácnost, nebo je unavená také proto, že musí bojovat se svou snad nestálou povahou, ačkoli vy ženy, když chcete, dokážete být charakterově pevnější než muži.

Vyhýbejte se pýše, neboť to je ten nejnebezpečnější nepřítel manželského života: při vašich drobných sporech není nikdo z vás v právu. Ten, kdo je lépe naladěný, by měl pomoci, aby se rozladění poněkud zmírnilo. A později – mezi čtyřma očima – si spory vyřiďte a ihned se opět usmiřte.

Vy ženy byste se měly ptát, zda trochu nezanedbáváte péči o svůj vzhled, a přitom mít na paměti, že upravená podle přísloví upravená žena zadrží muže před cizími dveřmi. Povinnost vypadat pěkně jako v době zásnub nikdy nekončí. Je to povinnost spravedlnosti, neboť patříte muži; ani on nesmí zapomínat, že patří vám a po celý život k vám má být pozorný jako v době, kdy jste byli zasnoubeni. Bylo by to špatné znamení, kdybyste se teď ironicky usmívali. Byl by to jen jasný důkaz toho, že se vaše náklonnost proměnila v chladnou lhostejnost.

Hřejivý a radostný domov

O manželství nemůžeme mluvit, aniž bychom současně nemysleli na rodinu, která je plodem a pokračováním toho, co manželstvím začíná. Rodinu netvoří jen muž a žena, ale také děti a mnohdy prarodiče, jiní příbuzní a pomocné síly v domácnosti. Ti všichni musí cítit ono teplo, které vytváří rodinné ovzduší.

Je jisté, že některým manželstvím Pán nedá děti. Pak je to znamení, že jsou vyzváni, aby se milovali se stejnou láskou a své síly, pokud možno, dali do služby bližním. Ale děti obyčejně přijdou, a pak má péče o ně přednost před vším ostatním. Otcovství a mateřství nekončí narozením. Tento podíl na Boží moci – schopnost plodit – musí pokračovat ve spolupráci s Duchem svatým a vrcholit tím, že vychová z dětí pravé křesťanské muže a ženy.

Rodiče jsou jak v lidském, tak v nadpřirozeném životě hlavními vychovateli dětí a musí si uvědomit, že jsou za tento úkol zodpovědní. Vyžaduje to od nich pochopení, moudrost, schopnost milovat a také úsilí dávat dobrý příklad. Autoritativní nátlak není ve výchově dobrá cesta. Pro rodiče je ideál spíš v tom, aby se stali přáteli svých dětí, přáteli, kterým děti svěřují své starosti, s kterými děti probírají své problémy a od kterých mohou děti očekávat účinnou a laskavou pomoc.

Je nutné, aby si rodiče udělali čas, aby byli se svými dětmi hodně spolu a mluvili s nimi. Děti jsou nejdůležitější; důležitější než obchod, práce, odpočinek. Je dobré, když jim rodiče při těchto rozhovorech pozorně naslouchají, snaží se je pochopit, uznat kus pravdy – nebo celou pravdu –, která je obsažena v jejich rebeliích. Současně by jim měli pomáhat, vést je v jejich úsilí a v jejich nadějích a učit je, aby věci zvažovaly a promýšlely; neměli by jim vnucovat určité chování, ale odhalovat jim nadpřirozené a lidské pohnutky pro určitý způsob chování. Zkrátka: měli by respektovat jejich svobodu, protože pravá výchova se neobejde bez osobní odpovědnosti, ani odpovědnost bez svobody.

Pokusili jsme se shrnout několik rysů těch rodin, ve kterých se odráží Kristovo světlo a které jsou proto dobré a radostné – rodin, kde se svornost rodičů přenáší na děti, na celou rodinu a na všechny oblasti života. V každé opravdové křesťanské rodině bude tak v jistém smyslu přítomno tajemství církve, vyvolené Bohem a poslané do světa jako světlo.

Na každého křesťana, ať je jakéhokoli stavu – kněz nebo laik, ženatý nebo svobodný – se hodí slova apoštola ve čtení ze svátku Svaté rodiny: Od Boha vyvolení, svatí a milovaní (Kol 3,12). To jsme všichni, každý na svém místě ve světě, muži a ženy, které Bůh vyvolil, aby vydávali svědectví o Kristu a všem svým bližním sdělovali radost, že jsou Božími dětmi, snažícími se odstranit své chyby a neustávajícími proti nim bojovat.

Je velmi důležité, aby v katechezi, kázání, jakož i u těch, které Bůh chce mít na této cestě, nechybělo vědomí, že manželství je povolání, že jsou skutečně a opravdu voláni, aby se zapojili do Božích záměrů pro spásu všech lidí.

Pro křesťanské manžele jistě není lepší příklad než příklad rodin z apoštolské doby: rodiny setníka Kornélia, který ukázal, že se dovede podřídit Boží vůli, neboť v jeho domě se církev obrátila k pohanům (Sk 10,24–48), Akvily a Priscilly, kteří šířili křesťanství v Korintu a Efesu a podporovali Pavlův apoštolát (Sk 18,1–26), Tabity, která se s velkou láskou starala o chudé v Joppe (Sk 9,36). A právě tak domy mnoha židů a křesťanů, Řeků a Římanů, kde kázání prvních učedníků přineslo ovoce.

Rodiny, které žily ze síly Krista a Krista hlásaly, malé křesťanské obce, které byly ohnisky evangelia. Byly to rodiny jako mnoho jiných rodin oné doby, ale byly proniknuty novým duchem, který nakazil všechny, s kterými se stýkaly. Takoví byli první křesťané, a takoví musí být i křesťané dnešní. Musí být rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus.