Seznam bodů

Jako každý křesťanský svátek, tak také dnešní den je zvláštním způsobem svátkem pokoje. S prastarou symbolikou nám palmové ratolesti připomínají onu scénu z 1. knihy Mojžíšovy: Noe čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody (8,10–11). A také si připomínáme, že byla uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem v Kristu, neboť on je náš pokoj (Ef 2,14). V liturgii naší svaté katolické církve se podivuhodně prolíná nové se starým; a tak dnes s velkou radostí čteme: Vítaly ho jeruzalémské děti. Mávaly ratolestmi a volaly vstříc vítězi nad smrtí: Hosana na výsostech.

V naší duši se tato chvála spojuje s jásavým voláním při Kristově narození v Betlémě. Svatý Lukáš vypráví: Jak se ubíral dál, prostírali mu na cestu své pláště. Když se už blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (19,36–38).

Pokoj na zemi

Pax in coelo, pokoj na nebi. Ale nezapomeňme na svět. Proč není na zemi pokoj? Vskutku, nevládne pravý pokoj, jen pokoj zdánlivý, rovnováha strachu, nestálé kompromisy. Pokoj není ani v církvi. Je poznamenaná napětími, která hrozí roztrhnout neposkvrněné roucho Kristovy nevěsty. Právě tak není pokoj v mnoha srdcích, která se marně snaží přehlušit neklid v duši neustálou činností, laciným požitkem z věcí, které nenasytí, protože vždy zanechají smutnou a hořkou pachuť.

Svatý Augustin píše: Palmové ratolesti znamenají úctu, protože jsou znamením vítězství. Pán byl blízko vítězství, když umíral na kříži. Ve znamení kříže přemohl ďábla, knížete smrti. Kristus je náš pokoj, protože zvítězil. A zvítězil, protože neúprosně bojoval proti každé zlobě v lidském srdci.

Kristus, náš pokoj, je také cesta (srov. Jan 14,6). Chceme-li pokoj, musíme jít v jeho stopách. Pokoj je výsledek zápasu, boje, asketického boje, který musí každý křesťan vybojovat ve svém nitru proti všemu, co v jeho životě není z Boha: proti pýše, proti smyslnosti, sobectví, povrchnosti a úzkoprsosti. Je marné volat po vnějším pokoji, není-li klid ve svědomí, v hloubi duše, neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.

Dnes jako včera

Liturgie Květné neděle klade křesťanům do úst zpěv: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo se usadí v baště svého sobectví, nevyleze na bojiště. Kdo dobrovolně otevře brány a vpustí krále pokoje, bude spolu s ním bojovat proti všemu ubohému, co kalí zrak a otupuje svědomí.

Zvyšte se prastaré vchody! Tato výzva k boji není v křesťanství nic nového. Je to věčná pravda. Bez boje není vítězství. Bez vítězství není pokoje. A bez pokoje je radost člověka jen klam a mam; zůstává neplodná, neprojevuje se pomáháním lidem, konáním skutků lásky a spravedlnosti, odpuštění a milosrdenství, služby Bohu.

Dnes máme dojem, že mnozí, jak vně, tak uvnitř církve, nahoře stejně jako dole, přestali bojovat, zastavili osobní boj proti vlastnímu selhání a v plné zbroji se dali do otroctví, které ponižuje duši. Toto nebezpečí hrozí nám křesťanům vždy.

Proto je nutné, abychom naléhavě prosili Nejsvětější Trojici, aby se nad námi smilovala. Když mluvíme o těchto věcech, třesu se při pomyšlení na Boží spravedlnost, utíkám se však k milosrdnému Bohu, aby nehleděl na naše hříchy, ale na zásluhy Krista a jeho svaté Matky – která je také naší Matkou – a na zásluhy svatého Josefa, který mu byl otcem, i na zásluhy všech svatých.

V dnešní den čteme v mešních textech, že Bůh bere křesťana za ruku. Všichni můžeme žít v této jistotě, jen budeme-li ochotni bojovat. Ježíš, který vjíždí do Jeruzaléma na ubohém oslu, Ježíš, který je králem pokoje, řekl: Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Toto násilí není zaměřeno proti druhým. Je to síla v boji proti vlastním slabostem a ubohostem, hrdinství nezastírat si osobní nevěrnosti a odvaha vyznat víru také v nepřátelském prostředí.

Dnes jako včera se od křesťana očekává, že bude žít hrdinně. Hrdinně ve velkých bojích, je-li to nutné. Hrdinně v malých všedních věcech, což bude častější. Když budeme neustále s láskou a v tom, co je zdánlivě bezvýznamné, bojovat, potom Pán svým dětem přispěje jako láskyplný pastýř: Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé (…) V bezpečí budou bydlet na své půdě. Poznají, že já jsem Hospodin, až zlomím tyče jejich jařma a vysvobodím je z moci otrokářů (Ez 34,15–16.27).