Seznam bodů

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Ježíš se vzepřel ďáblu, knížeti tmy, a ihned se ukázalo světlo. Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu (Mt 4,11). Ježíš obstál ve zkoušce. Byla to pravá zkouška, neboť, jak říká svatý Ambrož: Nejednal jako Bůh ve své moci (k čemu by nám potom jeho příklad sloužil?), zato použil jako člověk pomůcky, které můžeme použít i my.

Ďábel citoval Starý zákon se lstivým úmyslem: Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách (Žl 91[90],11). Ale Ježíš se zdráhal pokoušet Otce a vrátil biblickému místu jeho pravý význam. Když přišla ta hodina, objevili se Otcovi poslové a v odměnu za jeho věrnost mu sloužili.

Vyplatí se, když se pozorněji podíváme, jak se satan chová k našemu Pánu. Argumentuje texty z Písma svatého, překrucuje jejich smysl a dává jim smysl rouhačský. Ježíš se však nenechá zmást. Vtělené Slovo příliš dobře zná Písmo, které bylo napsáno pro vykoupení lidí a ne pro jejich zmatení a zatracení. Ten, kdo je láskou spojen s Ježíšem – můžeme usuzovat – se nikdy nenechá svést klamným výkladem Písma. Za pokusem zmást křesťanské svědomí používáním stejných výrazů, kterých používá věčná moudrost, a udělat ze světla tmu, pozná hned vycvičenou ruku ďáblovu.

Podívejme se teď trochu na úkol andělů v Ježíšově životě. Lépe tak pochopíme jejich poslání v každém lidském životě. Křesťanská tradice nám ukazuje, že andělé strážní jsou velcí přátelé lidí. Bůh je postavil po bok člověka, aby ho provázeli na jeho cestách. Proto nás vybízí, abychom se s nimi stýkali, abychom u nich hledali útočiště.

Církev nás nabádá, abychom uvažovali o těchto událostech z Kristova života; připomíná nám, že i v postní době, kdy vyznáváme, že jsme hříšníci potřebující slitování a očištění, má místo radost. Neboť postní doba je současně dobou přísnosti i radosti. Znovu získáváme odvahu, protože nám nebude chybět Boží milost. Bůh nám přispěje; pošle své anděly, aby byli našimi společníky na dlouhé cestě, moudrými rádci a spolubojovníky při všem našem konání. Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil na kámen svou nohou (Žl 91[90],12), říká se dále v žalmu.

Musíme se naučit stýkat se s anděly. Obrať se teď na ně, na svého anděla strážného a řekni mu, že spásná voda postní doby neskanula po tvé duši beze stopy, ale zcela ji pronikla pro zkroušenost tvého srdce. Pros je, aby tvou dobrou vůli, které milost dala vzklíčit z naší bídy jako květině z hnojiště, přednesli před Pána. „Svatý Michaeli archanděli, chraň nás v boji, proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám záštitou.“ (Z modlitby k svatému Michaeli).

Odpovědnost pastýřů

V Boží církvi jsme všichni, nikoho nevyjímaje, vedeni k tomu, abychom se vytrvale snažili žít se stále větší věrností podle Kristova učení. Kdyby pastýři nebojovali, aby získali správně citlivé svědomí, opravdovou úctu k dogmatům a morálce, které tvoří depositum fidei (poklad víry), společné dědictví, naplnila by se prorocká slova Ezechielova: Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele, prorokuj a řekni jim: Pastýři, tak praví Pán, Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste si zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné. (34,2–4).

To jsou tvrdé výčitky, ale mnohem více tíží to, že Boha uráželi ti, kteří dostali příkaz starat se o duchovní prospěch všech, a místo toho duše týrali a neposkytovali jim očistnou vodu křtu, nepřinášeli jim posilující olej biřmování, odpouštějící soud a pokrm, dávající život.

Jak se to mohlo stát? Tak, že se vzdali boje o pokoj. Kdo nebojuje, upadá do různých forem otroctví, které mohou spoutat srdce z masa: otroctví pouhého lidského pohledu, otroctví dychtivé snahy po moci a vážnosti ve světě, otroctví ješitnosti, otroctví peněz, otroctví smyslnosti…

Když Bůh někdy dopustí tuto zkoušku, a vy se setkáte s pastýři, kteří si nezaslouží toho jména, nepohoršujte se nad tím. Kristus slíbil své církvi neomylnou a ustavičnou pomoc, ale nezaručuje, že lidé, kteří církev tvoří, budou věrní. Nebude jim scházet milost, Bůh jí dopřává nadbytek, když uděláte to málo, co od vás očekává – bděle usilovat, abyste s Boží milostí odstranili překážky na cestě ke svatosti. Kdo nebojuje, může stát v Božích očích velmi nízko, i když se zdá, že stojí velmi vysoko: Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se a utvrď zbytek, který je už na umření. Shledal jsem totiž, že tvoje skutky nejsou dokonalé před mým Bohem. Nuže, vzpomeň si (na nauku, kterou) jsi přijal a slyšel; zachovávej (ji) a změň se! (Zj 3,1–3).

Těmito slovy napomíná Jan v prvním století toho, který měl odpovědnost za církev v městě Sardy. Neboť není nic nového, že u některých pastýřů může zmizet vědomí odpovědnosti. To bylo už v době apoštolů, v témže století, ve kterém žil náš Pán Ježíš Kristus na zemi. Ve skutečnosti se nikdo nemůže cítit v bezpečí, přestane-li sám se sebou bojovat. Nikdo se nemůže zachránit sám. V církvi jsme všichni odkázáni na konkrétní prostředky, které nás posilují: na pokoru, která nám umožní přijmout pomoc a dobrou radu; na umrtvování, které připraví naše srdce, aby v něm mohl vládnout Kristus; na studium vždy platné nauky, které nám pomáhá uchovat a rozšířit víru.