Seznam bodů

Jak podivuhodná je schopnost člověka zapomenout na nejskvělejší věci a zvyknout si na tajemství! V této postní době si chceme znovu připomenout, že křesťan nesmí být povrchní. I když je zcela ponořen do obyčejné práce, mezi mnoha úkoly a svými bližními, i když je zaneprázdněn, má nedostatek času a prožívá různá napětí, musí být současně zcela pohroužen v Boha, protože je Božím dítětem.

Boží synovství je radostná pravda, útěšné tajemství. Zcela naplňuje náš vnitřní život. Učí nás stýkat se se svým nebeským otcem, seznamovat se s ním, milovat ho. Opírá náš vnitřní boj o naději a nakonec nám dává důvěřivou prostotu Božích dětí. Ještě více: právě proto, že jsme Boží děti, hledíme s láskou a obdivem na všechny věci, které přicházejí z ruky nebeského Otce a Stvořitele. Tak žijeme kontemplativně uprostřed světa a milujeme tento svět.

Liturgie postní doby objasňuje následky Adamova hříchu v lidském životě. Adam nechtěl být hodný Boží syn a vzepřel se proti Bohu. Současně stále slyšíme ozvěnu onoho felix culpa – ó šťastná vina –, kterou opěvuje celá církev na Bílou sobotu.

Když přišla plnost času, poslal Bůh na svět svého jednorozeného Syna, aby obnovil pokoj a nás lidi vykoupením z hříchu přijal za Boží syny – adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5). A my tak byli uschopněni, osvobozením od jha hříchu, mít účast na životě Nejsvětější Trojice. Tomuto novému člověku, tomuto novému štěpu Božích dětí (srov. Řím 6,4–5) tím umožnil osvobodit celé stvoření od zmatku a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,5–10), který ho smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

Tedy čas pokání. Ale jak vidíme, není to nic záporného. Postní dobu musíme prožívat v duchu synovství; dal nám je Kristus a žije v naší duši (srov. Gal 4,6). Pán nás volá, abychom k němu přišli s přáním stát se mu podobnými: Napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef 5,1). Tak můžeme pokorně, ale horlivě spolupracovat na Božím plánu: sjednocovat, co je rozděleno, zachraňovat, co bylo ztraceno, shromažďovat, co hříšný člověk rozptýlil, přivádět k dobrému konci, co zbloudilo, a obnovovat Bohem chtěnou svornost celého stvoření.

Radost Zeleného čtvrtka

Snadno pochopíme, proč křesťané ve všech dobách chválili svatou hostii. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství, zrozen z lůna panenského, prolil král všech království. S úctou se chceme klanět skrytému Bohu. Je to Ježíš Kristus, který se narodil z Panny Marie, tentýž Kristus, z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda.

Je to posvátná hostina, ve které přijímáme Krista. Koná se památka jeho umučení, mysl se naplňuje milostí a dostává závdavek budoucí slávy. Církevní liturgie v krátkých slokách shrnuje vrcholné okamžiky tohoto příběhu o planoucí lásce, kterou nám dává Pán.

Bůh naší víry nežije ve vytržení, neshlíží nezúčastněně na náš osud, bídu a nouzi. Je to Otec, který tak miluje své děti, že posílá na svět Slovo, druhou osobu Nejsvětější Trojice, aby se toto Slovo stalo tělem, zemřelo za nás a vykoupilo nás. Je to tentýž milující Otec, který nás teď jemně přitahuje k sobě působením Ducha svatého, přebývajícího v našich srdcích.

Radost Zeleného čtvrtka má kořeny zde: v poznání, že se Stvořitel v přebohaté lásce sklání ke svým tvorům. Jako by tolik důkazů jeho milosrdenství nestačilo, ustanovuje náš Pán Ježíš Kristus eucharistii, abychom mohli být stále blízko u něho, a – pokud zde můžeme vůbec něco pochopit – protože ho žene láska, které nic neschází, k tomu, aby nebyl bez nás. Trojice se zcela sklání v lásce k člověku, který je povznesený na rovinu milosti, stvořený podle jejího obrazu a podoby (srov. Gn 1,26); vysvobodila člověka z hříchu – z hříchu Adamova, který přešel na celé lidské pokolení, a z osobních hříchů každého jedince – a touží po tom, aby přebývala v naší duši: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).

Eucharistie a tajemství Boží Trojice

Tento trojičný proud lásky k lidem stále vznešeně pokračuje v eucharistii. V katechismu jsme se všichni před lety učili, že eucharistie může být považována za oběť a svátost a že tuto svátost máme jako přijímání a jako poklad na oltáři: ve svatostánku. Tomuto eucharistickému tajemství, Tělu Krista, Corpus Christi, přítomnému ve všech svatostáncích světa, věnuje církev zvláštní svátek. Dnes na Zelený čtvrtek zaměříme svou pozornost na posvátnou eucharistii, na oběť a pokrm ve mši svaté a ve svatém přijímání.

Mluvil jsem o trojičném proudu lásky k lidem. Kde jinde se silněji uplatní než ve mši svaté? Při mešní oběti působí celá Trojice. Proto se mi líbí závěr mešní modlitby: Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna – obracíme se k Otci –, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Ve mši svaté se modlitba stále obrací k Otci. Kněz je zástupcem věčného kněze Ježíše Krista, který je zároveň obětí. A působení Ducha svatého ve mši svaté není méně tajemné ani méně jisté. Silou Ducha svatého, píše svatý Jan Damašský, se proměňuje chléb v Kristovo tělo.

Toto působení Ducha svatého jasně ukáží slova, kterými kněz svolává Boží požehnání na obětní dary: Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože, požehnej tuto oběť, připravenou tvému svatému jménu, dokonalou oběť, která přinese povinnou úctu nejsvětějšímu jménu Boha. Vyprošujeme si posvěcení, které působí Utěšitel a posílá nám je Otec a Syn. Právě tak vyznáváme činnou účast Ducha svatého při oběti krátkou modlitbou před svatým přijímáním: Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, jenž jsi z vůle Otcovy spolupůsobením Ducha svatého svou smrtí svět oživil.

Tento týden, který křesťanský lid na mnoha místech tradičně nazývá Svatým týdnem, nám opět umožní uvažovat – živěji si zpřítomnit – o těch hodinách, kdy se naplnil Ježíšův život. Všechno, co nám v těchto dnech připomínají nejrůznější projevy zbožnosti, ukazuje, že na konci utrpení stojí vzkříšení, které je, jak píše svatý Pavel, základem naší víry (srov. 1 Kor 15,14). Tuto cestu bychom však neměli projít s přehnaným spěchem, neměli bychom zapomenout na velmi prostou pravdu – nebudeme moci mít účast na Pánově vzkříšení, jestliže se nespojíme s jeho utrpením a smrtí (srov. Řím 8,17). Abychom mohli na konci Svatého týdne doprovázet Krista do jeho slávy, musíme nejdřív pochopit jeho oběť a cítit se jedno s ním – který visí mrtvý na Kalvárii.

Velkomyslná Kristova oběť se staví proti hříchu; tuto skutečnost těžko doznáváme, ale nedá se popřít; je to mysterium iniquitatis, nevysvětlitelná zloba tvora, který se pyšně pozvedá proti Bohu. Tento příběh je tak starý jako samo lidstvo. Připomeňme si pád našich prarodičů, potom veškeré zlo, které lemuje cestu lidstva a nakonec naše osobní vzpoury. Sotva dokážeme změřit zkázu, která vězí v hříchu, a pochopit, co o tom říká víra. Musíme si uvědomit, že i mezi námi lidmi se tíha urážky měří podle postavení uraženého, jeho osobních kvalit, společenského postavení, schopností. A hříchem uráží člověk Boha: tvor se rouhá svému Stvořiteli.

Ale Bůh je láska (1 Jan 4,8). Hlubiny zla, které představuje hřích, jsou přemostěny nekonečnou láskou. Bůh se člověka nevzdává. Podle Božího plánu spásy oběti Starého zákona nestačí odčinit naše hříchy a obnovit ztracenou jednotu. Bylo nutné, aby se obětoval člověk, člověk, který je Bůh. K tomuto nevyzpytatelnému tajemství se poněkud přiblížíme, když si představíme, jak se Nejsvětější Trojice, stále spojená v nejdůvěrnější výměně lásky, uradila a od věčnosti rozhodla, že jednorozený Boží Syn přijme lidskou podobu, vezme na sebe naši bídu a naše bolesti a dá se přibít na dřevo kříže.

Celý Kristův život od jeho narození v Betlémě není nic jiného než vroucí přání naplnit výkupný úradek Otce. Po tři roky, kdy učedníci žili v jeho blízkosti, slyšeli, jak neúnavně opakuje, že jeho pokrmem je konat vůli toho, který ho poslal (srov. Jan 4,34). A svou oběť dokončí odpoledne prvního Velkého pátku. Sklonil hlavu a skonal (Jan 19,30). Těmito slovy nám popisuje svatý Jan Kristovu smrt. Pod břemenem kříže, obtížený vinou všech lidí, umírá Ježíš pro naše těžké a hanebné hříchy.

Dívejme se na Pána, jak je z lásky k nám ztrýzněn od paty až k hlavě. Před staletími napsal duchovní autor slova, která se k této skutečnosti přibližují, i když ji plně nevystihují: Tělo Pána je obraz utrpení. Před tímto zmučeným Kristem, před tímto neživým tělem, sňatým z kříže a odevzdaným matce, před tímto rozdrásaným Ježíšem bychom mohli dojít k závěru, že tato událost je nejjasnějším důkazem jeho ztroskotání. Kde jsou zástupy těch, kdo šli za ním? A kde je království, které ohlašoval? A přece neztroskotal, ale zvítězil. Kristus má teď ke vzkříšení blíž než kdy dříve, má blíž k zjevení slávy, kterou vybojoval svou poslušností.

Bůh Otec nám dává ve svém milosrdenství v Srdci svého Syna infinitos dilectionis thesauros, nevyčerpatelný zdroj darů a milostí. Chceme-li důkaz o tom, že nás Bůh miluje – že nejenže vyslýchá naše modlitby, ale ještě je předchází –, stačí přečíst si u svatého Pavla: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32).

Milost obnovuje člověka zevnitř a dělá z něho – z člověka hříšného a zatvrzelého – dobrého a věrného služebníka (srov. Mt 25,21). A pramenem všech milostí je láska, kterou Bůh projevuje nejen slovy, ale i skutky. Boží láska působí, že druhá osoba Nejsvětější Trojice, Slovo, Syn Boha Otce, bere na sebe naše tělo, to znamená naši lidskou přirozenost, kromě hříchu. A toto Slovo je Verbum spirans amorem, Slovo, které je původcem lásky.

Tato láska se nám zjevuje ve vtělení, ve spasitelském úsilí Ježíše Krista na této zemi, až po oběť nejvyšší na kříži. A na kříži se projevuje dalším znamením: jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Voda a krev Ježíše Krista k nám mluví o naprostém odevzdání se z lásky až do krajnosti, až k onomu consummatum est (Jan 19,30), dokonáno je!

Když se o dnešním svátku zamýšlíme nad hlavními tajemstvími naší víry, žasneme nad tím, jak tyto nejzákladnější pravdy – láska Boha Otce, která dává svého Syna, a láska Syna, která ho vede na Golgotu – jsou vyjádřeny velmi lidskými gesty. Bůh se na nás neobrací jako mocný vládce, ale přichází k nám a bere na sebe přirozenost služebníka, stává se jedním z lidí (srov. Flp 2,7). Ježíš se nikdy nechová cize nebo povýšeně, i když v letech jeho působení lze někdy vidět, že je rozhořčen, protože ho bolí lidská zloba. Ale jestliže budeme jenom trochu pozorní, hned uvidíme, že jeho rozhořčení a jeho hněv vycházejí z lásky. Jsou pro nás další výzvou, mají nás vyrvat z nevěry a hříchu. Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, který má umřít – praví Pán, Hospodin. Obraťte se a budete žít! (Ez 18,32). Tato slova nám objasňují celý Kristův život a my tak můžeme pochopit, proč k nám přichází se srdcem z masa, se srdcem, jako je to naše, a že je to opravdový důkaz lásky, svědčící o nevýstižném tajemství Boží lásky.