Seznam bodů

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Těmto osobám, kterým se pokřivení stalo takřka druhou přirozeností, jen těžko ukážeme, že je lidštější a pravdivější smýšlet o bližních dobře. Od svatého Augustina pochází rada: Snažte se získat ctnosti, které podle vašeho mínění chybějí vašim bratřím, a nebudete už vidět jejich chyby, protože je nebudete mít. Někteří si myslí, že je to naivní, že jejich vlastní postoj je realističtější, rozumnější.

Takoví lidé dělají z předsudku normu pro úsudek, a tak předem urážejí každého dřív, než vůbec začnou uvažovat o rozumných důvodech. Teprve potom dají snad ublíženému objektivně a laskavě možnost, aby se hájil. A to proti každé morálce a každému právu, neboť místo aby dokázali podvod, udělají nevinnému privilegium, aby dokázal svou nevinu.

Nechci tajit – bylo by to neupřímné –, že za předešlými úvahami stojí víc než jen zkrácený výtah z morálních a právnických příruček. Pocházejí spíš ze zkušenosti, kterou udělalo nemálo lidí na vlastní kůži; oni a mnoho jiných byli často a po léta terčem škaredých pomluv, nactiutrhání a klevet. Boží milost a nemstivá povaha způsobily, že v nich to všechno nezanechalo pocit hořkosti. Mihi pro minimo est, ut a vobis iudicer (1 Kor 4,3), mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás, mohli by říci se svatým Pavlem. Mnohdy snad lidově dodali, že to všechno jsou prkotiny. A mají pravdu.

Na druhé straně mě však zarmucuje myšlenka, že ten, kdo neprávem napadne dobré jméno druhého, tím ničí sama sebe. A bolí mě to také kvůli mnoha lidem, kteří jsou při úmyslném napadení bezradní a zděšení, neví kudy kam a myslí si, že to všechno je zlý sen.

Před několika dny jsme slyšeli ve čtení mše svaté příběh o Zuzaně, oné cudné ženě, která byla neprávem dvěma chlípnými starci obviněna z nemravnosti. Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám“ (Dan 13,22). Jak často přivede protřelost závistníků nebo intrikánů mnoho nevinných lidí do situace, že stojí před alternativou buď urazit Pána, nebo přijít o svou dobrou pověst. Jediné čestné a důstojné řešení je zároveň krajně bolestné a oni se musí rozhodnout: Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem (Dan 13,23).

Ježíš na kříži, se srdcem probodeným z lásky k lidem, je výmluvnou odpovědí – slova jsou tady zbytečná – na otázku po důležitosti věcí a osob. Lidé, jejich život a štěstí mají tak velikou důležitost, že sám Boží Syn se vydává, aby je vykoupil, očistil, pozvedl. Kdo by nemiloval jeho tak zraněné Srdce? bude se jistě ptát tváří v tvář této skutečnosti každá rozjímavá duše. A dále se bude tázat: Kdo by neodplatil lásku láskou? Kdo by neobjal tak čisté Srdce? My, kdo jsme z těla, budeme splácet lásku láskou, obejmeme tohoto našeho zraněného člověka, toho, komu bezbožní probodli ruce a nohy, bok a srdce. A prosme ho, aby naše srdce spoutal poutem své lásky a zranil je kopím, protože je dosud tvrdé a zatvrzelé.

Zbožní lidé vždy věnovali Ježíši určité myšlenky, city, oslovení. Ale pro pochopení tohoto jazyka, pro skutečné poznání toho, co je to srdce lidské a Srdce Kristovo a Boží láska, je třeba mít víru a pokoru. S vírou a pokorou nám zanechal sv. Augustin svá slavná slova: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!

Když člověk zapomene na pokoru, snaží se být roven Bohu, ale ne tak, jak nám to umožnil sám Kristus, když řekl: Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku (1 Kor 11,24), ale tak, že se snaží vtěsnat Boží velikost do lidských hranic. Rozum, onen chladný a slepý rozum, který nepramení z víry, ani není bezúhonným rozumem tvora schopného ze všeho se těšit a vše milovat, se stává nerozumem člověka, který vše poměřuje svými ubohými zkušenostmi, které zlehčují nadpřirozenou pravdu a pokrývají jeho srdce škraloupem, necitlivým na vanutí Ducha svatého. Náš ubohý rozum by byl ztracen, kdyby nebylo působení milosrdenství Boha, který rozbíjí hranice naší ubohosti: Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa (Ez 36,26). A duše znovu najde světlo a naplní se radostí nad tímto příslibem Písma.

Znám své myšlenky, které mám o vás (…) to, co zamýšlím pro vaše blaho, a ne pro utrpení… (Jer 29,11), prohlásil Bůh ústy proroka Jeremiáše. Liturgie pak podkládá tato slova Ježíšovi, protože v něm se zcela jasně projevuje taková Boží láska k nám. Nepřichází, aby nás odsoudil, aby nám vmetl do tváře naši bídu nebo ubohost, ale přichází, aby nás spasil, odpustil nám, aby nám prominul viny, aby nám přinesl pokoj a radost. Jestliže přijmeme tento vztah Pána ke svým dětem, nutně se změní i naše srdce a uvidíme, jak se před našima očima otvírá zcela nový významný obzor, plný hloubky a světla.

Osobní svoboda

Křesťan by při své práci neměl přehlížet nebo nedbat na požadavky toho, co je přirozené. Kdyby se pod pojmem posvěcovat lidskou práci rozumělo neuznat nebo nechat zmizet její vlastní dynamickou sílu, odmítl bych tohoto výrazu používat. Osobně jsem nikdy nebyl přesvědčen o tom, že je dobré, aby se běžná lidská práce honosila nálepkou s označením náboženského vyznání, protože se mi zdá, ačkoli uznávám i jiný názor, že tu existuje nebezpečí zneužívání naší víry. Kromě jiného i proto, že nálepky s názvem katolický se někdy užívalo k ospravedlnění činností a postupů z lidského hlediska nepříliš čestných.

Jestliže svět a všechno, co je v něm – kromě hříchu –, je dobré, protože je to dílo Boha, našeho Pána, křesťan neustále bojující, aby neurazil Boha – pozitivní boj lásky –, se má ve všem angažovat bok po boku s ostatními občany, má bránit všechna dobra, související s lidskou důstojností.

A existuje-li nějaké dobro, které bude muset vždy zvlášť vyhledávat, pak je to osobní svoboda. Pouze, když odpovědně brání individuální svobodu ostatních, bude moci lidsky a křesťansky upřímně hájit svobodu svou. Opakuji a budu opakovat neustále, že Pán nám dal zadarmo jeden veliký nadpřirozený dar – Boží milost; a druhý zázračný lidský dar – osobní svobodu, která od nás všech, nemá-li se změnit v nevázanost, vyžaduje bezúhonnost, účinnou snahu o to, aby se naše jednání uskutečňovalo v rámci Božího zákona, protože, kde je duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17).

Kristovo království je království svobody; tady již neexistují otroci, kromě těch, kteří se dobrovolně spoutají Boží láskou. Požehnáno budiž otroctví lásky, které nás osvobozuje. Bez svobody nemůžeme odpovědět na milost, bez svobody se nemůžeme z nadpřirozených pohnutek svobodně odevzdat Pánu – proto, že se nám chce.

Někteří z vás, kdo mě posloucháte, mě znáte už mnoho let. Můžete mi tedy dosvědčit, že celý život káži o osobní svobodě s osobní odpovědností. Hledal jsem ji a hledám po celé zemi, jako Diogenes hledal člověka. A každým dnem ji miluji víc a více, miluji ji nade všechny pozemské věci; je to poklad, který nikdy dosti nedoceníme.

Když mluvím o osobní svobodě, nezaměřují se na jiné, snad důležitější problémy, které však nepříslušejí mému kněžskému povolání. Vím, že mi nepřísluší jednat o světských a pomíjivých tématech, která patří do světské a civilní oblasti, o záležitostech, které Pán nechal na svobodné a klidné polemice lidí. Vím také, že ústa kněze, který se má zcela vyhýbat politickým stranám, se mají otevřít pouze pro to, aby vedla lidi k Bohu, k jeho duchovnímu spasitelskému učení, ke svátostem, které ustanovil Kristus, k duchovnímu životu, který nás má přibližovat Pánu, když si uvědomíme, že jsme jeho děti, a tedy i bratři všech lidí bez výjimky.

Dnes slavíme slavnost Ježíše Krista Krále. A jistě se nezpronevěřím svému kněžskému úřadu, když řeknu, že kdyby někdo chápal Kristovo království jako politický program, nepochopil by nadpřirozenou podstatu víry, byl by na cestě k tomu, aby zatížil svědomí břemeny, která nejsou od Ježíše, protože jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží (Mt 11,30). Milujme opravdově všechny lidi, milujme Krista nade všechno a pak bude samozřejmé, že budeme milovat spravedlivou svobodu druhých, s nimiž budeme žít rozumně a v pokoji.