Seznam bodů

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

V duchovním životě neexistuje nějaká nová doba, která by teprve měla nastat. Všechno je dáno v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, žije a trvá na věky. Ale je třeba spojovat se s ním prostřednictvím víry a dovolit mu, aby se v nás projevoval tak, aby se mohlo říci, že každý křesťan není už alter Christus, druhý Kristus, ale ipse Christus, sám Kristus!

Instaurare omnia in Christo (Ef 1,10) – obnovit všechno v Kristu – to je heslo, které píše svatý Pavel křesťanům v Efesu, to znamená, že by měli seznámit celý svět s Ježíšovým duchem, vnášet Krista do všech záležitostí. Si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum (Jan 12,32) – až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny lidi k sobě. Kristus je svým vtělením, svým životem a prací v Nazaretě, svými kázáními a zázraky, které konal v Judeji a Galileji, svou smrtí na kříži, svým vzkříšením středem všeho stvoření, prvorozeným Synem a Pánem všeho tvorstva.

Posláním nás křesťanů je hlásat tuto Kristovu královskou velebnost, hlásat ji vlastními slovy a vlastními činy. Hospodin miluje své věrné na celé zemi. Některé povolává na poušť, nechává je, aby nedbali změn lidské společnosti, a tím způsobil, aby právě tito lidé svým svědectvím připomínali ostatním, že Bůh existuje. Jiným svěřuje kněžský úřad, a většinu lidí chce mít ve světě, při jejich normální každodenní práci. Proto musí tito křesťané přinášet Krista do všech oblastí lidské práce: do továren, do laboratoří, do práce v zemědělství, do řemeslnických dílen, do ulic velkoměst i na horské stezky.

Rád v této souvislosti připomínám známou scénu z hovoru Krista s učedníky na cestě do Emauz. Kristus kráčí s těmito muži, kteří už ztratili téměř všechnu naději, zdá se jim, že život nemá smysl. Kristus chápe jejich bolest, proniká do jejich srdcí a odhaluje jim něco ze života, který v něm přebývá.

Když pak po příchodu do vesnice Ježíš dělá, jako by chtěl pokračovat v cestě, oba učedníci ho zdržují a skoro ho přinutí, aby s nimi zůstal. Potom ho poznávají při lámání chleba a zvolají: Pán byl s námi. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32). Každý křesťan by měl zpřítomňovat Krista mezi lidmi, měl by jednat tak, aby ti, kteří s ním přicházejí do styku, pocítili bonus odor Christi (srov. 2 Kor 2,15) – líbeznou vůni Krista, měl by jednat tak, aby se skrze jednání učedníka zjevila tvář Mistra.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!

Škola modlitby

Pán vám jistě pomůže objevit ještě mnoho dalších rysů věrné a oddané Nejsvětější Panny, které si můžeme vzít za vzor: je to její čistota, její pokora, její rozhodnost, její velkodušnost, její věrnost… Chtěl bych mluvit o jedné věci, která se týká všech, protože je to základ duchovního růstu, a sice o životě modlitby.

Abychom využili všech milostí, které nám dnes dává naše Matka, abychom napomáhali působení Ducha svatého, pastýře našich duší, musíme se aktivně snažit o setkání s Bohem. Nemůžeme se skrývat v anonymitě. Neexistuje totiž duchovní život bez osobního vztahu k Bohu. Povrchnost není nic křesťanského. Rutina v naší askesi znamená podepsat úmrtní list duchovního života. Bůh nás vyhledává každého osobně a každý musí odpovědět sám za sebe: Tady jsem, volal jsi mě (1 Sam 3,5).

Všichni víme, že modlitba je rozhovor s Bohem. Možná že se však někdo zeptá: rozhovor, ale o čem? O čem jiném než o Božích věcech a o záležitostech našeho pracovního dne. O Ježíšově narození, o jeho putování po tomto světě, o jeho skrývání a o jeho kázání, o jeho zázracích, o jeho spasitelném utrpení a o jeho kříži, i o jeho zmrtvýchvstání. A v přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa – kterého já osobně mám ve velké úctě – budeme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Tématem mé modlitby je můj život. Já to alespoň tak dělám. A z toho pak zcela přirozeně vyplyne určitý a pevný úmysl, jak se změnit, jak se zlepšit, jak na sebe nechat působit Boží lásku. Úmysl jednoduchý a konkrétní. A nemůže přitom chybět ani naléhavá, ale důvěřivá prosba, aby nás neopouštěl Duch svatý, protože Bože, (…) ty jsi má síla (Žl 43[42],2).

Jsme normální křesťané, pracujeme v nejrůznějších oborech, celá naše činnost běží po zaběhaných kolejích, vše probíhá v obvyklém rytmu. Zdá se nám, že všechny dny jsou stále stejné, monotónní… Tedy dobře: tento způsob života, na pohled tak všední, má svou nadpřirozenou hodnotu, je to něco, co Boha zajímá, protože i Kristus se chtěl vtělit do naší práce a oduševnit tak zevnitř i tu nejprostší činnost.

Tato myšlenka není nadpřirozená, jasná a nepopiratelná skutečnost, není to jen nějaká útěšná úvaha, která má povzbudit ty, kdo se patrně nezapíší do zlaté knihy historie. Krista zajímá právě ta práce, kterou máme vykonávat – jednou i tisíckrát – v kanceláři, v továrně, v dílně, ve škole, na poli, při manuální i při duševní práci, zajímá ho i skrytá oběť, když nedáváme druhým najevo svou špatnou náladu.

Toto všechno tedy projděte ve své modlitbě, využijte každé příležitosti, abyste řekli Ježíši, že se mu klaníte, a můžete tak rozjímat i uprostřed světa, v pouličním ruchu, prostě všude. To je první lekce ve škole Ježíše Krista. V této škole je nejlepší učitelkou Maria, protože ona si vždy uchovala tento postoj víry – nadpřirozeného pohledu na to, co se kolem ní dělo: To všechno uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51).

Prosme dnes svatou Pannu Marii, aby nás naučila rozjímat, aby nás naučila odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na dveře našeho srdce. Prosme ji: Matko naše, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Boha Otce, pomoz nám, abychom ho uměli poznávat ve své každodenní práci, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti.