Seznam bodů

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.

Poznávat Srdce Ježíše Krista

Musím vám svěřit něco, co je pro mne jednak důvodem ke smutku, jednak pobídkou k činnosti: je to pomyšlení na lidi, kteří dosud nepoznali Krista, kteří ani netuší, jaká blaženost nás očekává v nebi, a kteří se zde na zemi honí jako slepí za radostí, aniž znají její skutečné jméno, nebo kteří nevědí kudy kam a bloudí po cestách, které je vzdalují od skutečného štěstí. Lze velmi dobře pochopit, co asi pociťoval svatý Pavel, když měl v městě Troadě vidění: Stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst (Sk 16,9–10).

Necítíte i vy, že nás Bůh volá, že – skrze to všechno, co se kolem nás děje – nás pobízí, abychom hlásali radostnou zvěst o Ježíšově příchodu? Ale my křesťané své povolání často zlehčujeme, upadáme do povrchnosti, ztrácíme čas různým dohadováním a rozepřemi. Anebo, a to je ještě horší, je hodně takových, kdo se falešně pohoršují nad tím, jak někdo prožívá některé stránky své víry, nebo se pozastavují nad některými pobožnostmi, a místo toho, aby oni našli správnou cestu a snažili se žít, jak to považují za správné, jenom vše maří a kritizují. V životě křesťanů jistě může být – a skutečně je – mnoho nedostatků. Ale co je důležité, to přece nejsme my a naše nedostatky. Jediné, na čem záleží, je on, Ježíš. Máme mluvit o Kristu, a ne o sobě.

Tyto mé úvahy jsou vyvolány jistými poznámkami, že prý v úctě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova dochází ke krizi. K žádné takové krizi nedochází; opravdová úcta vždy byla a stále je živým postojem plným lidského i nadpřirozeného smyslu. Plody této úcty byly a jsou dobré plody obrácení, odevzdání, plnění Boží vůle, láskyplného pronikání do tajemství vykoupení.

Zcela jinou záležitostí je ovšem zbytečně přemrštěná záliba v citovém projevu, nemající nic společného s učením církve. Ani mně se nelíbí přezdobené obrazy, taková zpodobení Nejsvětějšího Srdce, která nemohou vzbuzovat zbožnou úctu u osob se zdravým rozumem a nadpřirozeným křesťanským cítěním. Není ale dobré dělat z nějakých nešvarů, které beztak vymizí samy od sebe, věroučný problém.

Jestliže však existuje nějaká krize, pak je to krize srdcí těch, kdo nedokáží – kvůli své krátkozrakosti, sobectví, nedostatečnému rozhledu – vidět nezměrnou lásku našeho Pána Ježíše Krista. Církev v liturgii dnešního svátku nabízí podněty pro opravdovou zbožnost: ve čtení mše svaté je to text od sv. Pavla, ve kterém nám navrhuje program rozjímavého života – poznání i lásku, modlitbu i život –, který začíná úctou k Ježíšovu Srdci. Sám Bůh nás ústy apoštola zve, abychom kráčeli touto cestou: Aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnou plné míry Božích (darů) (Ef 3,17–19).

Plná míra Božích darů se nám zjevuje a dává v Kristu, v Kristově lásce, v Kristově Srdci. Protože v tomto Srdci přebývá celá plnost božství tělesně (Kol 2,9). Proto, když se ztratí ze zřetele tento velký Boží záměr – proud lásky, který se začal řinout na svět vtělením, vykoupením a sesláním Ducha svatého –, nelze pochopit pozornou lásku Srdce našeho Pána.

Pravá úcta ke Kristovu Srdci

Všimněme si vší té nádhery, která se skrývá ve slovech „Nejsvětější Srdce Ježíšovo“. Když mluvíme o lidském srdci, nemáme na mysli pouze city, ale celého člověka, který miluje, má rád a má nějaký vztah k druhým lidem. A ve způsobu vyjadřování autorů Písma, kteří chtěli, abychom pochopili Boží záležitosti, je srdce považováno za souhrn i pramen, za výraz pro nejlepší obsah a prazáklad myšlenek, slov i skutků. Naším jazykem řečeno, člověk je takový, jaké má srdce.

V srdci se rodí radost: Pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce (Žl 13[12],6); lítost: Mé srdce je jako vosk, roztavuje se mi v útrobách (Žl 22[21],15); chvála Boha: Srdce mi překypuje radostnými slovy (Žl 45[44],2); rozhodnutí naslouchat Pánu: Plné důvěry je mé srdce (Žl 57[56],8); láskyplné bdění: Spím, ale mé srdce bdí (Pís 5,2); a také pochybnost a obava: Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne (Jan 14,1).

Srdce je schopno nejen cítit, ale i poznávat a rozumět. Boží zákon je přijímán v srdci (srov. Žl 40[39],9), v něm je zapsán (srov. Př 7,3). A Písmo ještě dodává: Ústa přece mluví to, čeho je srdce plné (Mt 12,34). Pán vmetl do tváře jednomu ze zákoníků: Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? (Mt 9,4). A aby shrnul všechny hříchy, kterých se člověk může dopustit, řekl: Ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Když se v Písmu svatém mluví o srdci, nejedná se o nějaký prchavý cit, který působí dojetí a slzy. Mluví se o srdci a myslí se tím osoba, která, jak vyjádřil Ježíš Kristus, se zaměřuje celá – duší i tělem – na to, co považuje za dobro: Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21).

A proto, když dnes mluvíme o Ježíšově Srdci, můžeme prokázat jistotu Boží lásky a opravdovost jeho oběti za nás. Když doporučujeme úctu k Nejsvětějšímu Srdci, doporučujeme, abychom se utíkali, celou svou osobností, svými city, svými myšlenkami, svými slovy i skutky, svou prací i svými radostmi k celému Ježíši.

Pravá úcta k Ježíšovu Srdci spočívá v poznávání Boha a v poznávání sama sebe, v následování Ježíše a utíkání se k němu – k tomu, který nás povzbuzuje, poučuje, vede. Při této úctě není místa pro žádnou povrchnost, ledaže člověk, po lidské stránce nedokonalý, nedokáže dobře chápat vtěleného Boha.

Nikdy se nenaučíme milovat, nebudeme-li se učit u Ježíše. Kdybychom jako někteří si mysleli, že zachovat si čisté srdce, hodné Boha, znamená nepřimísit do něj, nenakazit je lidskými city, pak by to logicky znamenalo, že bychom se stali necitlivými k bolesti svých bližních. Byli bychom schopni jakési suché a bezduché úřední charity, ale nikoliv opravdové lásky Ježíše Krista, která je laskavá a lidsky teplá. Proto neschvaluji různé falešné teorie, které jsou vlastně smutnou výmluvou, jež svádí lidská srdce tím, že je odlučuje od Boha a přivádí je na špatné cesty a do záhuby.

Při dnešní slavnosti bychom měli prosit Pána, aby nám dal dobré srdce, schopné soucitu s lidským utrpením, schopné pochopit, že na utrpení, které provází a skličuje lidi na tomto světě, je skutečným lékem jen láska. Každá jiná útěcha může rozptýlit sotva na chvíli, ale později zanechá jen hořkost a zoufalství.

Chceme-li pomáhat druhým, musíme milovat, a to zdůrazňuji, láskou, která bude chápavá a ochotná k oběti, plná citu a pokorná. Tak pochopíme, proč se Pán rozhodl shrnout celý Zákon do dvou přikázání, která jsou ve skutečnosti přikázáním jediným: je to láska k Bohu a láska k bližnímu, a to celým srdcem (srov. Mt 22,40).

Snad si teď můžete pomyslet, že křesťané – ne ti druzí, ale ty a já – zapomínají na nejzákladnější uplatňování této povinnosti lásky. Snad pomyslíte i na tolik neodčiněné nespravedlnosti, na tolik nenapravených zlořádů a různé diskriminace, které se přenášejí z generace na generaci, aniž by se hledalo řešení u kořene věci.

Nemohu a ani nemám důvod vám navrhovat nějaké konkrétní řešení těchto problémů. Ale jako Kristův kněz mám povinnost připomenout vám to, co říká Písmo svaté. Zamyslete se nad scénou posledního soudu, který popsal sám Ježíš: Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě (Mt 25,41–43).

Člověk nebo společnost, která se nenechá tváří v tvář utrpení nebo nespravedlnosti pohnout k jednání a nesnaží se je zmírnit, to není člověk nebo společnost podle Kristova Srdce. Křesťané by se měli, ponechávajíce co největší osobní svobodu při zkoumání a uplatňování různých řešení, tedy se samozřejmým pluralismem, shodnout ve společném úsilí – sloužit lidstvu. Jinak nebude jejich křesťanství Ježíšovým slovem ani životem, bude to jen pouhá maska, podvod vůči Bohu i vůči lidem.

Království v srdci

Jak velký jsi, náš Pane a Bože! Ty dáváš našemu životu nadpřirozený smysl a Boží rozměr. Ty působíš, že skrze lásku tvého Syna můžeme celou svou bytostí opakovat: Oportet illum regnare! (On totiž musí kralovat), zatímco zní obehraná písnička o naší slabosti, protože ty víš, že jsme jen tvorové, a jací tvorové – utvořeni z hlíny, a to nejenom naše nohy (srov. Dan 2,33), ale naše srdce i hlava. Božskou melodii můžeme hrát jen skrze tebe.

Kristus musí kralovat především v našem srdci. Ale co bychom mu asi odpověděli, kdyby se zeptal: „A jak mě necháš v sobě kralovat?“ Já bych mu odpověděl, že k tomu, aby u mne kraloval, potřebuji hojnost jeho milosti. Jedině tak i poslední zabušení srdce, poslední výdech, skomírající pohled, to nejobyčejnější slovo, ta nejprostší myšlenka bude vyjadřovat slavné Hosana na počest mého Krista Krále.

Jestliže chceme, aby Kristus kraloval, musíme být důslední. Měli bychom začít tím, že mu odevzdáme své srdce. Kdybychom to neudělali, pak mluvit o Kristově kralování by bylo pouhým nekřesťanským pokřikováním, bylo by vnějším projevem neexistující víry, zneužíváním Božího jména pro lidské čachry.

Kdyby podmínkou Kristova kralování v mém i tvém srdci bylo to, že tam najde dokonale připravené místo, měli bychom důvod k zoufalství. Ale neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku (Jan 12,15). Vidíte? Ježíš se spokojí s obyčejným zvířetem, které mu má sloužit jako trůn. Nevím, jak vy se na to díváte, ale mě osobně nepokořuje uznat, že jsem v očích Pána osel: Byl jsem před tebou podobný němé tváři. Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici (Žl 73[72],22–23), povedeš mě za ohlávku.

Přemýšlejte, jaké má takový osel vlastnosti, i když je jich dnes už tak málo. Nepředstavujte si ovšem osla starého, tvrdohlavého a pomstychtivého, který se umí pomstít zrádným kopancem, představte si mladého oslíka s ušima napnutýma jako tykadla, nenáročného na jídlo a těžce pracujícího, energicky a vesele klusajícího. Jsou jistě stovky zvířat krásnějších, schopnějších a neústupnějších. Kristus si však zvolil osla, aby se na něm ukázal jako král před lidmi, kteří mu provolávali slávu, protože nechce mít nic společného s vypočítavou prohnaností, s bezcitností chladných srdcí, s okázalou, ale prázdnou krásou. Náš Pán si váží radosti mladého srdce, prostého kroku, upřímného hlasu, čistých očí, sluchu pozorného k jeho slovům lásky. Tak kraluje v duši.