Seznam bodů

Doba příhodná

Exhortamur ve in vacuum gratiam Dei recipiatis (2 Kor 6,1), napomínáme vás, abyste nepřijali milost Boží nadarmo. Boží milost nás v této postní době naplní, jestliže před ní neuzavřeme svá srdce. Musíme být schopni ji přijmout, ochotni skutečně se změnit, a ne si jen s milostí zahrávat.

Nerad mluvím o strachu, neboť to, co má motivovat křesťana, je Boží láska, která se nám zjevila v Kristu a učí nás, abychom milovali všechny lidi a celé stvoření; ale o odpovědnosti a vážnosti mluvit musíme. Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat (Gal 6,7), napomíná apoštol.

Musíme se rozhodnout. Nejde o to, aby v našem životě hořely dvě svíce, které má – podle lidského názoru – každý člověk: jedna pro svatého Michaela a druhá pro ďábla. Svíčku pro ďábla musíme zhasit, a celý svůj život naopak zapálit, aby se stravoval ve službě Pánu. Budeme-li opravdu usilovat o svatost a budeme-li dost povolní, svěříme-li se Boží ruce, všechno dopadne dobře. Neboť Bůh je vždy, a zvlášť v této době, ochotný dát nám svou milost – milost nového obrácení, polepšení našeho křesťanského života.

V této postní době musíme vidět víc než jen libovolný úsek času, který se v liturgickém roce pravidelně vrací. Tento okamžik je neopakovatelný, je to nabídka Boží pomoci, kterou musíme přijmout. Pán k nám přichází a očekává od nás – teď a zde –, že se skutečně změníme.

Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis (2 Kor 6,2), v době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl. Znovu slyšíme láskyplnou výzvu Dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo (Iz 43,1), povolal jsem tě tvým jménem. Každého z nás volá jeho jménem, jak to dělávají ti, kdo nás milují. Vroucí Ježíšova láska k nám se nedá vyjádřit slovy.

Zamyslete se se mnou nad tímto divem Ježíšovy lásky. Pán se chce s námi setkat, čeká u cesty, abychom ho nepřehlédli. Každého z nás osobně volá k sobě a mluví s námi o našich záležitostech, které jsou také jeho záležitostmi, a přivádí naše svědomí k lítosti tím, že je otevírá pro velkorysost a budí v nás přání být věrní a moci se nazývat jeho učedníky. Toto vroucí volání milosti zní jako láskyplná výčitka, která nás upozorňuje, že Pán na nás po celou tu dobu, kdy jsme ho svou vinou ztratili z dohledu, nezapomněl. Kristus nás miluje nesmírnou láskou, jaké je schopno jen božské Srdce.

Podívejte se, jak naléhá: Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“ (2 Kor 6,2). Slibuje ti slávu – svou lásku – a dává ti ji v dobu příhodnou. Volá tě; a ty? Co mu chceš za to dát, jak mu splatíš lásku, jak mu ji splatím také já, když jde kolem?

Ecce nunc dies salutis, hle, teď je ten den spásy. V uších nám zní hlas dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo, povolal jsem tě tvým jménem. A my musíme odpovědět, lásku splatit láskou: Ecce ego quia vocasti me (1 Sam 3,5). Tady jsem, volal jsi mě – jsem pevně rozhodnutý, že tuto postní dobu nenechám uplynout, jako když teče voda po kameni – aniž by na něm zanechala stopy. Nechám se tou vodou proniknout, přetvořit; obrátím se, znovu se přimknu k Pánu a budu ho milovat, jak si přeje.

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). Svatý Augustin dodává: Co ještě zbývá z tvého srdce, abys mohl milovat sebe samého? Co zbývá z tvé duše, z tvého rozumu? Ex toto, říká, totum exigit te, qui fecit te – ten, který tě stvořil, od tebe vyžaduje všechno.

My křesťané nosíme velký poklad milosti v nádobě hliněné (srov. 2 Kor 4,7). Bůh svěřil své dary křehké a slabé lidské svobodě a, i když nám Boží síla pomáhá, naše smyslnost, naše pohodlnost a naše pýcha je často odmítají a my upadáme do hříchu. Já osobně při mnoha příležitostech, když recituji Krédo a vyznávám svou víru v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev, už více než čtvrt století dodávám: přesto všechno. Když s někým mluvím o tomto svém zvyku a on se pochopitelně zeptá, na co narážím, odpovím: na své i tvé hříchy.

To všechno je pravda, ale nijak to neopravňuje soudit církev lidským způsobem, bez víry, a zaměřit se pouze na lepší či horší vlastnosti určitých duchovních nebo některých křesťanů. Takto jednat znamená zůstávat na povrchu. Na církvi není nejdůležitější to, jací jsme my lidé, ale to, co dělá a jak působí Bůh. Církev je Kristus mezi námi; Bůh, který přichází k lidstvu, aby ho spasil, nás volá svým zjevením, posvěcuje nás svou milostí, neustále nám pomáhá svou milostí v malých i velkých zápasech každodenního života.

Můžeme pochybovat o lidech a nikdo z nás si nemůže být jist sám sebou, proto bychom měli každý den zakončit pokorným mea culpa, to je upřímným a důkladným zpytováním svědomí a lítostí. Ale nemáme právo pochybovat o Bohu. Pochybnost o církvi, o jejím božském původu, o spasitelné účinnosti jejího hlásání, o jejích svátostech, znamená pochybovat o Bohu, znamená to nevěřit plně ve skutečný příchod Ducha svatého.

Dokud Kristus nebyl ukřižován – píše sv. Jan Zlatoústý – neexistovalo smíření. A dokud tedy neexistoval smír, nebyl poslán Duch svatý… Nepřítomnost Ducha svatého byla znamením Božího hněvu. Nyní, když ho vidíš přicházet, nepochybuj o smíření. Ale kdyby se někdo zeptal: Kde je nyní Duch svatý? Bylo přece možno mluvit o jeho přítomnosti, když se děly zázraky, když byli kříšeni mrtví a uzdravováni malomocní. Jak máme vědět, že i nyní je opravdu přítomen? Nedělejte si starosti! Dokáži vám, že Duch svatý je i nyní mezi námi…

Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom říkat: Ježíš je Pán, protože jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12,3). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom se modlit s důvěrou. Když se modlíme, říkáme přece: Otče náš, jenž jsi na nebesích(Mt 6,9). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom nazývat Boha Otcem. Jak to všechno víme? Neboť Apoštol nás učí: Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ (Gal 4,6).

Když tedy vzýváš Boha Otce, vzpomeň si, že to byl Duch svatý, který ti vložil do duše tuto modlitbu. Kdyby neexistoval Duch svatý, církev by postrádala slova moudrosti a vědění, protože je psáno: Duch dává dar moudrosti (1 Kor 12,8)… Kdyby Duch svatý nebyl přítomen, církev by neexistovala. Ale jestliže církev existuje, je jisté, že Duch svatý je v ní přítomen.

Trvám na tom, že přes všechny lidské nedostatky a slabosti je církev znamením a jistým způsobem – ne v teologickém smyslu, jak je dogmaticky definována podstata sedmi svátostí Nové úmluvy – jakousi univerzální svátostí Boží přítomnosti ve světě. Být křesťanem znamená být obnoven Bohem a poslán k lidem hlásat jim spásu. Kdybychom měli pevnou a živou víru a statečně hlásali Krista, viděli bychom, jak se před našima očima dějí zázraky jako za dob prvních apoštolů.

Protože i v dnešní době se navrací zrak slepým, kteří ztratili schopnost dívat se k nebi a vidět Boží divy; i dnes se osvobozují kulhaví a chromí, kteří byli svázáni svými vášněmi a jejichž srdce neuměla milovat; i dnes opět slyší hluší, kteří nechtěli nic vědět o Bohu; opět mluví němí, kteří měli jazyk sevřený do kleští, protože nechtěli vyznat své hříchy; i dnes jsou přiváděni k životu mrtví, kterým hřích rozvrátil život. Stále znovu si můžeme ověřovat, že Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč (Žid 4,12), a stejně jako první křesťané se radujeme a obdivujeme sílu Ducha Svatého a jeho působení na lidský rozum i vůli.

Přes nedostatky naší současné situace – dosud v nás nějakým způsobem bydlí hřích – křesťan jasně chápe celou novou nádheru svého Božího synovství, když je plně svoboden, protože pracuje na díle svého Otce, když se dokáže trvale radovat, protože nic není schopno zničit jeho naději.

A právě tehdy je i schopen obdivovat všechny krásy a divy této země, je schopen ocenit krásu a dobrotu, je schopen milovat dokonale a s čistotou, pro kterou je stvořeno lidské srdce. Když se bolest nad hříchem nezvrhne v hořké, zoufalé nebo pyšné gesto, protože výčitky svědomí a uznání lidské slabosti přivedou křesťana zpět na cestu ztotožnění se spasitelným Kristovým úsilím a k pocitu hlubší solidarity s ostatními lidmi. Když konečně na sobě křesťan zřetelně zakusí sílu Ducha svatého tak, že ho jeho vlastní poklesky nesrážejí dolů, protože jsou výzvou, aby začal znovu a nadále byl věrným Kristovým vyznavačem na všech křižovatkách této země, přes osobní potíže, kterými v těchto případech obvykle bývají lehké prohřešky, které sotva zakalí duši; a i kdyby to byly těžké hříchy, svátostí smíření, vzbuzením lítosti se člověk opět může smířit s Bohem a být dobrým svědkem jeho milosrdenství.

Taková je tedy ve stručnosti – lze to ostatně sotva vyjádřit lidskými slovy – nádhera víry, nádherný je i život křesťana, nechá-li se vést Duchem svatým. Nemohu tedy zakončit jinak než prosbou z liturgického hymnu ze slavnosti Seslání Ducha svatého, který je ohlasem nepřetržité modlitby celé církve:

Přijď, Tvůrce, Duchu svatý k nám

a navštiv myslí našich chrám,

sestup z nebeské výsosti,

duše nám naplň milostí.

Nauč nás Boha Otce znát

a Syna jeho milovat

a v tebe, Duchu svatý, zas

důvěřovati v každý čas.